ECLI:CZ:US:2017:2.US.3901.16.1
sp. zn. II. ÚS 3901/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Eustacha Mejzlíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, AK se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 1 Ads 147/2016-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016 č. j. 33 Ad 10/2015-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy, čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel požádal o plný invalidní důchod. Podle České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ale nesplnil podmínky §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Jeho invalidita sice dosahovala prvního stupně. Nesplňoval však jednu z podmínek pro přiznání invalidního důchodu, protože pobíral od 1. 2. 2003 starobní důchod [viz §38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění].
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení správní žalobou. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nechal vyhotovit posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "posudková komise"). Ta došla ke shodným závěrům jako správní orgány na základě posudků pořízených ve správním řízení. Podle krajského soudu nebylo sporu o tom, že žalobcův zdravotní stav je dlouhodobě velmi nepříznivý. Posudková komise však v této věci předložila dostatečně přesvědčivé, úplné a bezrozporné závěry. Krajský soud vyjádřil porozumění subjektivním pocitům žalobce, který se cítí poškozeně a ukřivděně kvůli přeřazení na méně placenou práci v důsledku podle něj chybné diagnózy, což ovlivnilo výši jeho starobního důchodu. Krajský soud k tomu však nemohl přihlédnout při hodnocení zákonnosti rozhodnutí ČSSZ. Stěžovatel podle krajského soudu nesplňoval podmínky přiznání plného ani částečného invalidního důchodu podle zákona o důchodovém pojištění. Proto krajský soud žalobu stěžovatele zamítl.
4. Stěžovatel se poté obrátil na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Namítal, že krajský soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění a nesprávně posoudil stěžovatelův zdravotní stav, resp. míru snížené pracovní schopnosti. Nejvyšší správní soud však také konstatoval, že se jednalo o stěžovatelův subjektivní pocit, který je v rozporu se třemi shodujícími se objektivními posouzeními odborných lékařů a posudkové komise. Stěžovatel v kasační stížnosti na její závěry sám odkazoval jako na správné. Nejvyššímu správnímu soudu proto nebylo zcela jasné, jaký závěr krajského soudu o svém zdravotním stavu považuje stěžovatel za nesprávný, pokud sám souhlasí se závěry posudku posudkové komise, ze kterého krajský soud vycházel. Podle Nejvyššího správního soudu ČSSZ správně posoudila zdravotní stav stěžovatele. Krajský soud se dostatečně vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele a řádně zdůvodnil své závěry. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho zdravotní problémy jsou nadále nesprávně posuzovány. Postupy správních orgánů, posudkové komise, znalců a soudů jsou čistě formalistické, bez zájmu hlouběji posoudit jeho celoživotní ústrky způsobené nesprávnou diagnózou. Konstatování Nejvyššího správního soudu, že se jedná o stěžovatelův subjektivní pocit, který je v rozporu se třemi shodujícími se objektivními posouzeními odborných lékařů a posudkové komise, je také čistě formalistický. Stěžovatel nesouhlasí s dosavadními závěry a řízení považuje za nespravedlivé. Tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Kromě toho namítá porušení svých práv podle čl. 10 Listiny. Soudy i správní orgány se nezabývají věcí dostatečně, jejich rozhodnutí mají znaky formálnosti a s námitkami stěžovatele se nijak kvalifikovaně doposud nevypořádaly.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna ve správním řízení a následném soudním řízení správním. Stěžovatel podle správních orgánů a správních soudů neměl nárok na plný invalidní důchod podle §38 zákona o důchodovém pojištění. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů a správních orgánů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené správními soudy v souladu s ustanoveními soudního řádu správního.
9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí správních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině nesouhlasu se skutkovými závěry předchozích instancí a v rovině práva podústavního. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na základě jeho ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva či další přezkumné instance co do zjištěného skutkového stavu. Zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, ve kterých by interpretace podústavního práva či dovozené skutkové závěry trpěly tak výraznými vadami, že by byly způsobilé zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by vykazovaly znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu