ECLI:CZ:US:2017:2.US.4147.16.1
sp. zn. II. ÚS 4147/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, AK se sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 6 Tdo 1210/2016-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016 č. j. 6 To 62/2016-843 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2015 č. j. 5 T 179/2014-783, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Vzhledem k tomu, že byl předtím v roce 2013 Krajským soudem v Českých Budějovicích shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 1401961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, uložil mu obvodní soud souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Pro jeho výkon stěžovatele zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest zákazu činnosti na dobu šesti let. Současně zrušil výroky o trestu z dřívějšího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze v navazujícím odvolacím řízení. Poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté usnesením, které stěžovatel také napadá touto ústavní stížnosti, zamítl jeho odvolání.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Namítal, že oba soudy nevzaly v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe. Nezabývaly se tím, zda poškozená před podáním trestního oznámení vyčerpala všechny své možnosti v rámci civilního řízení. Dlužnou částku mohla na stěžovateli vymáhat exekučně. Nebylo proto namístě podávat trestní oznámení pro zločin podvodu. Podle stěžovatele bylo otázkou, zda oba soudy na základě provedených důkazů skutečně prokázaly naplnění skutkové podstaty zločinu. Oba soudy hodnotily důkazy jednostranně. Současně stěžovatel namítal nepřiměřenost uloženého trestu. Nejvyšší soud nicméně dovolání odmítl. Uvedl, že nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele o ryze občanskoprávní povaze věci. Soudy obou stupňů se zabývaly námitkami, kterými stěžovatel brojil proti závěru o naplnění zákonných znaků podvodu. Na jejich odůvodnění Nejvyšší soud v tomto směru odkázal. Podle názoru Nejvyššího soudu samotný fakt výše způsobené škody musí vést k závěru, že čin stěžovatele nelze pokládat za skutek, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžným trestným činům dané skutkové podstaty. Stěžovatel se také domáhal toho, aby z důvodu dostatečnosti již dříve uloženého trestu došlo k aplikaci §44 trestního zákoníku, který řeší otázku právního následku trestní odpovědnosti pachatele za spáchání souběžné trestné činnosti. Tento požadavek však vznesl na podkladu námitky nepřiměřenosti jinak správně uloženého trestu. Tím se podle Nejvyššího soudu dostal mimo rámec zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Námitku nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z nich. Nejvyšší soud proto shledal dovolání stěžovatele zjevně neopodstatněným.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud nepostupoval při rušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s §124 trestního řádu. Uložil stěžovateli trest zákazu činnosti, u kterého není zřejmé, z čeho vyplývá. Stěžovatele také nesprávně označil jako speciálního recidivistu, ačkoliv se trestného jednání dopustil před vydáním pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, nikoliv po něm. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud plně uvěřil poškozené a svědkům na její straně, přestože jejich výpovědi provázejí značné nesrovnalosti. Obžaloba pak neprokázala, zda stěžovatel měl od počátku úmysl peníze nevrátit. To je základ skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z provedených důkazů neplyne, jaký byl skutečný stav financí stěžovatele. Obvodní soud měl podle něj přibrat znalce z oboru ekonomie, který by finanční zhodnocení provedl. Z tohoto důvodu nebyl a ani nemohl být podvod náležitě prokázán. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti vznesl několik skutkových námitek. Dodal, že se obecné soudy nezabývaly námitkami obhajoby. Městský soud nezkoumal, zda uložený trest byl přiměřený. Obecné soudy rozhodnutími připustily kriminalizaci běžného občanskoprávního případu v rozporu se zásadou "ultima ratio".
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu. Jeho námitky však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a hlavně proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
8. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním stejných námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Tato polemika je však nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu