ECLI:CZ:US:2017:2.US.3577.16.1
sp. zn. II. ÚS 3577/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Liborem Nádravským, advokátem, se sídlem Husova tř. 1633/40, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 956/2016-33 ze dne 28. července 2016, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 824/2015-467 ze dne 18. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 T 63/2015-424 ze dne 3. prosince 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným v bodě 1/ výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v bodě 2/ přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 3/ přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4/ přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 5/ zločinem podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu toto dovolání odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na zásadu in dubio pro reo, opakovaně zdůrazňovanou v rozhodnutích Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31) a nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)], a vyslovuje přesvědčení, že soudy měly uvedenou zásadu v jeho případě aplikovat, neboť ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy byl usvědčen pouze na základě výpovědi svědkyně Pavly Winklerové z přípravného řízení. Tato svědkyně svou výpověď u hlavního líčení změnila, když uvedla, že jí stěžovatel v rozhodném období žádnou drogu neposkytl. Má za to, že mu soud vinu neprokázal nade vší pochybnost, naopak vycházel s ohledem na jeho minulost z pravděpodobnosti, že svědkyni drogy poskytl, což nemůže jako výsledný důkazní standard obstát. S odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) uvádí, že soud prvního stupně měl logicky a ústavně konformně zdůvodnit, proč považuje usvědčující výpověď svědkyně z přípravného řízení za pravdivou, a měl zkoumat její důvěryhodnost, neboť se jedná o osobu drogově závislou a v minulosti trestně stíhanou. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá, že v celém jeho odůvodnění se odvolací soud zabývá především jeho osobou a trestní minulostí a na základě této skutečnosti posuzuje jeho vinu, přičemž veškerá jeho argumentace směřuje k prokázání skutku výroby omamné látky, nikoliv skutku distribuce pervitinu, což považuje za nezákonný postup. Vinu stěžovatele přitom odvolací soud dovozuje i na základě poznatků, k nimž stěžovatel neměl možnost se vyjádřit. Tím i odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 Úmluvy. Za absurdní považuje závěr odvolacího soudu, že skutečnost, že měl ve svém držení určité množství omamné a psychotropní látky, zakládá jeho trestní odpovědnost za výrobu či distribuci takové látky. Dle jeho názoru jej měl soud vyzvat k poskytnutí souhlasu se čtením úředního záznamu ze dne 8. 7. 2015, z něhož vyplývá, že svědkyně Winklerová se ve svých výpovědích rozcházela již v přípravném řízení. Nad uvedený rámec poukazuje na nekvalitní obhajobu poskytnutou ustanoveným obhájcem, resp. jeho koncipientem, vedenou proti jeho zájmům. Závěrem stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že i Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pouze na základě zcela formalistického přístupu, čímž mu také upřel právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel napadá soudy učiněná skutková zjištění. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257], sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995; N 79/4 SbNU 255)].
8. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Stěžovatel v této souvislosti napadá především bod 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Namítá přitom, že jediným usvědčujícím důkazem je výpověď svědkyně Pavly Winklerové z přípravného řízení, kterou označuje za nevěrohodnou, má za to, že ji soudy vyhodnotily nedostatečně a nesprávně, přičemž ho nepřípustně odsoudily především na základě jeho trestní minulosti, přestože měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.
10. Již z obsahu napadeného rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že při hodnocení výpovědi svědkyně Pavly Winklerové, která stěžovatele v přípravném řízení usvědčovala z trestného jednání kvalifikovaného jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, avšak v hlavním líčení tuto svoji výpověď odvolala, si soud prvního stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlil, proč uznal výpověď této svědkyně z přípravného řízení jako usvědčující důkaz, a z jakého důvodu neuvěřil její účelově změněné výpovědi učiněné v hlavním líčení.
11. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, znovu se zabýval věrohodností klíčové svědkyně a pravdivostí její usvědčující výpovědi, přičemž argument svědkyně odůvodňující změnu své výpovědi označil za nesmyslný. Shledal přitom, že svědkyně byla v přípravném řízení vyslechnuta za dodržení veškerých procesních pravidel a za účasti obhájce stěžovatele, a vysvětlil, proč nebylo možné provést jako důkaz úřední záznam ze dne 8. 7. 2015, jehož čtení se stěžovatel domáhal. Na jeho závěrech nemůže nic změnit až v ústavní stížnosti tvrzený poukaz na nekvalitní obhajobu poskytnutou mu ustanoveným obhájcem, údajně směřující proti jeho zájmům, pokud vůči postupu obhájce při poskytování obhajoby úspěšně nebrojil procesními prostředky, které mu na jeho ochranu poskytuje zákon. Nadto výpověď svědkyně z přípravného řízení není osamoceným usvědčujícím důkazem, neboť je podporována dalšími provedenými důkazy vyjmenovanými v napadených rozhodnutích, zejména listinnými důkazy, proti jejichž závěrům může stěžovatel jen stěží něco namítat, což ostatně ani nečiní. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že se v rámci přezkoumání obhajoby stěžovatele uplatněné v odvolání nejen ve vztahu k tvrzené nepravdivosti výpovědi svědkyně Winklerové, ale i v souvislosti s tvrzeným nepravdivým svědectvím dalšího svědka ke skutku kvalifikovanému jako zločin podplacení, zabýval věrohodností tvrzení stěžovatele i z pohledu jeho trestní minulosti a proklamací učiněných před soudem. Relevantní však je, že závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele soudy nezaložily na jeho sklonech k páchání trestné činnosti, ale na řádně provedených a zhodnocených důkazech. Obsahem soudních rozhodnutí o předchozím odsouzení stěžovatele se soudy musely podrobně zabývat již jen proto, aby zjistily, zda svým jednáním naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v recidivě pachatele v posledních třech letech.
12. Řádně a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tak se stalo i v projednávané věci.
13. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry nezjistil žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a že stěžovatel v podstatě opakuje skutkové námitky, jimiž se dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů. V tom ostatně stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti.
14. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu