ECLI:CZ:US:2017:2.US.3886.16.1
sp. zn. II. ÚS 3886/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., t. č. ve Věznici ve Valdicích, právně zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, AK se sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. 6 To 476/2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2016 č. j. 0 Nt 6123/2016-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení podle rozsudků okresního soudu ze dne 15. 2. 1994 sp. zn. 14 T 164/1993, ze dne 30. 9. 1997 sp. zn. 8 T 84/1997 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 9. 1993 sp. zn. 101/1993. Okresní soud zjistil, že stěžovatel sice vykonal trest odnětí svobody podle rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 9. 4. 1996. Tříletá doba vedení řádného života se však počítá ode dne výkonu trestu. A stěžovatel byl v mezidobí rozsudkem okresního soudu znovu odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let. Tento trest vykonal dne 9. 11. 1995. Od tohoto dne počala běžet pětiletá doba, po kterou stěžovatel měl vést řádný život. V rámci této pětileté doby (dne 30. 9. 1997) byl ovšem stěžovatel znovu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 9 let. Tento trest vykonal dne 12. 11. 2005. Doba, po kterou měl vést řádný život, byla v tomto případě desetiletá. Stěžovatel byl však rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2006 sp. zn. 6 T 3/2006 odsouzen k dalšímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 23 let, který momentálně stále vykonává. Okresní soud proto došel k závěru, že stěžovatel v průběhu zákonné lhůty potřebné pro zahlazení jeho odsouzení spáchal další úmyslnou trestnou činnost, pro kterou byl pravomocně odsouzen. Nesplnil tak podmínku vedení řádného života v době potřebné pro zahlazení podle §105 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Zejména namítal, že do doby vedení řádného života se má započítat i doba, po kterou se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud však tento náhled odmítl, protože rozhodná doba se počítá od dne výkonu trestu odnětí svobody. Žádost stěžovatele byla předčasná, protože ještě neuplynula doba potřebná pro zahlazení předchozích odsouzení. Okresní soud proto věc posoudil správně. Z toho důvodu krajský soud stížnost stěžovatele zamítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zákonodárce u trestů zákazu výkonu činnosti (§74 trestního zákoníku) a zákazu pobytu (§75 trestního zákoníku) výslovně uvedl, že do doby výkonu těchto trestů se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává. Stejně tak u promlčení výkonu trestu (§94 trestního zákoníku) výslovně zakotvil, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou odsouzený vykonával trest odnětí svobody. V případě zahlazení odsouzení podle §105 trestního zákoníku však nestanovil, že by řádný život musel být veden nepřetržitě po stanovenou dobu pouze na svobodě. Do stanovené doby vedení řádného života se proto podle stěžovatele musí započítat i doba, po kterou vykonával trest odnětí svobody. Řádný život je možno vést kdekoliv, tedy i ve věznici. Vedení řádného života znamená, že pachatel dodržuje právní řád, plní si své povinnosti, nezneužívá svých práv, nenarušuje občanské soužití a nedopouští se deliktů nebo trestných činů. Trest odnětí svobody nemůže být překážkou pro zahlazení předchozího odsouzení, pokud zákonodárce takové omezení nestanovil. Přesto okresní soud pro účel zahlazení odsouzení počítal pouze dobu, po kterou byl stěžovatel na svobodě. Mimo mantinely zákona. Přehlédl také, že ho Okresní soud ve Frýdku-Místku odsoudil jako mladistvého, ačkoliv trest vykonal již jako dospělý odsouzený. V době tohoto odsouzení a výkonu trestu ještě neexistoval zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"). Podle jeho §35 odst. 1 soud neměl u tohoto odsouzení vyžadovat žádnou dobu vedení řádného života pro účel zahlazení odsouzení.
5. Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v řízení o žádosti stěžovatele o zahlazení jeho dřívějších odsouzení. Tuto žádost obecné soudy zamítly, protože stěžovatel nesplnil potřebnou dobu pro jejich zahlazení podle §105 trestního zákoníku. Námitky stěžovatele jsou prakticky výhradně namířeny proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti reálně nevznáší žádný přípustný ústavněprávní argument. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Bylo by proti smyslu a účelu institutu zahlazení odsouzení a běžnému chápání pojmu "vedení řádného života", pokud by bylo možné dosáhnout zahlazení předchozího odsouzení i během výkonu dalšího trestu odnětí svobody.
8. Námitku týkající se aplikace zákona o soudnictví ve věcech mládeže jako zákona příznivějšího, který nevyžaduje vedení řádného života po výkonu trestu, stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Jde proto o nepřípustnou námitku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Její projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudů, kterým ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení, pokud nebyly plně využity opravné prostředky v předchozích fázích řízení před obecnými soudy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 19). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, pokud jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Ústavní soud totiž do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze v případě, že obecné soudy v ochraně základních práv a svobod selžou.
9. Posuzovaná ústavní stížnost je ve zbytku pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry okresního a krajského soudu. Stěžovatel jen opakuje podústavní námitky, které již uplatnil v předchozím řízení. Nesprávně pak předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedené základní právo zajišťuje "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, ve kterém se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by mohla zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu