ECLI:CZ:US:2017:2.US.2668.17.1
sp. zn. II. ÚS 2668/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky CANDY, spol. s r. o., se sídlem Hradčanská 403, Pardubice, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, AK se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 3 As 110/2016-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že vedl k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva nebýt trestán bez zákona podle čl. 39 Listiny. Navrhuje proto zrušení tohoto rozsudku.
2. Stěžovatelka podle rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") ze dne 25. 2. 2013 uzavřela a plnila zakázané vertikální dohody o určení cen pro další prodej, které měly narušit hospodářskou soutěž na relevantních trzích suchých krmiv a pamlsků pro psy a kočky. Porušila proto §3 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění účinném do 30. 11. 2012 (dále jen "zákon o ochraně hospodářské soutěže"). Za to jí ÚOHS uložil pokutu ve výši 802 000 Kč a povinnost splnit stanovená opatření k nápravě. Předseda ÚOHS poté nevyhověl rozkladu stěžovatelky.
3. Proti rozhodnutí předsedy ÚOHS stěžovatelka podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten však všechny její žalobní námitky zamítl. Uvedl, že stěžovatelka vůbec netvrdila, že by se deliktního jednání nedopustila. Naopak své kroky odůvodňovala, zejména nepříznivou situaci na trhu v rozhodné době. Krajský soud zdůraznil, že nehraje roli, zda se obdobného protisoutěžního jednání dopustily i jiné subjekty. Podstatné je, že stěžovatelka nepopřela, že by ona sama uzavírala zakázané vertikální dohody. V dané věci navíc šlo o vertikální dohodu o cenách, tedy tzv. "hard core kartel". ÚOHS podle krajského soudu zjistil skutkový stav dostatečně. Zjišťoval ceny nikoliv pouze prostřednictvím internetových srovnávačů cen, ale přímo z webových stránek jednotlivých prodejců. Krajský soud zdůraznil, že jakákoli nucená a řízená unifikace cen či kontrola pevně stanoveného a vynucovaného rozmezí pohybu ceny je nutně narušením hospodářské soutěže. Opatření k nápravě pak ÚOHS formuloval naprosto jasně, srozumitelně a určitě. Výši uložené pokuty ÚOHS řádně odůvodnil. Zohlednil i nízký podíl stěžovatele na relevantním trhu. Jeho rozhodnutí zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Pokuta nebyla podle krajského soudu likvidační.
4. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelka namítala, že ÚOHS nepřihlédl dostatečně k důkazům obsaženým ve spise. Nejvyšší správní soud nicméně podotkl, že ze správního spisu a z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka ve více svých podáních připustila, že ceny kontrolovala a ovlivňovala. Podstatné bylo, že ve správní žalobě stěžovatelka uzavírání a plnění zakázaných dohod výslovně nezpochybňovala. Svou procesní obranu stavěla na tvrzené existenci silného tlaku a útoků na ni samotnou a na její distribuční síť ze strany jiných soutěžitelů. Liberace ve smyslu §22b odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je nicméně možná jen v případě aktivního konání, kterým soutěžitel usiluje o eliminaci vlastního protiprávního jednání či jeho následků. V případě stěžovatelky nepochybně o takový případ nejde. Nelze analogicky aplikovat ani institut krajní nouze. Stěžovatelka také poukazovala na nerovný přístup ÚOHS k jiným soutěžitelům. Podněty, kterými upozorňovala na jednání konkrétních soutěžitelů, zůstaly bez jakékoli odezvy. Podle Nejvyššího správního soudu to však nijak nezbavuje stěžovatelku odpovědnosti za spáchaný správní delikt. Stěžovatelka uzavírala dohody obsahující "tvrdá omezení". Proto byla vyloučena aplikace pravidla de minimis podle §3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nejvyšší správní soud pak uvedl, že stěžovatelka měla dostatečné prostředky k úhradě pokuty. V řízení o rozkladu u ní nebyl zjištěn natolik zásadní ekonomický propad, aby bylo nutné výši uložené pokuty přehodnotit.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se ocitla pod velmi silným tlakem spočívajícím v útocích na její distribuční síť a ji samotnou. Snažila se proto chránit své obchodní zájmy. ÚOHS i správní soudy však nerespektovaly základní zásady trestního procesu, které je nutno aplikovat na veškerá svou povahou trestní řízení. To Nejvyšší správní soud zcela opomenul a dokonce výslovně poukázal na nemožnost analogicky použít institut krajní nouze. Stěžovatelka opakovaně uváděla skutkové okolnosti, které ospravedlňovaly její jednání, k němuž byla fakticky donucena. Pokud by nejednala, jak jednala, byla by z trhu zcela vytlačena. V této věci byly splněny podmínky pro analogické použití ustanovení trestního zákoníku o krajní nouzi. Stěžovatelka tyto okolnosti výslovně za krajní nouzi označila, ÚOHS a správní soudy proto měly zvážit, zda tvrzené okolnosti mohly vést k beztrestnosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud pak nepoužil pravidlo de minimis, aniž by ho výslovně vylučoval zákon. Tento postup vychází z praxe ÚOHS. Správní soudy tedy aplikovaly jakési soft law, jehož autorem je částečně i sám ÚOHS. Nejvyšší správní soud tak zcela vědomě potvrdil rozhodnutí ÚOHS, který odsoudil stěžovatelku v trestním řízení za delikt, který zákon nezná.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily správní soudy (či ještě před nimi správní orgány), jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy správního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí správního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí správních a jiných obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení správního soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu vydanému v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Ten zamítl její žalobu proti rozhodnutí ÚOHS, který stěžovatelku shledal vinnou ze spáchání protisoutěžního správního deliktu, za což jí udělil pokutu. Námitky stěžovatelky, která ve své podstatě opakuje námitky již uplatněné v soudním řízení správním, však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany správních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů ve správním soudnictví jsou záležitostmi správních soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu či krajskému soudu cokoliv vytknout.
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soutěžního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do rozhodovací činnosti správních soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu