ECLI:CZ:US:2017:2.US.3435.16.1
sp. zn. II. ÚS 3435/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kataríny Zezulové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, AK se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016 č. j. 13 To 36/2016-2846 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016 č. j. 57 T 4/2016-2774, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v její trestní věci došlo k porušení práva na právní pomoc a bezplatnou obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřuje v tom, že o její žádosti o přiznání bezplatné obhajoby rozhodla v prvním stupni asistentka soudkyně. Namítá také, že splňovala podmínky pro bezplatnou obhajobu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatelka je od dubna 2015 trestně stíhána pro nepřekažení trestného činu podle §367 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podstatou má být nepřekažení zvlášť závažného zločinu teroristického útoku ve stádiu přípravy. V prosinci 2015 jí bylo v rámci stejného trestního řízení sděleno další obvinění z trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu přípravy. V ústavní stížnosti ze dne 15. 10. 2016 stěžovatelka uvádí, že trestní stíhání doposud běží a je ve fázi hlavního líčení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud").
3. Stěžovatelka během trestního řízení podala žádost o bezplatnou obhajobu [§33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád")]. Uvedla a doložila veškeré majetkové poměry ve smyslu existujícího majetku nebo příjmu. Absenci majetku a příjmů prohlásila, uvedla a nedoložila. Nelze dokládat něco, co neexistuje. Napadeným usnesením městského soudu rozhodla asistentka předsedkyně senátu, že se stěžovatelce nárok na bezplatnou obhajobu nepřiznává. Stěžovatelka sice je podle městského soudu zcela bez prostředků a bez příjmu. Její věk a zdravotní stav ji ale umožňují v budoucnu vydělávat a případné náklady na obhajobu v delším časovém horizontu splatit.
4. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu stížnost k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Tvrdila, že o její žádosti měla rozhodnout soudkyně, nikoliv její asistentka. Ta navíc žádost posoudila věcně špatně. Nelze zkoumat možné výdělečné poměry stěžovatelky v budoucnu, protože ty mohou být zásadně dotčeny jejím případným odsouzením. Nelze nyní předjímat, zda bude nebo nebude odsouzena. Hrozí jí nicméně trest s horní hranicí dvanácti let. A pro případ odsouzení lze mít za to, že její výdělečné poměry se ve výkonu trestu rozhodně nijak nezlepší. Spíše naopak. Vrchní soud však stížnost zamítl. Konstatoval, že usnesení městského soudu mohla podle zákona vydat asistentka soudkyně. K věci samé dodal, že stěžovatelka nedoložila, co měla doložit. A proto byla její nedůvodná žádost posouzena dobře. Stěžovatelka podle vrchního soudu využila i nevhodný formulář, který se používá pro jiné účely.
5. Podle stěžovatelky je v rozporu se zákonem i s ústavním pořádkem, že o její žádosti rozhodla v prvním stupni asistentka soudkyně a nikoliv soudkyně. Podle trestního řádu rozhoduje o této věci "předseda senátu a v přípravném řízení soudce". Ustanovení §12 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o VSÚ"), stanoví okruh úkonů, které namísto soudce může činit vyšší soudní úředník, resp. asistent soudce. Zmocnění je obecné a je omezeno výjimkami. Podle §12 písm. f) zákona o VSÚ o úkonech soudce v přípravném řízení nesmí rozhodovat vyšší soudní úředník. Rozhodovaná otázka je v přípravném řízení svěřena soudci. Jeví se jako nelogické a nepřijatelné, aby o určité věci nesměl rozhodovat asistent soudce v přípravném řízení, ale v řízení před soudem by o téže právní otázce již rozhodovat směl. S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 dne 22. 5. 2013 je nepřijatelné, aby o ústavně garantovaném právu rozhodoval někdo jiný než soudce. Tento ústavněprávní deficit neodstranil ani vrchní soud. Absence jakékoliv právní polemiky s důvody, které uvedla stěžovatelka ve své stížnosti, navíc způsobily nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Vrchní soud také oproti rozhodnutí městského soudu změnil argumentační základ svého rozhodnutí. Stěžovatelce tak odepřel nárok na základě argumentu, se kterým neměla možnost polemizovat. Stěžovatelka vytýká oběma soudům, že nastavily formální i věcný standard podmínek, které musí žadatel o bezplatnou obhajobu splnit, na úroveň v podstatě derogující toto Listinou garantované právo.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Toto řízení je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Zejména pokud ještě nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení stále probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které vycházejí z příslušných procesních norem. Ústavní soud přezkoumává taková rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení a v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud předně připomíná, že právo na obhajobu ve své judikatuře považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení. Směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43)]. Součástí tohoto práva je i právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, pokud si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby. Při prokázání této nemajetnosti je soud povinen rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného. Stát, má-li zajistit uvedená ústavně garantovaná práva, musí proto v zákoně upravujícím trestní řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)].
9. Podmínky pro přiznání práva obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu upravuje ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu. Otázka jeho interpretace a následné aplikace na stěžovatelčinu osobní a majetkovou situaci představuje podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, která se této problematiky týká, však vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 1936/13). Na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným. Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. K vyhovění ústavní stížnosti proto nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně.
10. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, pro něž by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že se soudy obou stupňů nárokem stěžovatelky na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a vysvětlily, proč jej shledaly nedůvodným. V jejich rozhodnutích přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze ostatně označit za toliko stručnou polemiku s vyřčenými právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
11. V projednávané věci stěžovatelka také napadá skutečnost, že rozhodnutí městského soudu vydala asistentka soudkyně. Její rozhodovací pravomoc podle §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále též jen "zákon o soudech a soudcích"), odpovídá pravomoci vyššího soudního úředníka podle zákona o VSÚ. Podle platného znění §12 zákona o VSÚ může asistent soudce v trestním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně s výjimkou: rozhodování a provádění úkonů při jednání soudu v hlavním líčení, veřejném zasedání a neveřejném zasedání; vydání trestního příkazu, příkazu k zatčení, příkazu k odnětí věci, příkazu k domovní prohlídce, příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, příkazu k osobní prohlídce, příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu, nařízení vydání zásilky, nařízení záměny obsahu zásilky; rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, na účtu u spořitelního a úvěrního družstva nebo jiných subjektů, které vedou účet pro jiného, blokaci peněžních prostředků penzijního připojištění se státním příspěvkem, blokaci čerpání finančního úvěru, blokaci finančního pronájmu a zajištění zaknihovaných cenných papírů; rozhodnutí ve věcech právního styku s cizinou; udělování souhlasu za předsedu senátu orgánům činným v trestním řízení k provedení úkonů podle trestního řádu; a úkonů soudce v přípravném řízení.
12. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1531/09 ze dne 23. 2. 2010 uvedl, že v případě pochybností, zda může určitý úkon učinit jiná osoba než soudce, je třeba vykládat takové ustanovení zákona restriktivně, tj. že jej učinit nemůže. V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává pochybnosti, zda daný úkon mohla učinit jiná osoba. Ztotožňuje se se závěry vrchního soudu, podle něhož rozhodnutí o nároku stěžovatelky na přiznání bezplatné obhajoby nespadá mezi výjimky podle §12 zákona o VSÚ, v jejichž případě nemůže asistent soudce rozhodovat. Možnost asistentů soudce v trestním řízení rozhodovat o nemeritorních věcech, kterou je typicky i posuzování nároku na bezplatnou obhajobu, Ústavní soud aproboval i v minulosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 121/12 ze dne 8. 10. 2012). Rozhodnutí asistentky soudkyně v této věci navíc ještě bylo přezkoumáno vrchním soudem. Dá se proto říci, že tato "odnož" dosud neskončeného trestního řízení byla jako celek spravedlivá.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu