ECLI:CZ:US:2017:2.US.3282.16.2
sp. zn. II. ÚS 3282/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) I. V., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, Praha 1, a b) L. R., zastoupené opatrovníkem Městem Hradec Králové a právně zastoupené JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem Československé armády 300/22, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 44/2016, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 61 To 200/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 82/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanými dvěma ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí (I. J. žádá zrušení všech tří v záhlaví citovaných rozhodnutí, L. R. žádá zrušení jen usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2016 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zn. 3 T 80/2012 se především podává, že rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 80/2012, byla obviněná I. J. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání 24 měsíců. Dále bylo I. J. uloženo zaplatit poškozené L. R. na náhradě škody částku ve výši 4.000.000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se I. J. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně řečeno) tím, že v období od 11. 5. 2007 do 4. 3. 2008 jako pracovnice Úřadu Městské části Praha 1, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, byla pověřena Městskou částí Praha 1 k jejímu zastupování ve funkci veřejného opatrovníka poškozené nesvéprávné L. R. . Při správě majetku této poškozené však řádně nedbala jejích zájmů a způsobila škodu při směně bytu poškozené za družstevní podíl s právem nájmu k bytu. Poškozená L. R. byla jediným vlastníkem bytové jednotky v domě na S. v Praze 1. Tento byt v Praze 1 byl přes značně zanedbaný stav oceněn na částku 6.100.000 Kč. I. J. však spolu s Ing. Marianem Khalifou, Ph.D., který měl o tento byt zájem, zajistila výměnu tohoto bytu za družstevní podíl v bytovém družstvu v Hradci Králové spojený s právem nájmu bytu v domě v Hradci Králové na ulici K. Tento družstevní podíl byl přitom oceněn jen ve výši 1.500.000 Kč. I. J. při jejich směně sjednala za poškozenou sérii smluv, aktivně se účastnila soudních jednání směřujících ke schválení směny, opakovaně opatrovnickému soudu podávala návrhy, takže soud nakonec tuto směnu schválil.
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podala obviněná I. J. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 61 To 200/2015 tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
4. K následnému dovolání I. J. rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že částečně zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze, pokud jím bylo zamítnuto dovolání I. J. podané proti výroku o náhradě škody, a jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výrocích o náhradě škody, jímž byla I. J. uložena povinnost zaplatit poškozené L. R. částku ve výši 4.000.000 Kč, a jimiž byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (dále Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí). Zároveň Nejvyšší soud poškozenou L. R. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. V odůvodnění svého usnesení se Nejvyšší soud mimo jiné ztotožnil se závěrem, že I. J. trestný čin spáchala v úmyslu nepřímém, neboť si musela být vědoma skutečnosti, že byt v Praze 1 nemá tržní hodnotu 600.000 Kč a že jeho hodnota ani při zhoršeném stavu nemůže odpovídat hodnotě družstevního podílu v Hradci Králové. I zcela neznalému laikovi totiž podle Nejvyššího soudu muselo být jasné, že nemohou mít stejnou hodnotu byty v centru Prahy a na periferii Hradce Králové, nadto je-li byt v centru Prahy významně (téměř dvojnásobně) větší a v tzv. osobním vlastnictví, zatímco v případě bytu v Hradci Králové šlo pouze o převod členských práv v družstvu spojený s nájemním právem k předmětnému bytu. Přesto, že I. J. musela tuto okolnost vnímat, sjednala výměnu těchto bytů, což si vnitřně odůvodňovala jen tím, že byt v Praze 1 byl ve zhoršeném technickém stavu a dále tím, že daným postupem plnila přání poškozené. V této souvislosti však I. J. podle Nejvyššího soudu mělo minimálně varovat jednání svědka Ing. Mariana Khalifa, Ph.D., který tuto směnu zařizoval a kvůli výměně bytu pořídil byt v Hradci Králové. Rozhodně tak ale nečinil z altruistických důvodů, nýbrž ke svému prospěchu, resp. ku prospěchu jím ovládané obchodní společnosti Enova. I. J. si přitom hodnotu směňovaných bytů nijak blíže neověřovala. Na druhou stranu Nejvyšší soud přisvědčil I. J. v tom, že se soudy nižších stupňů řádně nezabývaly otázkou její povinnosti nahradit poškozené škodu, kterou jí svým činem způsobila. Soudy se v prvé řadě nezabývaly tím, že za škodu, která vznikne při spravování majetku opatrovance, má primárně odpovídat opatrovník, v případě tzv. veřejného opatrovníka je jím obec (zde Městská část Praha 1). Škoda přitom byla způsobena I. J. jako zaměstnancem obce a ke škodě došlo v rámci činnosti obce. V daném případě je však třeba podle Nejvyššího soudu dále zvažovat, zda v daném případě nešlo o tzv. exces zaměstnance, za který právnická osoba neodpovídá. O exces přitom podle Nejvyššího soudu jde zejména tehdy, byla-li škoda způsobena při takové činnosti, která sledovala výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb škůdce, popřípadě zájmů třetích osob. I když v daném případě půjde často o trestnou činnost, neplatí automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem či přestupkem, musí být excesem. Je tak na posouzení každého jednotlivého případu, nakolik odpovídá za škodu zaměstnavatel, resp. nakolik šlo o exces zaměstnance, který pak sám bude za škodu odpovídat. Pro posouzení, zda škoda byla způsobena v rámci činnosti právnické osoby, se zvažuje především místní (prostorový) časový, věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické osoby, přičemž typicky spadá do rámce činnosti výkonu zaměstnání a plnění úkolů vyplývajících z pracovněprávního poměru, nesledoval-li ovšem takový zaměstnanec ryze své osobní či jiné zájmy. V daném případě obviněná J. byla pověřena správou majetku poškozené R. svým zaměstnavatelem, byla to přímá náplň její práce a nesledovala výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb. Proto se otázkou náhrady škody musí zabývat civilní soudy, které budou řešit uplatněné nároky poškozené vůči více subjektům (nejen tedy vůči obviněné J. a Městské části Praha 1 jako jejímu zaměstnavateli, ale dokonce i vůči hlavnímu městu Praze). Bylo proto třeba přisvědčit oprávněným námitkám I. J., že výroky o náhradě škody s ohledem na nevyjasnění důležitých otázek nemohou obstát, a proto soud přistoupil k jejich zrušení a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Stěžovatelka J. tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, zásada presumpce neviny a právo dát vyslýchat svědky dle čl. 6 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka namítá, že při své práci opatrovnice dbala především na respektování vůle a individuality jí svěřených nesvéprávných klientů a snažila se vždy co nejvíce naplňovat jejich přání a osobní plány [I. J. v této souvislosti odkazuje příkladmo na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07 (U 9/46 SbNU 519); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Dále stěžovatelka upozorňuje na úlohu státu v opatrovnických věcech odrážející se mimo jiné v tom, že každé právní jednání, které přesahuje běžný rámec, podléhá schválení opatrovnickým soudem. Je pak otázkou, je-li vůbec spravedlivé vyvozovat její trestněprávní odpovědnost z toho, že důvěřovala ve správnost rozhodnutí opatrovnického soudu, který svým rozsudkem schválil návrh na uskutečnění koupě bytu na S. za účelem jeho následné výměny za byt v Hradci Králové. I podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06 (N 217/47 SbNU 855) je totiž stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a samotný akt státu, nicméně následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu nejsou správné. Soudy na základě znaleckých posudků uzavřely, že disproporce mezi hodnotami obou bytů musela být zjevná každému - i laikovi. Nevyslechly však stěžovatelkou navrhované svědky (její nadřízené, soudce opatrovnického soudu, samotnou poškozenou a jejího partnera), kteří by potvrdili, že tato disproporce nebyla zjevná nikomu. Zamítnutím výslechů navrhovaných svědků pro nadbytečnost pak bylo rovněž porušeno výše zmiňované právo stěžovatelky na obhajobu. Stěžovatelka dále uvádí, že v inkriminované době bydlela poškozená R. v nájmu v bytě na S., přičemž tento objekt byl v dezolátním stavu a vzhledem k deregulaci nájemného se výše nájmu začínala dostávat mimo její možnosti. Byt na S. tedy poškozené nevyhovoval jak po stránce finanční, tak po stránce kvality života, když tato toužila žít v Hradci Králové. Z toho důvodu se nakonec L. R. společně s I. J. rozhodly, že nabídku na odkup bytu na S. za částku 600.000 Kč přijmou, ale nikoliv, aby byt L. R. dál užívala, nýbrž zcela účelově, aby jej ihned vyměnily za byt v Hradci Králové. Soudy prý tak ve skutečnosti stěžovatelce vyčítají, že se nedopustila spekulací s nemovitostmi na trhu s realitami a nepokusila se vydělat na bytu na S. co největší částku. Jednání stěžovatelky proto údajně nevykazuje známky trestné činnosti a napadená rozhodnutí porušila principy ovládající demokratický právní stát ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
7. Stěžovatelka L. R. v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k hrozícímu promlčení nároku na náhradu škody byla nucena v květnu roku 2011 podat žalobu na náhradu škody. V tomto řízení se domáhala zaplacení částky 5.209.052 Kč s příslušenstvím, a to jak na I. J. a Městské části Praha 1, tak na hlavním městě Praze (toto řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 167/2011). S ohledem na ukončení trestního řízení nařídil Obvodní soud pro Prahu 5 jednání ve věci občanskoprávní žaloby o náhradu škody. Stěžovatelka po obdržení předvolání k jednání zaslala Obvodnímu soudu pro Prahu 5 částečné zpětvzetí žaloby vůči I. J., a to v rozsahu, jímž jí byla tato náhrada škody přiznána rozhodnutím v trestním řízení s tím, že vůči I. J. nelze vést další řízení o náhradu škody, když její část byla L. R. již pravomocným rozhodnutím přisouzena. Pokud by tak L. R. neučinila, vystavila by se riziku, že bude muset následně hradit náklady řízení pro eventuální (částečný) neúspěch žaloby, za nějž je považováno i zpětvzetí žaloby po zahájení prvního jednání ve věci. I. J. ovšem proti rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení podala dovolání k Nejvyššímu soudu, nicméně toto dovolání nebylo L. R. doručeno. Na základě uvedeného dovolání Nejvyšší soud zrušil výroky týkající se náhrady škody a L. R. i s náhradou škody zcela odkázal na civilní řízení, jak je shora uvedeno. V mezidobí ale Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o částečném zastavení řízení ve sporu o náhradě škody, tak jak L. R. původně navrhovala. S ohledem na dobu, která uběhla od vzniku škody, když trestní stíhání I. J. bylo zahájeno dokonce až po podání civilní žaloby na náhradu škody, je proto otázkou, nakolik je po pravomocném rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušujícího povinnost I. J. škodu nahradit, nárok na náhradu škody v civilním řízení vymožitelný. Stěžovatelka R. považuje v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu za nesprávné a porušující její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny i z toho důvodu, že úmyslné způsobení škody a její výše je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, kterým byla I. J. uznána vinnou ze spáchání tam popsaného trestného činu. Z toho hlediska a s ohledem na charakter trestného činu a průběh trestního řízení se proto lpění Nejvyššího soudu na přesném právním odůvodnění nároku na náhradu škody jeví jako nepřiměřeně striktní a ve svém důsledku stěžovatelku poškozující.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
10. Co se týká argumentace stěžovatelky J., musí Ústavní soud poznamenat, že tato se jeví jako poněkud účelová. Poškozená totiž nabyla i za pomoci I. J. do tzv. osobního vlastnictví obecní byt na S. za cenu 596.710 Kč, a to za podmínek "bytové privatizace" obecního majetku [srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu z 19. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2957/2004; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz], tedy logicky výhodněji, než by se tento byt nabízel na "volném trhu". Sama I. J. ostatně v žádosti o schválení právního úkonu opatrovnickým soudem spočívajícím v koupi obecního bytu na S. uvedla, že tato cena je minimální, jelikož jinak je cena bytu mnohonásobně vyšší. Není proto přiléhavé, tvrdí-li stěžovatelka J. nyní v ústavní stížnosti, že vzhledem k postupné deregulaci nájemného přestávaly být náklady spojené s užíváním bytu na S. pro L. R. únosné. Nadto ostatně odvolací soud upozornil, že I. J. disponovala značnou finanční hotovostí patřící L. R., což ještě více relativizuje tvrzení, že poškozená neměla prostředky na případnou (třeba i částečnou nebo postupnou) rekonstrukci předmětného bytu.
11. Přisvědčit Ústavní soud nemůže ani té námitce I. J., že by okolnost schválení právního jednání opatrovnickým soudem měla omezovat její případnou trestněprávní odpovědnost a v podrobnostech lze odkázat na argumentaci odvolacího soudu, že případná odpovědnost soudce nevylučuje odpovědnost opatrovnice (tedy stěžovatelky J.). Pokud I. J. odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, pak přehlíží, že v daném případě šlo o dědické řízení, v rámci něhož došlo na základě rozhodnutí soudu k rozdělení majetkových hodnot mezi dědice. V právě projednávaném případě nicméně žádné takovéto legitimní očekávání jakéhokoliv beneficia nevzniklo, a byť bylo k potvrzení konkrétního jednání dotýkajícího se poškozené R. zapotřebí rozhodnutí ze strany opatrovnického soudu, postavení a odpovědnost I. J., jako ve svém důsledku zástupce státu ve věcech péče o nesvéprávné (resp. omezeně svéprávné) tím nebyla dotčena. Stěžovatelka J. totiž byla povinna jako faktický opatrovník postupovat tak odpovědně, jako by svolení opatrovnického soudu vůbec potřeba nebylo. Je jistě správné, pokud při správě záležitostí svých klientů v maximální možné míře dbala jejich životních postojů (jak opakovaně tvrdí). Na druhou stranu však byla v některých situacích povinna hájit jejich zájmy i tehdy, když by to nebylo v souladu s jejich přáními.
12. Stěžovatelka J. ve své ústavní stížnosti blíže nevysvětluje, k jaké otázce by se ve svém důsledku měli jí navrhovaní a soudem neslyšení svědci vyjádřit, když i ona sama, jak bylo výše uvedeno, opatrovnickému soudu výslovně uvedla, že nabytí obecního bytu do vlastnictví L. R. za cenu 596.710 Kč je pro opatrovanou výhodné, neboť cena takového bytu je jinak mnohonásobně vyšší. Právě částku cca 600.000 Kč měla však L. R. od Ing. Khalify za svůj byt dostat (to ostatně potvrzuje I. J. ve stížnosti). Nalézací soud v této souvislosti v nyní napadeném rozsudku uvádí, že I. J. v dané záležitosti například neoslovila právní odbor Úřadu Městské části Praha 1 a ani se nesnažila zjišťovat aktuální ceny nemovitostí v centru Prahy, neboť se spoléhala na rady Ing. Khalify. Všechny právě uvedené skutečnosti ovšem samostatně, natožpak ve svém souhrnu, nemohou ani podle Ústavního soudu znamenat, že jednání I. J. nedosahuje trestněprávní škodlivosti.
13. Ústavní soud konečně neshledal ústavněprávní rozměr ani v ústavní stížnosti poškozené L. R.. Její ústřední stížnostní námitka totiž spočívá v tom, že hrozí promlčení části škody, jíž se domáhala, neboť pochybením Nejvyššího soudu, v jehož důsledku nevěděla o podaném dovolání I. J. , vzala částečně svou žalobu v civilním řízení na náhradu škody zpět (srov. k tomu shora). Zde ovšem Ústavní soud musí upozornit, že po dobu trvání trestněprávního řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se běh promlčecí doby staví [srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 971/2013] s tím, že byla-li L. R. odkázána v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních a uplatní-li takto svůj nárok, bude ze zákona osvobozena od placení soudního poplatku podle ustanovení §11 odst. 2 písm. q) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zcela odhlédnuto od právě citované zákonné úpravy, pak Ústavní soud jen pro úplnost odkazuje na svoji judikaturu a judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by bylo nutno případně vznesenou námitku promlčení poměřovat korektivem dobrých mravů [srov. k tomu například nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 198/58 SbNU 749), kde je shrnuta i relevantní judikatura Nejvyššího soudu].
14. Odkázal-li Nejvyšší soud poškozenou L. R. s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze z toho ani dovozovat, že by tak jakýmkoliv způsobem zpochybňoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž je I. J. kladen za vinu. Nejvyšší soud totiž pouze stanovil, že bude nutné zjistit, v jakém rozsahu I. J. za škodu odpovídá sama a přímo a v jakém rozsahu za tuto škodu odpovídají jiné subjekty.
15. Po přezkoumání ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelky dovolávají, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu