ECLI:CZ:US:2017:2.US.2094.17.1
sp. zn. II. ÚS 2094/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. N., právně zastoupené Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, AK se sídlem Sokolská tř. 1758/4, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 č. j. 7 Tdo 509/2017-21, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016 č. j. 6 To 521/2016-98, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2016 č. j. 74 T 47/2016-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v její trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Kromě toho tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů vedla k porušení presumpce neviny a zároveň k porušení principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Navrhla, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu soudního úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Spáchala ho řízením motorového vozidla, přestože na ni stále dopadal dříve uložený trest zákazu řízení všech motorových vozidel. Okresní soud jí uložil trest odnětí svobody v délce 22 měsíců. Pro jeho výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Současně ji uložil trest propadnutí věci, konkrétně jejího motorového vozidla. Dále ji uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu v celém výroku o trestu a stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v délce jednoho roku a tří měsíců. Pro výkon trestu ji zařadil do věznice s ostrahou. Současně jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Výrok o vině zůstal v napadeném rozsudku nezměněn. Stěžovatelka vznesla u veřejného zasedání o odvolání námitku podjatosti soudce okresního soudu. Tvrdila, že se důvod podjatosti dozvěděla v mezidobí od vynesení rozsudku okresního soudu do tohoto veřejného zasedání o odvolání. Odvolací soud tuto námitku shledal jako nedůvodnou. Ve svém rozsudku uvedl, že je zřejmé, že stěžovatelka věděla o důvodu podjatosti již v průběhu řízení před okresním soudem a mohla tuto námitku proto uplatnit dříve. Návrh stěžovatelky vyhodnotil jako účelové jednání vedené pouze snahou oddálit pravomocné rozhodnutí soudu.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání uvedla, že rozhodnutí okresního a krajského soudu spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a že o věci rozhodoval vyloučený soud. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a slouží k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud nemá být třetí instancí pro přezkum postupu soudu prvního a druhého stupně. Dovolání je možno podat pouze z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ani jeden z těchto důvodu ale nezahrnuje námitky směřující ke skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů, k postupu soudu či k rozsahu dokazování. K námitce podjatosti uvedl, že zde není žádný důvod k tomu, aby námitka byla shledána důvodnou. Nejvyšší soud shledal dovolání jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Nebyla reflektována zásada presumpce neviny a s tím související zásada in dubio pro reo. Stěžovatelka namítá, že nebylo respektováno její právo na projednání věci veřejně bez zbytečných průtahů v její přítomnosti a že se nemohla ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Konstatuje, že obecné soudy nezjistily řádně skutkový stav. Nepřistoupily totiž k různým verzím trestního případu objektivně. Stěžovatelka využila svého práva nevypovídat před okresním soudem. Jiný skutkový průběh a důkazy uvedla až v rámci odvolacích námitek. Má za to, že výslech tří svědků jednoznačně nepotvrzuje závěr, na základě kterého byla uznána vinnou. Porušení zásady in dubio pro reo spatřuje v postupu soudu, který nevyložil rozpory a pochybnosti v zjišťování skutkového stavu v její prospěch, ale naopak v její neprospěch. Podle názoru stěžovatelky soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že odmítly námitky obhajoby a návrhy na provedení důkazů.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnosti (resp. jejich části), ve kterých stěžovatelé namítají pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnili, v čem spatřují porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněné.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatelka v něm byla shledána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu soudního úředního rozhodnutí a vykázání, který spáchala nerespektováním dříve uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel. Námitky stěžovatelky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim Ústavní soud nemůže cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky.
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu