ECLI:CZ:US:2017:2.US.2984.16.1
sp. zn. II. ÚS 2984/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Cholasty, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1117/2016-235 ze dne 24. srpna 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny spojené s právem na pokojné užívání majetku dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou podanou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005, v němž byl trestně stíhán pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 557/1991 Sb., účinného od 1. 1. 1992, a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 175/1990 Sb., účinného od 1. 7. 1990. První část uvedené kauzy skončila pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 5/2005 ze dne 25. 1. 2013, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele podle §231 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), za použití §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Druhá část kauzy skončila zpětvzetím stížnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 3. 2013 proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 33/2010 ze dne 13. 1. 2013, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele podle §231 odst. 1 tr. řádu za použití §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 356/2015-203 ze dne 13. 1. 2016 byl k odvolání žalované změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 638/2013-165 ze dne 18. 6. 2015 ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba (i) co do částky 450 000 Kč s příslušenstvím zamítá, když ve zbývajícím rozsahu byla zamítnuta již rozsudkem soudu prvního stupně. Odvolací soud za jinou formu náhrady, která má přednost před peněžní formou, shledal zastavení trestního stíhání stěžovatele na základě amnestie prezidenta republiky. Zastavení trestního stíhání považoval za dostatečnou a plnohodnotnou kompenzaci nemajetkové újmy, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání, a to s ohledem na to, že článek II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii byl v době jejího vyhlášení odůvodněn judikaturními závěry Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu o nepřípustnosti dlouze vedených trestních stíhání. Zastavením trestního stíhání (z důvodu jeho nepřiměřené délky) se tak dle názoru odvolacího soudu stěžovateli dostalo odpovídajícího zadostiučinění.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem položené právní otázky nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
5. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je extrémně nespravedlivé a založené jen na formalistickém výkladu. Připomíná, že účelem odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je kompenzace nejistoty z výsledku řízení, do které se stěžovatel dostal v souvislosti s neustále probíhajícím trestním řízením, které v jeho případě trvalo 16 let, tedy extrémně dlouhou dobu. Spatřuje přitom podstatný rozdíl mezi osobou, u níž trvalo trestní stíhání 8 let a osobou trestně stíhanou po dobu dvojnásobnou. U stěžovatele se tak stalo v jeho nejproduktivnějším věku. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu (vztahující se k průtahům v řízení) sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 a sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 a na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci nároků na náhradu škody za průtahy. Vyslovuje názor, že ani rozhodnutí o amnestii nevylučuje nárok na náhradu škody v podobě zadostiučinění za průtahy v řízení, neboť je to stát, který má povinnost organizovat svou činnost tak, aby účastník řízení byl řízením "proveden" bez průtahů a zásahů do své osobní sféry. V jeho případě však stát věc v přiměřené lhůtě nevyřídil. Pokud soudy dospívají k závěru, že aplikací amnestie se vylučuje právo na náhradu škody, tak fakticky presumují vinu v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť závěr, že přijetí amnestie je dostačující kompenzací, je závěr obsahující úvahu, že trestní stíhání bylo vedeno důvodně. Má za to, že u amnestovaného není možno se vyjadřovat jakkoliv o vině, neboť tato nebyla odsuzujícím rozsudkem konstatována. Stěžovatel má za to, že předmětem řízení je odškodnění průtahů a právo na spravedlivý proces, kdy toto právo bylo zjevně porušeno. Stát nemůže přejít kompenzaci stěžovatele tím, že nevinnému (byť obviněnému) neposkytne za extrémní délku řízení ani základní odškodnění ve formě konstatování porušení práva.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu i rozsudku odvolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jde-li o výklad předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Takového pochybení se však soudy odvolací a dovolací při formování úsudku o tom, že se stěžovateli dostalo odpovídající náhrady nemajetkové újmy zastavením jeho trestního stíhání, nedopustily. Posuzovaná ústavní stížnost je totiž jen v podstatě pokračující polemikou se závěry těchto soudů, kdy stěžovatel nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dovolacího soudu a jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu dalšímu instančnímu přezkumu.
10. Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že celková doba jeho trestního řízení, pravomocně skončeného zastavením trestního stíhání v důsledku amnestie, byla zcela nepřiměřená. S jeho dalším argumentem, že mu stát za extrémní délku řízení neposkytl ani základní odškodnění ve formě konstatování porušení práva, však souhlasit nelze, neboť jak vyplývá z vyjádření žalované strany k žalobě stěžovatele i z obsahu dovolání stěžovatele, žalovaná v rámci projednání nároku stěžovatele na poskytnutí zadostiučinění ve výši 800 000 Kč konstatovala, že v předmětném trestní řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Bylo by proto nadbytečné, aby soudy v následujícím soudním řízení konstatování porušení správného úředního postupu opakovaly. Stran konkrétní náhrady za nepřiměřenou délku řízení pak odvolací soud aplikoval ustanovení §31a odst. 1, odst. 2 uvedeného zákona (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), podle něhož se zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při řešení otázky, zda v případě nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nepřiměřenou délkou trestního stíhání lze považovat za přiměřené zadostiučinění zastavení trestního stíhání stěžovatele z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho nepřiměřené délce, vyšel z názoru vyjádřeného v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 785/2015 ze dne 17. 2. 2016 a sp. zn. 30 Cdo 1273/2014 ze dne 19. 5. 2015 [vycházejícího ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (uveřejněného pod R 58/2011)], že ze znění čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 nezpochybnitelně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu jeho délky přesahující osm let, a že zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu této amnestie představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu, když tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod "jiné formy zadostiučinění".
11. Rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) vyslovil s odkazem na konkrétní judikáty Evropského soudu pro lidská práva, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu, přičemž je povinností soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
12. Pokud tedy odvolací soud v souladu s poukazovanými judikáty vyložil, že zastavením trestního stíhání stěžovatele na základě článku II amnestie, kterým bylo nařízeno, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, se stěžovateli dostalo odpovídající náhrady nemajetkové újmy, jeho závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť ze znění uvedeného článku amnestie je patrné, že důvodem pro zastavení trestního stíhání v uvedených věcech byla právě nepřiměřená délka trestního řízení.
13. Tím bylo stěžovateli i dle názoru Ústavního soudu dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což není ani v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Jak uvedl Ústavní soud v poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, "relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen".
14. Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Pokud tedy soudy takového prostředku využily a trestní stíhání stěžovatele zastavily, byť se tak stalo na základě amnestie, nemůže stěžovatel nyní odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že mu za stejné pochybení nepřiznal i peněžní náhradu.
15. Stran samotného usnesení Nejvyššího soudu, v němž je konstatováno, že dovolání stěžovatele není přípustné podle §237 o. s. ř. (z důvodů podrobně v napadeném usnesení vyložených), je nutné připomenout, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, pokud by vykazovalo rysy protiústavnosti např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012). To však v nyní posuzovaném případě nenastalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání stěžovatele nepřípustné, přičemž je v něm s odkazem na příslušné judikáty vyloženo, proč ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu nebyla shledána ani jedna z okolností, pro kterou by mělo být dovolání přípustným.
16. Důvodem pro odlišné řešení nemůže být celková délka trestního stíhání stěžovatele. Považuje-li je stěžovatel za "extrémně dlouze vedené", je nutno toto hodnocení posuzovat v souvislosti se samotným amnestijním rozhodnutím, kdy předpokladem pro zastavení trestního stíhání byla právě ta skutečnost, že od zahájení trestního stíhání uplynulo více než 8 let. Z tohoto hlediska tak samotná celková délka trestního stíhání žalobce důvod pro jinou formu zadostiučinění bez dalšího nezakládá. Obecně je sice přípustné odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání (jako výjimka z pravidla, že toto se má primárně poskytnout v samotném trestním řízení) ještě před skončením trestního řízení tam, kde okolnosti subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, snižují reálnou možnost jeho kompenzace, anebo v případě, kdy se jeví konec extrémně dlouze vedeného trestního řízení jako nedohledný, a to bez možnosti uplatnění preventivních prostředků nápravy. To ovšem není případ stěžovatele, jemuž se již kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení dostalo jeho zastavením.
17. Na základě shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu