ECLI:CZ:US:2017:2.US.3550.16.1
sp. zn. II. ÚS 3550/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Suchánka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, AK se sídlem tř. Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 434/2016-1287, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015 č. j. 20 Co 282/2015-1036 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2015 č. j. 14 C 404/2009-868, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podaným návrhem se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo vlastnické a právo na spravedlivý proces. Tento návrh je co do svého rozsahu mimořádný (celkově 231 stran řádkování jedna). Obdobně jako ve věci pod sp. zn. II. ÚS 3697/16 však Ústavní soud musí konstatovat, že se svým obsahem pohybuje na samotné hranici srozumitelnosti. Převážně jen popisuje průběh předchozího řízení, a činí tak značně nesouvisle. Často odbíhá od základní argumentační linie a povětšinou se k ní ani nepřibližuje. S ohledem na rozsah tohoto návrhu a zejména na jeho nepřehlednost a nesrozumitelnost se proto Ústavní soud obdobně jako ve věci pod sp. zn. II. ÚS 3697/16 ani nepokouší o jeho reprodukci.
2. Stěžovatel se v předcházejících fázích řízení domáhal na Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody, která mu mu měla vzniknout vynaložením nákladů obhajoby v trestním řízení. Kromě toho požadoval náhradu škody, která mu měla v uvedeném trestním řízení vzniknout nesprávným úředním postupem a nezákonným jednáním vedoucím ke "konzumaci aktiv" společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., a ke ztrátě možnosti stěžovatele pokračovat v podnikatelské činnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vyslovil, že základ žalobního nároku na náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů obhajoby je opodstatněný (dále také "výrok I"). Ve zbytku však žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce proti výroku I a zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl. Stěžovatel totiž v dovolání vznesl námitky proti otázkám, na kterých rozhodnutí městského soudu nestálo.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou stěžovatel vznesl proti 12 současným soudcům Ústavního soudu. Touto námitkou se však zdejší soud nemohl věcně zabývat (stejně jako ve věci pod sp. zn. II. ÚS 3697/16). Jednak proto, že za situace, kdy je namítána podjatost téměř všech soudců Ústavního soudu, vzniká problém, neboť o takto pojaté námitce již nemá kdo rozhodnout (viz §10 rozvrhu práce Ústavního soudu sp. zn. Org. 1/17). Z povahy věci je totiž zřejmé, že by o námitce podjatosti neměli rozhodovat ti soudci, kterých se tato námitka rovněž týká. Druhým důvodem je skutečnost, že tato námitka není nijak odůvodněna. Paušální obvinění na str. 56 návrhu stěžovatele, že "ze stávajících soudců se na této absenci ochrany vlastnických práv, správných úředních postupů, to je řetězci absolutních nečinností orgánů České republiky, které vedly k žalované škodě, podíleli dle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou" [následuje výčet jmen 12 soudců], za konkrétní odůvodnění nelze považovat. Důvodem k vyloučení soudce navíc nejsou okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech, byť i stejného účastníka řízení (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3697/16 ze dne 15. 2. 2017). Z kontextu této námitky je přitom patrno, že tato podjatost je spatřována zřejmě právě v minulé rozhodovací činnosti uvedených soudců v jiných věcech. Za této situace II. senát i přes zmíněnou námitku podjatosti pokračoval v řízení o podané ústavní stížnosti.
4. Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není dalším "odvolacím soudem" v systému obecné justice, který by mohl svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat pouze v případě, že rozhodování obecných soudů trpí vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených práv.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Stěžovatel v dovolání vůbec nenapadl otázky, na kterých spočívalo rozhodnutí městského soudu. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem, na který zákonodárce stanovil přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (nejčastěji advokátem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. V dovolání je přitom podle o. s. ř. nutné uvést, v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na které jeho rozhodnutí závisí, nebo proč jde o otázku v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou, tímto soudem rozdílně rozhodovanou, resp. proč jde o otázku, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Tuto podmínku nemůže z povahy věci splňovat podání, které se míjí s podstatou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a napadá otázky, na nichž toto rozhodnutí nespočívá. To byl přesně i případ této věci. Za dané situace Ústavní soud nemá z ústavního hlediska důvod jakkoliv zpochybňovat závěry Nejvyššího soudu, kterému přísluší posouzení, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14, II. ÚS 3625/13 či IV. ÚS 3211/16). Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání je proto ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud dodává, že podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
8. V nyní projednávané věci dovolání nepochybně bylo posledním procesním prostředkem, který stěžovatel musel vyčerpat. Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání.
9. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu naplněny. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv. Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojil dovoláním podaným podle příslušných ustanovení o. s. ř., nicméně učinil tak způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím zabývat meritorně. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost vůči usnesením městského a obvodního soudu nepřípustná.
10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu