ECLI:CZ:US:2017:2.US.3765.16.1
sp. zn. II. ÚS 3765/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve Věznici v Ostravě-Heřmanicích, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Anderlem, advokátem, AK se sídlem Sokolská tř. 1758/4, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 7 Tdo 1050/2016-81 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2016 č. j. 4 To 2/2016-770, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 11. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených zejména čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel společně se dvěma dalšími spoluobžalovanými uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl na základě odvolání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných pouze částečně změněn výrok o náhradě škody. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že vina jeho ani ostatních spoluobžalovaných nebyla beze vší pochybnosti prokázána. Stěžovatel dále namítá, že nalézací soud v hlavním líčení v rozporu s trestním řádem přečetl protokol o první výpovědi poškozeného, která byla provedena ve fázi před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. řádu. Podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro provedení výslechu poškozeného v této fázi trestního řízení, což bylo potvrzeno i tím, že poškozený byl následně vyslechnut ještě dvakrát, a to jak v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání, tak v hlavním líčení. Podle přesvědčení stěžovatele nebylo dokazování dostatečné a nepřineslo úplná zjištění o skutečném stavu věci.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu, a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy.
7. Co se týká zjišťování skutkového stavu věci, Ústavní soud opakovaně uvádí, že je právem a současně povinností obecných soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11). O takový případ však v projednávané věci nešlo.
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel i další spoluobžalovaní shodnou argumentaci uplatňovali již v průběhu trestního řízení, přičemž obecné soudy se jí zabývaly a vypořádaly se s ní. Nalézací soud svůj závěr o vině stěžovatele a dalších spoluobžalovaných, jakož i o motivu jejich činu, opřel primárně o výpovědi poškozeného, které vyhodnotil až po jejich podrobné analýze. Dospěl přitom k přesvědčení, že poškozený své napadení popsal nejpřesněji ve své prvotní výpovědi, která byla provedena jako neodkladný úkon ve fázi před zahájením trestního stíhání, přičemž se v napadeném rozsudku (č. l. 19-20) důsledně vypořádal s námitkou týkající se údajné procesní nepoužitelnosti tohoto výslechu. Ústavní soud považuje tyto úvahy za racionální, přiléhavé a dostatečně odůvodněné.
9. Ústavní soud již v minulosti nejednou zdůraznil, že právě znak neodkladnosti nebo neopakovatelnosti je tou skutečností, jež v těchto případech věcně odůvodňuje výjimku ze zásady kontradiktornosti řízení a s tím spojené omezení práv obhajoby. O nepřípustný zásah se tak nejedná tehdy, je-li alespoň jeden z těchto znaků skutečně dán. Výsledek svévole by naopak představovalo takové omezení, jež by postrádalo jakýkoliv věcný důvod. Je přitom povinností rozhodujících soudů, aby v případě, že má být v hlavním líčení místo výslechu svědka pouze čten protokol o jeho výslechu, posoudily, zda jsou pro takovýto postup splněny zákonem stanovené podmínky, a v tomto směru poskytly ochranu procesním právům obviněného (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 569/11).
10. Ústavní soud, ale rovněž i Evropský soud pro lidská práva, připouští přečtení protokolu o výslechu svědka v hlavním líčení i tehdy, když obhajoba nemohla tohoto svědka vyslechnout (tedy postup podle §158a a 211 tr. řádu), pokud existuje pro takový postup závažný důvod a současně výpověď nepřítomného svědka nelze považovat za výlučný či rozhodující důkaz viny. V případě, že se soud rozhodne připustit jako důkaz výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, obstojí takovýto postup pouze tehdy, jestliže i přesto lze řízení jako celek považovat za spravedlivé a jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, jakož i skutečnosti umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zde citovanou).
11. V posuzované věci se tak nalézací soud nejprve musel vypořádat s otázkou, zda výslech poškozeného provedený dne 10. 9. 2014 ve fázi předcházející zahájení trestního stíhání proti stěžovateli splňoval atributy neodkladného úkonu. Pouze za této podmínky přichází v úvahu výslech svědka podle §158a trestního řádu a na to navazující přečtení protokolu o této výpovědi v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Neodkladný úkon je v ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu definován jako úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Je vhodné připomenout, že Ústavní soud se ve své judikatuře přiklonil k materiálnímu posuzování neodkladnosti určitých úkonů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08).
12. Z návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. 11 ZN 5644/2014 na provedení výslechu poškozeného podle §158a trestního řádu, jakož i ze samotného protokolu o tomto výslechu, vyplývá, že jedním z hlavních důvodů neodkladnosti byla obava z ovlivnění svědka. Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku následně upozornil na to, že poškozený stěžovatele a další útočníky zná, takže s odstupem času mohl mít tendence zkreslovat své výpovědi a eliminovat jejich vinu, což se v dané věci i potvrdilo. Stejný názor následně vyjádřil i odvolací a dovolací soud.
13. Také Ústavní soud shledal závěr o neodkladnosti výslechu poškozeného ve fázi před zahájením trestního stíhání jako opodstatněný, a to již v usneseních sp. zn. I ÚS 3715/16 a IV. ÚS 3720/16, jež se týkala ústavních stížností podaných spoluobžalovanými stěžovatele a na jejichž odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Přiklonil se přitom zejména k argumentaci, kterou ve svém usnesení uvedl Nejvyšší soud (č. l. 3-4) a která se opírá a skutečnost, že se celý incident (tj. napadení poškozeného) odehrál v rámci svébytné komunity fotbalových fanoušků klubu FC Baník Ostrava, takže hrozilo zkreslování výpovědi poškozeného v důsledku obavy z odvety fanoušků tohoto klubu, k nimž sám dříve také patřil. Protože neodkladnost úkonu může vyplývat i z nebezpečí ztráty důkazní hodnoty určitého důkazu, může být potřeba neodkladného výslechu svědka legitimně dovozena právě i z podobně naléhavé hrozby následného nátlaku na svědka a jeho ovlivňování.
14. Nalézací soud rovněž zdůraznil, že prvotní výpověď poškozeného (prováděná postupem podle §158a tr. řádu) nebyla jediným usvědčujícím důkazem ve věci. Poškozený byl totiž v průběhu trestního stíhání vyslechnut ještě dvakrát, přičemž obhajoba měla možnost se výslechů zúčastnit a klást svědkovi otázky, čehož také využila (k tomu srov. usnesení sp. zn. III. 1373/11). Výpověď poškozeného korespondovala i výslechům dalších svědků, lékařským zprávám a závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění napadeného rozsudku pozorně vypořádal i s námitkami, jejichž cílem bylo poukázat na údajné rozpory výpovědi poškozeného s těmito dalšími důkazy; Ústavní soud i tuto část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu považuje za racionální a prostou jakýchkoli logických rozporů.
15. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu