ECLI:CZ:US:2017:2.US.3025.16.1
sp. zn. II. ÚS 3025/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jindřicha Lesageho, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, AK se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-51 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016 č. j. 6 Cmo 296/2015-100, 6 Cmo 297/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-51 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016 č. j. 6 Cmo 296/2015-100 a 6 Cmo 297/2015.
2. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-51 o žalobě stěžovatele a Heleny Lesageové proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu S. tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen opravit vyúčtování povinných plateb a služeb spojených s užíváním bytu za rok 2011 snížením o částku 23 481,60 Kč a uhradit žalobcům paušální náhradu 1 600 Kč za ztrátu času, se zamítá. Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 8 410 Kč. Oba žalobci podali proti rozsudku Městského soudu v Praze odvolání. Odvolání žalobkyně (Heleny Lesageové) však bylo pro opožděnost usnesením Městského soud v Praze odmítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 5. 5. 2016 č. j. 6 Cmo 296/2015-100 a 6 Cmo 297/2015 rozhodl tak, že potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-51 a potvrdil usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí odvolání ze dne 28. 8. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-62. Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 42 Cm 76/2014-51 a Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 296/2015-100, 6 Cmo 297/2015 podal žalobce ústavní stížnost.
3. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.
5. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení v postupu Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. První z námitek směřuje do oblasti dokazování, když skutečný obsah důkazů předložených stěžovatelem v poměru k jejich vyhodnocení obecnými soudy je dle stěžovatele v extrémním rozporu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obou soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že skutečnost, že vystupoval v předmětné věci jako účastník řízení, aniž by byl zastoupen osobou s právním vzděláním, nesmí představovat překážku řádného projednání a rozhodnutí ve věci, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dotýkající se podmínek pro ustanovení zástupce dle §30 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Z uvedeného a dalšího textu ústavní stížnosti je možné dovodit, že se stěžovatel domnívá, že byly splněny podmínky pro ustanovení zástupce i v jeho případě, a že tak tedy soud měl učinit. Ustanovení §30 o. s. ř. mezi podmínky pro ustanovení zástupce řadí mj. i žádost samotného účastníka o jeho ustanovení. Z ústavní stížnosti ani ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, přitom nevyplývá, že by stěžovatel tuto žádost v řízení před obecnými soudy učinil. Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat ani splnění dalších zákonných podmínek pro ustanovení zástupce.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje i na skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke ztrátě věcné legitimace na straně žalobců, neboť stěžovatel a žalobkyně již nebyli spoluvlastníky bytové jednotky. Vzniklý stav však nelze dávat k tíži žalobce a soud měl tedy dle názoru stěžovatele rozhodnout o procesním nástupnictví. K uvedenému lze jen poznamenat, že případná změna vlastnického práva k bytové jednotce nemá v daném řízení vliv na otázku aktivní věcné legitimace. Obecné soudy se tedy otázkou vlastnictví k bytové jednotce v době vydání rozhodnutí správně nezabývaly. Nadto soud o procesním nástupnictví dle §107a o. s. ř. rozhoduje pouze na návrh žalobce. Nečiní tak tedy ex offo, jak se mylně domnívá stěžovatel.
9. Stěžovatel dále tvrdí, že není pravdivé konstatování prvostupňového soudu, že žalobci se žalobou domáhali na žalovaném zaplacení částky 23 481,60 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně tak i odůvodnění rozhodnutí v souladu s podanou žalobou hovoří o povinnosti opravit vyúčtování povinných plateb a služeb spojených s užíváním bytu za rok 2011. Soud se v odůvodnění rozhodnutí řádně vypořádal jak s navrhovanou opravou vyúčtování, tak i s případným bezdůvodným obohacením. Výjimku tvoří pouze záhlaví rozhodnutí, v němž je předmět řízení označen jako zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení. To však nemůže mít vliv na řádný průběh řízení ani na meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně.
10. Poslední výtka stěžovatele míří proti poučení Vrchního soudu v Praze, dle něhož není proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání přípustné. Nesprávné poučení soudu o přípustnosti dovolání však může mít vliv pouze na délku lhůty k podání dovolání, která v takovém případě činí tři měsíce od doručení, nikoliv na samotnou přípustnost dovolání. V dané věci lze však konstatovat, že poučení Vrchního soudu v Praze bylo správné, když nepřípustnost dovolání vyplývá z §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo fakticky rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
11. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
12. Ústavní stížnost formálně směřovala i proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 297/2015, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-62 o odmítnutí odvolání žalobkyně b) Heleny Lesageové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 42 Cm 76/2014-51 pro opožděnost. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tak ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany. Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) nebo ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3021/13]. Protože napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o právech stěžovatele, stěžovatel není osobou, která má v předmětné věci právo podat ústavní stížnost.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu