ECLI:CZ:US:2017:2.US.3684.16.1
sp. zn. II. ÚS 3684/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Tomáše Kretschmera, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 30 Cdo 902/2016-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 č. j. 15 Co 209/2014-168, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu elektronicky dne 7. 11. 2016 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení a za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 15 C 166/2013, vyplynulo, že stěžovatel (dále též "žalobce" či "dovolatel") se se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal vyslovení omluvy a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 135 000 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 a zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nesprávný úřední postup Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2646/12. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 1. 2014 č. j. 15 C 166/2013 žalobě vyhověl jen zčásti, neboť žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobci částku 39 375 Kč (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyhodnotil délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 , ve kterém měl žalobce postavení žalované strany, jako nepřiměřenou. Při úvaze o určení výše přiměřené finanční kompenzace vzal v úvahu, že řízení trvalo šest let a osm měsíců a probíhalo na třech stupních soudní soustavy, zohlednil právní složitost věci a její význam pro žalobce a zabýval se i chováním účastníků, resp. mírou jejich spoluzavinění na délce řízení. Nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou tohoto řízení soud kompenzoval částkou 39 375 Kč s tím, že požadavek na omluvu žalované je za dané situace nemístný a nadbytečný. Nárok žalobce na zaplacení 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2646/12, spočívajícím v ne zcela pregnantně vypořádané argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, soud prvního stupně označil za nedůvodný s tím, že mu nepřísluší přezkoumávat postup a věcnou správnost rozhodnutí Ústavního soudu. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/13 ze dne 19. 9. 2013 (N 166/70 SbNU 545), podle kterého nelze překážky přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, §43 odst. 3 a §54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) obcházet cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb., a vyloučil, že by takový postup byl možný i za použití nového občanského zákoníku.
K odvolání stěžovatele do zamítavého výroku a odvolání žalované do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 a žalobu na zaplacení finanční kompenzace majetkové újmy ve výši 39 375 Kč zamítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Podle odvolacího soudu celková doba posuzovaného řízení výrazně nepřekročila přiměřenou délku jeho trvání a po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci dospěl k závěru, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě představuje plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy. Zamítnutí požadavku žalobce na omluvu žalované odvolací soud potvrdil jako správné, i podle jeho hodnocení jde o požadavek neoprávněný, neboť uznání chyby - konstatování pochybení - je zároveň omluvou a plně dostačující satisfakcí za posuzovaný nesprávný úřední postup. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které vyslovil ve vztahu k uplatněnému nároku žalobce na odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu Ústavního soudu. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle zásady míry úspěchu ve věci, když žalobce uplatnil dva samostatné nároky, přičemž v jednom byl úspěšný (odškodnění za déletrvající řízení) a ve druhém byl neúspěšný (kompenzace nesprávného postupu Ústavního soudu).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Nepřisvědčil tvrzení, že stěžovatelem vymezené otázky Nejvyšší soud dosud neřešil, či že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe; dovolání do náhradově nákladového výroku posoudil jako objektivně nepřípustné, neboť celková výše náhrady nákladů řízení, která byla rozsudkem odvolacího soudu dovolateli odepřena (podle Nejvyššího soudu šlo o částku 39 264,50 Kč s DPH), by nepřevýšila hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel označil napadená rozhodnutí obecných soudů za ponižující. Nesouhlasil s nepřiznáním finanční kompenzace, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu je relutární plnění primární formou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu a Městský soud v Praze dostatečně neodůvodnil, proč by konstatování porušení práva mělo být odpovídající satisfakcí. Stěžovatel poukázal na výsledek řízení ve věci odškodnění jeho manželky, které bylo přiznáno odškodnění ve výši 34 000 Kč, a namítl, že oba manželé byli rovnocennými účastníky původního řízení, byli vystaveni stejným útrapám, a přesto byli odškodněni rozdílně. Stěžovatel vnímá výsledek řízení jako majetkový trest, resp. majetkovou ztrátu, neboť mu nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení. Dle jeho názoru mu měla být přiznána alespoň náhrada nákladů za zastoupení advokátem dle advokátního tarifu ve vztahu k prvnímu nároku a teprve takto stanovená náhrada měla být ponížena o eventuálně přiznanou náhradu nákladů žalované za její úspěch ve vztahu ke druhému nároku. Výše nákladů řízení je však rozdílná u účastníka zastoupeného advokátem a účastníka nezastoupeného, a proto jejich zápočet jako nároků rovnocenných označil za absurdní.
Stěžovatel podrobil kritice i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které rovněž označil za nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud v rozporu se svojí judikaturou a vlastní metodikou neodůvodnil, proč považuje "odškodnění ve výši 0 Kč" za přiměřené.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze v jeho meritorních výrocích, zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, N 45/64 SbNU 551). Připomíná též, že podle stávající právní úpravy nemusí být přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb.), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 901/12 ze dne 17. 5. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 (U 6/72 SbNU 593), usnesení sp. zn. I. ÚS 3902/14 ze dne 11. 8. 2015 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Takové řešení v případech, kdy účastníku řízení vznikne v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, nezpochybňuje ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP", srov. např. rozsudky ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96, či ve věci Klepetář proti České republice stížnost č. 19621/02).
V posuzované věci soudy obou stupňů vycházely při poměřování celkové délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006 z kritérií stanovených zákonem (§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) a shodně dospěly k závěru o vzniku nemajetkové újmy. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že se při posouzení přiměřenosti celkové délky soudního řízení zabýval složitostí věci (hodnotil ji jako složitou jak po stránce procesní, tak i skutkové i právní), předmětem řízení (přiznal mu menší význam, neboť v řízení šlo o žalobu o zaplacení), chováním účastníků a postupem soudu. Svoje hodnotící úvahy dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil a na jejich základě dospěl k závěru, že celková doba posuzovaného soudního řízení výrazně nepřekročila přiměřenou délku jeho trvání, což v okolnostech konkrétní věci vedlo k závěru o kompenzaci utrpěné újmy formou konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z hlediska výkladu a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud nepovažoval napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za rozporné s požadavky kladenými na spravedlivé soudní rozhodování ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, neboť závěr o přiznané formě satisfakce byl dostatečným způsobem odůvodněn.
Shodný závěr Ústavní soud zaujal i k rozhodnutí obecných soudů, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení omluvy žalované, jakož i k rozhodnutí zamítajícímu návrh na odškodnění nesprávného úředního postupu Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2646/12. Městský soud v Praze vyložil důvody, které ho vedly k zamítnutí obou návrhů, a Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah formou kasačního nálezu. I dle jeho názoru je omluva kompenzována konstatováním porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, závěr o nepřípustnosti přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni vyplývá z jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 179/13 ze dne 19. 9. 2013 (N 166/70 SbNU 545).
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu nesplnění podmínek přípustnosti dovolání formulovaných v §237 o. s. ř. Vůči meritornímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze tak učinil proto, že napadené rozhodnutí se neodchylovalo od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, což je závěr, který Ústavní soud neměl důvod jakkoliv korigovat. Dovolání do náhradově nákladového výroku rozsudku Městského soudu v Praze bylo odmítnuto jako objektivně nepřípustné. Výši nákladů řízení stěžovatele před soudy obou stupňů vypočetl Nejvyšší soud a stanovil ji částkou 39 264,50 s DPH. Stěžovatel v ústavní stížnosti její výpočet ani výši nezpochybnil, a proto vzhledem k zákonem stanovenému peněžitému cenzu [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Nejvyšší soud nepochybil, pokud se se uplatněnými námitkami stěžovatele stran (ne)přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů nezabýval.
Zjevně neopodstatněným bylo i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 1 odst. 1 Listiny, zaručujícího rovnost v důstojnosti a právech.
Po nahlédnutí do spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 162/2013 (Marcela Kretschmerová proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 57/2006) Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že jeho manželce byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2015 č. j. 12 C 162/2013-74 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016 č. j. 53 Co 105/2016-112 a opravným usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 12 C 162/2013-134 přiznána finanční satisfakce ve výši 34 000 Kč. Tuto skutečnost však Ústavní soud nepovažoval za projev nerovnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 Listiny, neboť jak v případě stěžovatele, tak i jeho manželky, obecné soudy shodně v obou řízeních dospěly k závěru o vzniku nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě obou účastníků posuzovaného řízení, lišila se pouze forma poskytnutého zadostiučinění, která závisela na hodnocení významu řízení, jenž byl v případě Marcely Kretschmerové shledán jako individuálně vyšší.
Ústavní soud již dříve vyložil, že z postulátu rovnosti nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, nýbrž požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/13 ze dne 15. 10. 2013, N 176/71 SbNU 81; 375/2013 Sb.). Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod platí především vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121)]. Jak shora uvedeno, ve stěžovatelově věci Ústavní soud v rozhodování obecných soudů stopy libovůle nezaznamenal, a proto za zjevně neopodstatněné považoval i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze v jeho meritorních výrocích odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že nebylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), pak je vyloučena aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v rozhodném znění, tj. není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu nižšího stupně odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Přiměřeně se tyto závěry uplatní i ve stěžovatelově procesní situaci, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze v jeho náhradově nákladovém výroku nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Běh této lhůty bylo třeba odvíjet ode dne doručení rozsudku Městského soudu v Praze, ke kterému došlo dne 19. 12. 2014 (č. l. 172).
Ústavní soud tedy neměl jinou možnost, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze v jeho náhradově nákladovém výroku odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu