ECLI:CZ:US:2017:2.US.1711.17.1
sp. zn. II. ÚS 1711/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kroupy, právně zastoupeného Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou, AK se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017 č. j. 13 Co 100/2017-406 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 3. 2017 č. j. 34 C 9/2016-387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces včetně práva na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, práva vlastnit a pokojně užívat majetek podle čl. 11 Listiny a práva na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby posoudil ústavnost §162 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného nebo pracovní odměny za poslední 3 měsíce před vyhlášením rozsudku předběžně vykonatelné.
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření. Stěžovatel v něm navrhoval, aby se mu prozatím nestanovilo výživné manželky ve výši 5 000 Kč měsíčně, které okresní soud dříve stěžovateli uložil, platit. Daný rozsudek o vyživovací povinnosti, který byl předběžně vykonatelný, v době podání návrhu na vydání předběžného opatření ještě nenabyl právní moci. Stěžovatel proti němu totiž podal odvolání. Povinnost hradit výživné měla trvat do rozvodu manželství stěžovatele a jeho manželky. K němu (nepravomocně) došlo rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 1. 2017. Manželka stěžovatele však proti tomuto rozsudku podala odvolání. Stěžovatel se proto domníval, že s ohledem na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí o jeho vyživovací povinnosti, proti kterému se odvolal, a účelové odvolání manželky proti rozsudku o rozvodu manželství je třeba zatímně upravit jejich poměry až do právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Okresní soud však zdůraznil, že předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu jedině uložením povinnosti druhému účastníku něco konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět. Toho se stěžovatel nedomáhal. Jeho cílem podle okresního soudu bylo zrušení nepravomocně uložené, ale předběžné vykonatelné povinnosti hradit své manželce výživné. Důvodností nároku přiznaného jeho manželce se však měl na základě odvolání stěžovatele zabývat odvolací soud. Návrh nesměřoval k zatímní úpravě vztahů účastníků, ale k nahrazování a předjímání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předběžné opatření nebylo možné vydat také proto, že by jeho obsah byl totožný s rozhodnutím ve věci samé.
3. Proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal odvolání. Krajský soud se zcela shodl s důvody, které vedly okresní soud k zamítnutí návrhu stěžovatele. Předběžným opatřením se zatímně upravují poměry účastníků, je-li to třeba, a za tím účelem může být účastníku uložena nějaká povinnost. Stěžovatel se však nedomáhal uložení nějaké povinnosti jeho manželce, ale snažil se domoci zatímní změny nepravomocného, ale již vykonatelného rozsudku, jehož správnost byla předmětem probíhajícího odvolacího řízení. Takový postup však právní úprava nepřipouští. Krajský soud uvedl, že jedinou možností stěžovatele, jak dosáhnout jím sledovaného cíle, je v případě nařízení výkonu rozhodnutí podle předběžně vykonatelného rozsudku podat návrh na jeho odklad do skončení řízení o výživném. V případě dosud neskončeného řízení lze snížení výživného docílit jen zákonem předvídaným způsobem, tj. změnou rozsudku v odvolacím řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neexistuje žádný prostředek ochrany proti předběžné vykonatelnosti rozsudku, kterým soud uložil povinnost hradit výživné manželce (manželovi) a zletilým dětem. Osoby povinné musí čelit předběžné vykonatelnosti rozsudku a musí plnit, ačkoliv s rozsudkem nesouhlasí. Jediná možnost obrany přichází v úvahu až ve fázi výkonu rozhodnutí. Ta zpravidla přichází dříve než rozhodnutí o odvolání proti rozsudku o povinnosti hradit výživné. Stěžovatel také s odkazem na odbornou literaturu namítá, že předběžnou vykonatelnost musí soud vyslovit ve výroku rozsudku, což se v jeho věci nestalo. Jádrem problému je podle stěžovatele skutečnost, že §162 o. s. ř. nerozlišuje, zda se jedná o výživné nezletilých dětí, zletilých dětí, výživné manžela, nebo rozvedeného manžela. Napadené ustanovení by mělo správně znít tak, že předběžně vykonatelné jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného nezletilého dítěte nebo pracovní odměny za poslední 3 měsíce před vyhlášením rozsudku. Zákonodárce však nepředpokládal, že se budou účelově podávat odvolání proti rozvodu manželství pouze z důvodu, aby povinnému manželovi dále trvala vyživovací povinnost. Stěžovatel se proti tomuto stavu nemůže bránit. Musel by přestat plnit, aby se následně mohl domáhat v rámci výkonu rozhodnutí jeho odkladu, což je absurdní. Stěžovatel má novou partnerku, s níž očekávají narození dvojčat. Stále však musí platit výživné ženě, se kterou nežije a s níž bylo manželství nepravomocně rozvedeno. Navíc nemůže uzavřít manželství s novou partnerkou.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. Obecné soudy tomuto návrhu nevyhověly, protože se stěžovatel nedomáhal uložení jakékoliv povinnosti druhému účastníkovi řízení - jeho manželce. Spíše se snažil zvrátit nepravomocný rozsudek, kterým mu byla uložena povinnost platit jí výživné. Námitky stěžovatele, které vznáší v ústavní stížnosti, opravdu připomínají spíše odvolání proti rozsudku o uložení vyživovací povinnosti. Většinově se však míjí s podstatou řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatel jen v obecné rovině napadá ustanovení §162 odst. 1 o. s. ř., které však v tomto konkrétním řízení obecné soudy vůbec neaplikovaly. Naopak přesvědčivě zdůvodnily, proč nemohou návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření vyhovět. V tomto ohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Nelze v nich spatřovat porušení stěžovatelem uváděných základních práv.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení §162 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud také musel odmítnout. Tento návrh má podle §74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se tak musí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu