ECLI:CZ:US:2017:2.US.2597.17.1
sp. zn. II. ÚS 2597/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oto Lifky, zastoupeného advokátem Mgr. Josefem Liscem, se sídlem Klínovecká 1407, Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 Co 141/2017-77, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. 2. 2017, č. j. 41 C 198/2016-63, rozhodl ve věci žalobce Zdeňka Dudla (dále jen "žalobce") proti stěžovateli jako žalovanému tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 28 960 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.) a současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 666,30 Kč (výrok II.). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, přičemž ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 7 496 Kč. Žalovaná částka představuje nedoplatek stěžovatele na službách spojených s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně dospěly k závěru o neplatnosti ústně uzavřené nájemní smlouvě mezi ním a žalobcem, a to aniž by provedly důkazy výpovědí účastníků řízení ke zjištění obsahu takto uzavřené smlouvy. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že v případě ústně a nikoliv písemně uzavřené nájemní smlouvy se může jednat nanejvýš o relativní neplatnost smlouvy, kterou však ani jedna ze smluvních stran, resp. ani jeden z účastníků řízení, nenamítal. I kdyby však stěžovatel přistoupil na závěr obecných soudů ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, měly soudy podle jeho mínění postupovat podle ustavení §2246 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), podle kterého pokud si smluvní strany neujednají výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na provedený důkaz, a to vyjádření realitní kanceláře IKON, která je správcem městských bytů, podle které obvyklý nájem v daném místě a čase činil částku 50,58 Kč za metr čtvereční a měsíc. Na základě tohoto vyjádření se proto stěžovatel domnívá, že částka ve výši 4 500 Kč, kterou žalobci v průběhu žalovaného období pravidelně hradil, musela plně pokrýt jak nájemné v místě a čase obvyklé, tak i služby spojené s užíváním bytu a žalovaný nárok tak nemůže obstát, neboť služby spojené s užíváním bytu byly za žalované období touto formou hrazeny.
4. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela výjimečných situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o takové, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
5. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozhodnutí a z dalších přiložených listin (zejména rozhodnutí soudu prvního stupně), obecné soudy svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud proto nemá žádný rozumný důvod, pro který by měl tyto jejich závěry jakkoliv zpochybňovat.
6. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že stěžovatel zcela nesprávně opakovaně namítá, že soudy dospěly k závěru o neplatnosti ústně sjednané nájemní smlouvy. Na toto byl ostatně upozorněn již krajským soudem, když stejnou námitku uplatnil také v rámci svého odvolání. Soud prvního stupně totiž nezpochybnil platnost a existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelem a vycházel z její platnosti. Současně však stěžovatel v rámci svojí obhajoby před obecnými soudy nebyl schopen prokázat, že částka sjednaná mezi ním a žalobcem, kterou stěžovatel pravidelně k rukám žalobce hradil, je částkou souhrnnou zahrnující v sobě jak nájemné, tak i zálohy na služby spojené s užíváním v bytu, neboť stěžovatel nebyl schopen vyčíslit, jakou část z pravidelně hrazené částky žalobci by představovalo nájemné a jakou část právě ony zálohy na služby. Při stanovení výše v místě a čase obvyklého nájemného obecné soudy vycházely z vyžádaných zpráv realitních kanceláří, přičemž však zcela logicky nezohlednily vyjádření společnosti IKON, která pronajímá městské byty, tedy byty, které nejsou pronajímány jen za účelem podnikatelského zisku, od čehož se odvíjí právě i výše nájemného. S tímto hodnotícím procesem se Ústavní soud, maje na zřeteli svoje postavení v ústavním systému a shora zmíněnou zdrženlivost při přehodnocování závěrů obecných soudů v tzv. bagatelních věcech, plně ztotožňuje a nemá k němu výhrady.
7. Při zohlednění vyjádření ostatních realitních kanceláří přitom obecné soudy zjistily, že obvyklé nájemné v daném místě a čase bylo skutečně nižší než částka, kterou stěžovatel hradil žalobci. Proto také žalobce při výpočtu žalované sumy od pravidelných stěžovatelových plateb odečetl částku představující takto vyčíslené v místě a čase obvyklé nájemné, zbývající část sumy započetl na nedoplatek za služby spojené s užíváním bytu, ovšem ani to nepostačovalo k pokrytí všech nákladů za tyto služby spojené s užíváním bytu a ve zbytku tak zůstaly tyto služby neuhrazené. Žalovaná částka tak nepředstavovala součet neuhrazených plateb za všechny služby spojené s užíváním bytu, ale pouze za ty služby, které i po odečtení toho, co stěžovatel hradil žalobci nad rámec obvyklého nájemného, zůstaly neuhrazené.
8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu