ECLI:CZ:US:2017:2.US.3067.16.1
sp. zn. II. ÚS 3067/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou, AK se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2016 č. j. 14 Co 84/2016-794 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 9. 2015 č. j. 14 P 173/2011-733, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 9. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl výrokem I. zamítnut návrh otce na odnětí nezletilé dcery z péče matky a svěření nezletilé do střídavé péče rodičů. Výrokem II. soud zamítl návrh matky na změnu úpravy styku otce s nezletilou, naposledy provedené rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 10. 2013 č. j. 14 P 173/2011-462, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2014 č. j. 14 Co 347/2014-561. Výrokem III. uložil soud stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení plnou výši nákladů vzniklých v souvislosti s podáním znaleckého posudku ve věci a výslechem znalce. Výrokem IV. pak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, co do výroku I. a IV., odvolání. Rozsudkem odvolacího soudu byly napadené výroky I. a IV. rozsudku okresního soudu potvrzeny. Oba dva soudy dospěly ke shodnému závěru, že důvodem pro vyloučení střídavé péče je zejména zdravotní stav nezletilé, kdy tato, dle zjištění soudu prvního stupně, trpí ADHD a úzkostnou poruchou, skutečnost, že matka nezletilé je pro nezletilou nejbližší osobou, a dále, že nezletilá chce mít jedno výchovné prostředí a změnu si nepřeje.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že znalecký posudek není jediným důkazem podporujícím zamítavé stanovisko ke střídavé péči nezletilé, je zcela evidentní, že právě znalecký posudek, jenž byl proveden před soudem prvního stupně, byl klíčovým důkazem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně vyplývá, že znalec opírá své stanovisko ohledně nevhodnosti střídavé péče o zkušenost s jiným svým pacientem. Stěžovatel má za to, že na základě jediné negativní zkušenosti nelze takto jednoznačně říci, že pro nezletilou, respektive dítě s úzkostnou poruchou a ADHD, je střídavá péče nevhodnou volbou. Dle stěžovatele neexistuje jediná relevantní studie, ať již česká či světová, která by vhodnost střídavé péče u dětí trpící úzkostnou poruchou a ADHD vyvracela nebo naopak podporovala. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že zdravotní stav nezletilé rozhodně nijak nebagatelizuje a je si vědom potřeby zvláštního přístupu i toho, že děti trpící ADHD a úzkostnou poruchou potřebují stabilní výchovné prostředí a řád. K tomuto však dodává, že řád a pravidelnost může být nastolen i v případě střídavé péče. Naopak se domnívá, že pokud by nezletilá trávila stejné časové intervaly jak u otce, tak u matky, má tento systém pro dítě daleko větší stabilitu a jistotu, než pokud je uprostřed školního týdne "vytrženo" z rytmu a umístěno k druhému rodiči. K přání nezletilé stěžovatel uvádí, že to je s přihlédnutím k její poruše a citlivosti natolik nejednoznačné, že nelze v žádném případě souhlasit se slovy odvolacího soudu, že si nezletilá sama změnu péče nepřeje. Stěžovatel poukazuje, že dle zákona názor dítěte je v této oblasti relevantní až od 12 (10) let, do 12 (10) let může být pouze jednou z veličin rozhodování soudu. Dítě ve věku nezletilé není schopno dohlédnout důsledky svých rozhodnutí, nelze tedy bezvýhradně vyhovět jeho přání, obzvláště pokud tato jeho přání mohou mít značně negativní dopad do jeho života. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 2482/13, který sice stanoví, že pokud je dítě dostatečně a rozumově a emocionálně vyspělé, je třeba jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání nejlepšího zájmu, ale současně stanovuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Stěžovatel také uvádí, že ačkoli navrhoval provedení revizního znaleckého posudku, nebylo mu vyhověno.
4. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
5. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
6. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
7. Je nutno přisvědčit stěžovateli, že z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
8. Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud též uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte".
9. Jak připomenul Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (dále jen "Obecný komentář") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
10. Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
11. Pokud jde o změnu výchovného prostředí, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 vyplývá, že "Pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností (viz §28 zákona o rodině) a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly". Dále pak: "Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života".
12. V obecné rovině lze uvést, že otázku vhodnosti případného přechodu z výlučné na střídavou péči je možno posoudit teprve na základě zvážení, zda důvody pro střídavou péči jsou v době rozhodování o novém návrhu dány či nikoli, což musí být i z argumentace soudu (resp. odůvodnění) patrné. To platí ostatně též při případném přechodu ze střídavé péče k péči výlučné. Jak ostatně uvádí i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 "zájem nezletilých na stabilním výchovném prostředí sám o sobě takový velmi závažný důvod (pro nenařízení střídavé péče - pozn. ÚS) nepředstavuje, protože (...) by tím byl popřen smysl zákonné úpravy i celého institutu střídavé péče, tak jak jej vykládá Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva". Stabilita výchovného prostředí není tedy bez dalšího argumentem pro zachování té formy péče, jejíž změna je navrhována (ať už při přechodu z výlučné péče na střídavou či ze střídavé péče na výlučnou). Pokud je však prokázáno a argumentačně doloženo, že změna výchovného prostředí by nebyla v nejlepším zájmu dítěte, pak stabilita výchovného prostředí samozřejmě převáží nad jeho změnou. Nejlepší zájem dítěte však nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno, argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy (srov. podrobněji nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 41-42).
13. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle.
14. V kontextu shora uvedených obecných východisek po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal z hlediska ústavněprávního žádné deficity. Rozhodnutí jsou logicky a přiléhavě odůvodněna, je z nich patrno, že oba soudy se znalostí judikatury Ústavního soudu rozhodovaly uvážlivě a že poměřovaly nejlepší zájem dítěte s otcem navrhovaným řešením, tedy změnit výlučnou péči matky na péči střídavou. Jejich závěry, podepřené jednak znaleckým posudkem a výslechem znalce, jednak zdravotními problémy nezletilé a jejím vztahem k dosavadnímu výchovnému prostředí, v němž zcela prokazatelně prospívá a i dle jejího stanoviska, jež je však třeba brát s určitou rezervou jednak z hlediska věku, jednak z hlediska stanovené diagnózy ADHD, si jej nepřeje měnit, jsou akceptovatelné. Je z nich zcela jasně rozpoznatelné, že soudy nevycházely výlučně z projeveného přání nezletilé, jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti, nýbrž její vyjádření zasadily zcela logicky do širšího rámce určeného jednak znaleckým zkoumáním a jednak posuzováním celého komplexu otázek ze změnou výchovného prostředí souvisejících.
15. Ačkoli Ústavní soud nemá v dané chvíli důvod jakkoli zpochybňovat úmysl otce o co nejlepší péči a výchovné prostředí pro nezletilou a jedinou dceru, přesto je toho názoru, že jeho případný kasační zásah by v daném případě nepřinesl do věci "spravedlivější" náhled. V dané souvislosti je možno odkázat na konstatování Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014, že "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
16. V dané chvíli je pro stěžovatele určující, že nynější úprava výchovy a jeho styku s nezletilou dcerou není dána jednou provždy, stěžovateli nic nebrání v tom, aby po určité době, až bude nezletilá starší a lépe připravena, podal případně nový návrh na úpravu styku (rozšíření) či dokonce na svěření do střídavé péče. Zvláště v případech nezletilých dětí, u nichž jsou diagnostikovány určité poruchy, jako těžké úzkostné stavy, ADHD, snížená sociální adaptibilita apod., a u nichž změna výchovného prostředí může znamenat značné psychické vypětí, jež by mohlo dle znalce vyústit až k rozvoji psychosomatické poruchy, lze výchovné prostředí měnit pouze po citlivém zvážení všech okolností a nejlépe po zlepšení vztahů mezi rodiči a jejich vzájemné komunikace. Uvedené je však zejména úkolem rodičů nezletilé, nikoli soudů.
17. Protože Ústavní soud je po přezkoumání napadených rozhodnutí toho názoru, že k porušení práv stěžovatele v dané věci nedošlo, nezbylo mu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu