ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1527.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1527/2016 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. T. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 9 To 472/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 65/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. T. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního sudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2015 , sp. zn. 1 T 65/2013 , byl obviněný Ing. T. H. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 03. 11. 2009 v P., J., v budově Magistrátu hlavního města Prahy, poté, co si opatřil nezjištěným způsobem vozidlo zn. BMW X6 XDRIVE X70, s původním, MPZ: A, v hodnotě dle znaleckého posudku (z oboru strojírenství, ceny a odhady motorových vozidel) 1.573.000 Kč, které bylo dne 23. 09. 2009 odcizeno v Rakouské republice, S. H., V., kdy k tomuto vozidlu byly neoprávněně změněny identifikační znaky vozidla, zejména došlo k nalepení padělaného typového štítku a pozměnění kódu VIN na nepůvodní VIN, prostřednictvím zmocněnce přihlásil do registru vozidel České republiky předmětné vozidlo s již pozměněným kódem VIN, přestože musel být srozuměn s tím, že vozidlo pochází z trestné činnosti a to přinejmenším již s ohledem na okolnosti týkající se koupě vozidla dne 30. 10. 2009 a s ohledem na nízkou cenu, za kterou bylo vozidlo prodáváno, vozidlo dále registroval a převáděl prostřednictvím zmocněnců na nové majitele, avšak vozidlo přitom stále fakticky sám užíval až do 27. 04. 2012, kdy jej vydal policejnímu orgánu, a takto jednal v úmyslu zastřít uvedený původ vozidla “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1 T 65/2013, podal obviněný Ing. T. H. odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 9 To 472/2015, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 9 To 472/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 535-537), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v úvodu svého dovolání vznáší námitku existence extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů ve vztahu k použité právní kvalifikaci. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a namítá, že soudy neprokázaly jeho úmysl ve vztahu k dané skutkové podstatě trestného činu, který je ovšem jeho obligatorním znakem. Polemizuje se závěrem soudu o jeho jednání v nepřímém úmyslu a namítá, že v tomto směru nebyly provedeny žádné jednoznačné důkazy. Soudy v podstatě konstatovaly, že každá osoba, která kupuje motorové vozidlo tzv. z druhé ruky, musí být srozuměna s možností, že vozidlo může pocházet z trestné činnosti. Dále uvádí, že rozdíl v ceně dle znaleckého posudku a kupní cenou vozidla činil pouze 170.000 Kč, což je u typu tohoto vozidla rozdíl zcela zanedbatelný, a z něj lze těžko pojmout nějaké podezření ohledně původu vozu. Neztotožňuje se ani s úvahami soudů stran převodů předmětného vozidla, kdy namítá, že z provedených listinných důkazů je zcela zřejmé, že činil převody předmětného vozidla (byť prostřednictvím k tomu zmocněných osob) vždy mezi svými firmami (což ani soud nezpochybňuje) a nakonec převedl vozidlo sám na sebe jako na fyzickou osobu, tedy nedává smysl, že by tímto jednáním mohl zastírat původ vozidla. Nicméně i pokud se soudu jeví předmětné úkony zcela nestandardní, pak to ještě neznamená, že jde zároveň o jednání nezákonné. Je proto přesvědčen, že mu nebyl prokázán úmysl ve vztahu k danému skutku, přičemž se právní závěr soudů vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásadě in dubio pro reo.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 9 To 472/2015, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 1 T 65/2013, a dále bylo postupováno dle §265 l a násl. tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 10. 2016, sp. zn. 1 NZO 1171/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v dovolání uplatněné námitky nejsou z velké části původní, neboť obviněný je již uplatnil v rámci své obhajoby a podaného řádného opravného prostředku. Odkázala plně na pečlivé hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Soud druhého stupně se pak zabýval výhradami obsaženými v odvolání obviněného a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a ve skutkové větě rozsudku popsán, naplňuje dle státní zástupkyně znaky tohoto po stránce objektivní i stránce subjektivní, byl tedy zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., a námitkám, které obviněný v tomto směru uplatnil, proto nelze přisvědčit. Státní zástupkyně dále uvedla, že z odůvodnění rozsudku nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Naopak je patrné, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištění soudu mají potřebný obsahový základ, soud se nedopustil žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 9 To 472/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. T. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Nelze proto pod předmětný dovolací důvod podřadit námitky, v rámci nich obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi, listinné důkazy, znalecký posudek), z toho vyvozená vadná skutková zjištění (zejména stran převodů předmětného vozidla), případně v rámci nichž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyly provedeny žádné důkazy, které by jednoznačně prokazovaly, že věděl či musel vědět, že vozidlo pochází z trestné činnosti spáchané v cizině).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že koupil vozidlo za cenu, která byla pouze o 11% nižší než cena vozidla stanovená znaleckým posudkem, což nelze považovat za nic nemožného či podezřelého, kdy byl během dlouhé doby, kdy vozidlo užíval, mnohokrát kontrolován policií při silničních kontrolách, a nikdy nebyl zjištěn žádný problém, a pokud pak vozidlo dále převáděl na nové majitele, pak se jednalo o právnické osoby, jejichž byl sám majitelem, souviselo to se změnami v jeho podnikání, a vozidlo tedy i nadále fakticky užíval). To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Ing. T. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s jistou dávkou benevolence podřaditelná námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S uvedenou námitkou se však již dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud, navíc je z drtivé většiny podložena argumentací založenou na polemice s ve věci provedeným dokazováním a z toho učiněných skutkových závěrů, tedy způsobem neregulérním.
Předmětného zločinu se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině , nebo jako odměna za něj, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě ve značné hodnotě .
Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek , a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestným činem nebo jako odměna za něj. Zastíráním původu věci nebo jiné majetkové hodnoty se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale je zároveň širší, neboť se netýká jen peněz, ale i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je převod vlastnictví k věci nebo jiné majetkové hodnotě, vkládání takových věcí a jiných hodnot do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci nebo jiné majetkové hodnoty, místa a pohybu věci nebo jiné majetkové hodnoty, utajení dispozic s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní. Původem věci nebo jiné majetkové hodnoty se tu rozumí to, že pochází z trestného činu nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. Jedná se ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku), kdy pachatel navozuje dojem, že věc byla nabyta v souladu se zákonem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2153-2159).
Nelze opomenout, že se jedná o třetí rozhodnutí ve věci, kdy zejména odvolací soud v napadeném usnesení podrobně rozvádí, na podkladě jakých závěrů byly předešlé rozsudky soudu prvního stupně zrušeny v odvolacích řízeních (zejména str. 3 až 8 napadeného usnesení). Jednalo se především o nedostatečně provedené dokazování, nedostatečné vyhodnocení důkazní situace, tedy deformaci důkazů a nedodržení zásady volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a z toho vyvozená nedostatečná skutková zjištění, resp. opomenutí některých stěžejních okolností. V napadeném usnesení odvolací soud podrobně rozvádí, jaké kroky měl soud prvního stupně provést, aby byly odstraněny nedostatky jeho předchozího postupu, tedy nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že nalézací soud toliko přehodnotil situaci s ohledem na pokyny odvolacího soudu, aniž by takový postup odůvodnil. Odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ nalézací soud, jak ze shora citovaného (předchozího rozhodnutí ve věci) patrno, doplnil dokazování v intencích pokynu odvolacího soudu a nově pak ve věci provedené důkazy hodnotil, kdy došel k závěru o vině obžalovaného, jak v nyní napadeném rozsudku uvedeno. Odvolací soud rozhodně neurčoval nalézacímu soudu, jak má ve věci provedené důkazy hodnotit “. Teprve po doplnění dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu, soud nalézací „ ve věci provedené důkazy hodnotil již v souladu s trestním řádem, nikoli ojediněle, nebagatelizoval jednotlivé důkazy na úkor druhých, vyvaroval se libovůle či deformace důkazů ve prospěch obžalovaného “ (str. 8 napadeného usnesení).
Odvolací soud se vypořádal i s námitkou nedostatku subjektivní stránky jednání obviněného, resp. absence úmyslného zavinění, kteroužto obviněný opakuje i v rámci podaného dovolání. Ztotožnil se se závěrem soudu nalézacího v tom směru, že obviněný se předmětného jednání dopustil úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém, tedy že obviněný minimálně věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tímto srozuměn. Odvolací soud dále uvedl, že „ je toho názoru, že v daném případě by se dokonce mohlo jednat případně i o úmysl přímý, nicméně, musí akceptovat v tomto směru hodnocení nalézacího soudu, které vyznívá ve prospěch obžalovaného, kdy samozřejmě jednání v úmyslu nepřímém je pro pachatele přece jenom příznivější “ (str. 8 napadeného usnesení). V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu na str. 8 až 9 napadeného usnesení, kde odvolací soud podrobně rozebírá veškeré zcela nestandardní úkony, které předcházely tomu, že se předmětné vozidlo dostalo do osobní dispozice obviněného, resp. zůstalo v jeho osobní dispozici během veškerých převodů. Vozidlo totiž v podstatě užíval toliko obviněný, a to až do dne 27. 4. 2012, kdy bylo vydáno policii pro účely trestního řízení. Ze skutkových zjištění se taktéž podává, že K. J., který figuroval jako jednatel společnosti British Gate partners, s. r. o, byl tzv. bílým koněm, a D. P. byl uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti. „ S ohledem na veškeré úkony, které obžalovaný ohledně citovaného vozidla učinil, se rozhodně nemůže jednat o jednání zákonné či pouze nestandardní či toliko nedbalostní, ale zcela jednoznačně se jedná o jednání úmyslné ve smyslu trestního zákoníku “ (str. 8 až 9 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. T. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu