ECLI:CZ:US:2017:2.US.1953.15.1
sp. zn. II. ÚS 1953/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů: Ing. Karla Polaty a Marcely Polatové, oba zastoupeni Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 4026/2014-97 a proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2014 č. j. 58 Co 96/2014-81, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jako žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 229 950 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 42/2004 (dále jen posuzované řízení; v posuzovaném řízení se stěžovatelé domáhali zaplacení částky
26 750 Kč, představující rozdíl mezi regulovaným nájemným a ekonomickým nájemným, a to jako vlastníci bytové jednotky). V průběhu řízení před obvodním soudem vzali stěžovatelé žalobu zpět co do částky 26 700 Kč s příslušenstvím, kterou jim vedlejší účastnice uhradila.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2013 č. j. 15 C 123/2013 - 57 žalobu co do částky 203 250 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a zastavil řízení co do částky
26 700 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že posuzované řízení v celkové délce 9 let a 11 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhým. Obvodní soud se zabýval jednotlivými kritérii dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že stěžovatelé dohromady mají nárok na finanční zadostiučinění ve výši 26 000 Kč. Jelikož tento nárok byl již vedlejší účastnicí uspokojen, žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 4. 2014 č. j. 58 Co 96/2014 - 81 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 13 400 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování a rovněž se zabýval jednotlivými kritérii posouzení délky řízení, přičemž dospěl k závěru, že každému ze stěžovatelů přísluší finanční zadostiučinění ve výši 26 750 Kč. Při plnění vedlejší účastnice každému ze stěžovatelů ve výši 13 350 Kč představuje nárok každého z nich částku 13 400 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé v celém rozsahu dovoláním.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4026/2014-97 dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že každému z žalobců přiznal zadostiučinění ve výši 13 400 Kč s příslušenstvím, není dovolání stěžovatelů subjektivně přípustné; judikatura Nejvyššího soudu totiž setrvává na závěru, dle nějž je k podání dovolání účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením tohoto rozhodnutí napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (tzv. subjektivní přípustnost dovolání).
7. Ve zbývající části může být podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založena jen za splnění podmínek dle §237 o. s. ř. Stěžovatelé co do přípustnosti dovolání uvedli, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Stěžovatelé žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedli. Přípustnost dovolání nebyla podle Nejvyššího soudu založena ani na základě dalšího stěžovateli uvedeného důvodu, a to odchýlil-li se odvolací soud při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelů
8. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto, je formalistické a porušilo jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé v dovolání namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dovolací soud se však námitkami stěžovatelů nezabýval. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v dovolání vymezili, jaká otázka práva má být dovolacím soudem posouzena (tedy způsob stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a jeho náležité odůvodnění), jak se s otázkou vypořádal odvolací soud, a rovněž uvedli, v čem spatřují nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelé dále uvedli, jak je tato otázka posuzována dle rozhodovací praxe soudů. Stěžovatelé tedy dostatečně určitě vymezili právní otázku, která měla být dovolacím soudem posouzena, a také uvedli, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud odklonil. Stěžovatelé namítají, že jim nemůže být kladeno k tíži, že ve svém dovolání neuvedli konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (jeho spisové značky), neboť takový požadavek by byl zcela nad rámec zákona. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), ve kterém Ústavní soud dovodil, že uvede-li stěžovatel v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a současně je z obsahu dovolání patrné, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, je závěr dovolacího soudu o tom, že se z dovolání tento údaj nepodává, evidentně nesprávný. Stěžovatelé poukazují na to, že dle shora uvedeného nálezu takový postup zakládá zásah do práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatelé uvádějí, že tento jejich názor je v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, kde Ústavní soud uvedl, že "jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci".
10. S ohledem na shora uvedené stěžovatelé nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí nepředstavuje zákonný dovolací důvod. Vzhledem k tomu, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř. jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces, je zřejmé, že v intencích uvedených rozhodnutí Ústavního soudu zakládá námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
11. Zejména však stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by jejich dovolání mohlo být odmítnuto proto, že přiznané zadostiučinění převyšuje částku, o kterou bylo vedeno původní řízení. Stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), že "dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb., tedy posuzuje správnost základních úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění". Stěžovatelé se domnívají, že dovolací soud se tedy měl správností úvah odvolacího soudu řádně zabývat. Stěžovatelé se neztotožňují ani se závěrem dovolacího soudu, že má-li výše zadostiučinění odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, nemá přesahovat částku, o kterou byl veden původní spor. Stěžovatelé poukazují na to, že význam předmětu řízení pro poškozeného není dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. hlavním či nejdůležitějším kritériem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Naopak, je pouze jedním ze zde jmenovaných kritérií, kdy stejná váha by měla být přiznána i celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci v řízení. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s tím, že by se význam předmětu původního řízení měl pro ně odvíjet toliko od výše žalované částky, neboť takový výklad by byl značně zjednodušující. Stěžovatelé poukazují na to, že během řízení opakovaně tvrdili a dokládali zásadní význam, který pro ně namítané řízení mělo. Již z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelům šlo po celou dobu původního řízení nikoliv pouze o zaplacení částky 26 700 Kč, ale o odstranění protiústavního stavu spočívajícího v tom, že se nemohli po nájemcích domoci vyššího než regulovaného nájemného. Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud by za jediné rozhodné kritérium při stanovení výše zadostiučinění byla považována toliko částka, o niž bylo původní řízení vedeno, došlo by tím v zásadě k popření všech ostatních kritérií stanovených ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
12. Výhrady mají stěžovatelé i k názoru Nejvyššího soudu, podle kterého z VI. části stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že zvýšení či snížení o 50 % se nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění vůči jeho výsledné výši, nýbrž ke každému z těchto kritérií zvlášť. Stěžovatelé mají za to, že takový výklad ze zmíněného stanoviska, natožpak ze zákona, nelze dovodit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé brojí především proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto, nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu obsaženou v jeho rozhodnutí a namítají, že v dovolání dostatečně určitě vymezili právní otázku, která měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
18. V předmětné věci městský soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že postup soudů v namítaném řízení byl vcelku plynulý, zásadní nečinnost v délce řízení vedoucí k nepřiměřené celkové době řízení byla u Ústavního soudu, a proto odvolací soud zvýšil základní částku o 5 %. Z hlediska významu pro stěžovatele městský soud uzavřel, že nejde o žádné z přednostních řízení. Městský soud poukázal na to, že předmětem řízení nebyla vysoká částka a přihlédl i k tomu, že na straně stěžovatelů vystupovaly dvě osoby, jejichž újma byla do určité míry sdílena. Z tohoto důvodu snížil městský soud základní částku o 25 %. Z uvedeného vyplývá, že ze základní částky
66 875 Kč pro každého ze stěžovatelů má každý z nich právo na náhradu 40 % této částky, což představuje částku 26 750 Kč. Při plnění vedlejší účastnice každému ze stěžovatelů ve výši 13 350 Kč představuje nárok každého z nich částku 13 400 Kč. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Nejvyšší soud zcela srozumitelným způsobem vyložil jednotlivé důvody, proč dovolání stěžovatelů v předmětné věci nebylo přípustné, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatelů obsaženými v jejich dovolání.
20. Nejvyšší soud především objasnil, proč je dovolání stěžovatelů proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud se dále podrobně zabýval otázkou, proč je dovolání stěžovatelů ve zbývající části výroku I. nepřípustné; stěžovatelé v dovolání namítali, že otázka posuzovaná odvolacím soudem má být posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Stěžovatelé však žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedli. Nejvyšší soud dále dovodil, že přípustnost dovolání nemůže být založena ani na základě dalšího dovolateli uvedeného důvodu, a to, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Nejvyšší soud poukázal na to, že ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 nebo ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
22. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že ve své judikatuře opakovaně dospěl k závěru, že výše zadostiučinění musí především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích přesahovalo částku, o kterou se vedl spor v původním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V konečném důsledku je nutno vždy zvažovat výši přiměřeného zadostiučinění, které bylo přiznáno, nikoliv jen způsob, jak soud k tomuto výsledku dospěl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1833/2013). V této věci se stěžovatelé v původním řízení domáhali zaplacení částky 26 750 Kč. V tomto řízení byl každý ze stěžovatelů za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn totožnou částkou. Celkově se tudíž stěžovatelům již dostalo dvojnásobku toho, co požadovali v posuzovaném řízení. Již tato okolnost sama o sobě brání tomu, aby bylo možné odškodnění dovolatelů považovat za zjevně nepřiměřené. Přípustnost dovolání tudíž podle Nejvyššího soudu nemohou založit ani námitky stěžovatelů ohledně aplikace jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť vzhledem k výše uvedenému by ani odlišné posouzení jednotlivých kritérii nemohlo vést k příznivějšímu výsledku pro stěžovatele.
23. K námitce stěžovatelů, že odvolací soud pochybil, když snížil základní částku o 60%, Nejvyšší soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, ve kterém se uvádí, že z části VI. Stanoviska je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.
24. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že jediným samostatně uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávné právní posouzení věci se považuje situace, kdy odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo kdy správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Důležité je, aby takové právní posouzení bylo významné pro rozhodnutí samotné, tj. aby důvod, proč odvolací soud shledal nárok opodstatněným či neopodstatněným, byl založen právě na takovém právním posouzení. Právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se má naplnit role Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury. Je-li dovolání přípustné, může dovolací soud přihlédnout i k tomu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přípustnost dovolání však uplatněním tohoto dovolacího důvodu založit nelze (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). V souzené věci tato situace nenastala, a proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami stěžovatelů ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu či vad předchozího řízení.
25. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14, který podle jejich názoru lze aplikovat na jejich právní věc. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že odmítl-li Nejvyšší soud dovolání pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně z důvodu tvrzené vady spočívající v tom, že dovolatel dostatečně určitě nevymezil právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena, ačkoliv dovolání obsahovalo dostatečně určitý slovní popis uvedené otázky, jde o přílišně formalistický postup Nejvyššího soudu zasahující do práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O uvedený případ v souzené věci nejde, když Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl nikoli pro jeho vady, ale jako nepřípustné.
26. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
27. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu