ECLI:CZ:US:2017:2.US.505.17.1
sp. zn. II. ÚS 505/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1527/2016 ze dne 23. listopadu 2016, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 472/2015 ze dne 16. února 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 65/2013 ze dne 7. října 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Jde o třetí rozhodnutí tohoto soudu ve věci, když jeho předešlé zprošťující rozsudky byly na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele odvolacím soudem zrušeny z důvodu nedostatečně provedeného dokazování, deformace důkazů a nedodržení zásady volného hodnocení důkazů.
3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud neshledal v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, procesní vady, které by měly za následek jeho zrušení, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro správné rozhodnutí ve věci; řádně provedl důkazy svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatele a důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dospěl k závěru, že řádně zjištěný skutkový děj posoudil nalézací soud správně i po stránce právní, takže výroku o vině nelze ničeho vytknout.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy, přičemž namítá, že soudy provedeným hodnocením důkazů neprokázaly jeho úmysl ve vztahu k dané skutkové podstatě trestného činu. Polemizuje se závěry nalézacího soudu, že jednal v úmyslu nepřímém. Dle něho soud bez opory v dokazování v podstatě konstatoval, že každá osoba, která kupuje motorové vozidlo "z druhé ruky" musí být srozuměna s možností, že může pocházet z trestné činnosti. I rozdíl v ceně dle znaleckého posudku a kupní cenou vozidla byl natolik zanedbatelný, že z něj lze těžko pojmout nějaké podezření o původu vozidla. Ani z převodů předmětného vozu mezi společnostmi, v nichž stěžovatel figuroval jako jednatel, dle jeho názoru nelze vyvodit úmysl zakrýt identitu oprávněného vlastníka vozidla, přičemž z absence příslušných účetních dokladů nelze dovozovat nic. Pokud se soudu jevily úkony stěžovatele jako nestandardní, pak jde o názor soudu, nikoliv o nezákonné jednání. Má tedy za to, že nebyly provedeny žádné důkazy, které by jednoznačně prokazovaly, že věděl či musel vědět, že vozidlo pochází z trestné činnosti. Právní závěr soudů se tak vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu a zásadě in dubio pro reo.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, což vyvozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu však nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Stěžovatel v tomto směru opětovně uplatňuje argumentaci, se kterou se již dostatečně a ústavně konformně soudy vypořádaly. Z jeho strany tak jde o polemiku s hodnocením provedených důkazů a o předložení vlastní verze skutkového děje. Z hlediska ústavního je však podstatné, že soudy provedené důkazy vyhodnotily ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformovaly, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočily z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu.
10. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, posuzovaných ve svém celku, soudy se řádně vypořádaly i s námitkou o nedostatku subjektivní stránky žalovaného trestného činu, tj. s absencí úmyslného zavinění stěžovatele, přičemž podrobně rozebraly všechny prokázané "nestandardní" úkony stěžovatele, které předcházely tomu, kdy se předmětné vozidlo dostalo do osobní dispozice stěžovatele, i které byly učiněny v průběhu jeho jednotlivých převodů, kdy však vůz stále zůstal v užívání pouze stěžovatele. Vysvětlily přitom, proč tyto úkony považovaly nejen za nestandardní, ale i za nezákonné, vedené jednoznačným úmyslem stěžovatele zastřít původ vozidla a navodit tak dojem, že bylo nabyto zákonným způsobem. Relevantní zjištění, z nichž soudy úmysl stěžovatele vyvodily, jsou podrobně popsaná a vyhodnocená nejen v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, ale je na ně patřičně reagováno i v rozhodnutí odvolacího soudu.
11. Námitky stran absence subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto nejen tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, a zda mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními není dán extrémní rozpor, ale řešil i otázku, zda jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky uvedeného trestného činu, včetně jeho subjektivní stránky. Ani on však neměl pochyby o prokázaném úmyslu stěžovatele zastřít řadou nestandardních úkonů původ vozidla, které bylo odcizeno v Rakousku, a o němž musel být srozuměn s tím, že pochází z trestné činnosti, byť v tomto směru především odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, který se s touto otázkou dostatečně vypořádal.
12. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a jejich právní kvalifikací. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu