ECLI:CZ:US:2017:2.US.2080.17.1
sp. zn. II. ÚS 2080/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, t. č. Vazební věznice Ostrava, P. O. BOX 28, Ostrava, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, č. j. 20 Cdo 5870/2016-109, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2016, č. j. 10 Co 633/2015-58, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo zasaženo do principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 31. května 2016, č. j. 10 Co 633/2015-58, k odvolání oprávněného (Podnik bytového hospodářství Karlovy Vary, státní podnik "v likvidaci"), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení, jímž byla oprávněnému uložena povinnost nahradit povinnému (stěžovateli) náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 166 825,12 Kč, tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně, který při rozhodnutí o nákladech řízení vyšel ze zásady zavinění za zastavení řízení, jež spatřoval na straně oprávněného, dovodil, že v dané věci existují důvody zvláštního zřetele hodné, pročež při rozhodování o nákladech řízení aplikoval §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. Tyto důvody zvláštního zřetele hodné shledal v okolnostech případu, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že po dobu více než 6 let nebyla o vykonatelnosti exekučního titulu žádná pochybnost. K jeho zrušení došlo dne 2. prosince 2014 poté, co bylo rozhodnuto o neúčinnosti doručení exekučního titulu (dne 3. září 2014), přičemž oprávněný jako postupník pohledávky za povinným (k postoupení pohledávky došlo dne 31. července 2013) nebyl o neúčinnosti doručení a následném zrušení exekučního titulu postupitelem informován. Odvolací soud uzavřel, že pokud tedy oprávněný navrhl nařízení exekuce (podáním ze dne 18. prosince 2014, které bylo doručeno soudní exekutorce dne 2. ledna 2015), nelze v jeho postupu spatřovat neuvážlivost či neopatrnost při vymáhání pohledávky.
3. Následné dovolání povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017, č. j. 20 Cdo 5870/2016-109, odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř, neboť dovolatel nevylíčil důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) v podobě vymezení právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladu, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.), a tato vada dovolání brání v pokračování dovolacího řízení. Nejvyšší soud uvedl, že námitkou, že odvolacím soudem uplatněné specifické okolnosti případu, které prokazatelně nejsou v souladu se skutkovým stavem ve věci, nejsou doloženy důkazy a nemohou být tedy posouzeny jako důvod zvláštního zřetele hodný pro aplikaci §150 o. s. ř., zpochybňoval povinný primárně skutkový stav věci, a tudíž v tomto směru dovolání nesplňovalo náležitosti ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Námitka dovolatele vytýkající údajnou vadu řízení před soudem druhého stupně (nedostatečné odůvodnění prolomení zásady úspěchu ve věci, nevypořádání se s věcnými námitkami povinného v konečném rozhodnutí a porušení práva povinného být výslovně vyzván k vyjádření jeho stanoviska ohledně použití §150 o. s. ř.), sama o sobě nemůže uvedenou vadu obsahu dovolání zhojit a dovolací soud by se jí mohl zabývat teprve za předpokladu projednatelného (formálně bezchybného) dovolání. Přípustnost dovolání pak nebylo možno dovodit ani z dalších námitek povinného.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje obsahu napadených rozhodnutí a popisu rozhodující skutečností. Odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neveřejném zasedání, čímž znemožnil stěžovateli vyjádřit se k jeho záměru aplikovat §150 o. s. ř. Odvolací soud tak postupoval i v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [stěžovatel konkrétně poukazuje na rozsudek ze dne 5. září 2013 Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10)]. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo tím, že Nejvyšší soud odmítl projednat stěžovatelovo dovolání, a to podle názoru stěžovatele na základě nesprávného hodnocení důležitých skutečností uvedených v dovolání.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. V nyní projednávané věci považuje Ústavní soud zdůvodnění nutnosti aplikace §150 o. s. ř., jak je provedl odvolací soud, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ze strany stěžovatele jde pak o pouhou polemiku hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
9. Pokud stěžovatel namítal, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř., neshledává Ústavní soud ani tuto námitku důvodnou. Jak se totiž podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovateli bylo odvolání oprávněného, v němž se mj. domáhal postupu podle §150 o. s. ř., k vyjádření zasláno, a stěžovatel na toto podání dokonce i reagoval včetně uplatnění argumentace ve vztahu k existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, z čehož vyplývá, že právo na vyjádření mu rozhodně upřeno nebylo. Jinak řečeno, stěžovateli byl vytvořen dostatečný procesní prostor k vyjádření svého stanoviska, což odpovídá i závěrům vyplývajícím z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice. Skutečnost, že odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání, takže stěžovatel neměl možnost přednést svoje námitky ústně, nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, resp. porušení principu rovnosti zbraní, neboť takový postup odvolacímu soudu umožňuje §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. [k ústavní konformitě citovaného ustanovení pak srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443)].
10. Opodstatněnost nelze přiznat ústavní stížnosti ani ohledně námitek ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který podle názoru stěžovatele nesprávně hodnotil skutečnosti obsažené v dovolání. Předně je třeba připomenout, že posouzení přípustnosti dovolání a uplatnění řádného dovolacího důvodu je zásadně věcí Nejvyššího soudu. Přitom platí, že vymezení důvodů dovolání je rovněž obligatorní náležitostí dovolání a jak se podává z §241b odst. 3 o. s. ř., musí být učiněno ve lhůtě pro podání dovolání. Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil, proč shledal stěžovatelovo dovolání jako vadné. Ústavní soud v tomto jeho postupu neshledal žádné excesy či zásahy do zásad spravedlivého procesu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu jednoznačně stanoveny. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13).
11. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu