ECLI:CZ:US:2017:3.US.1046.16.1
sp. zn. III. ÚS 1046/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 1003/2015-734, "případně" rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 3 Cmo 397/2013-679, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-587 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-587 uložil vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyni) povinnost zaplatit stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalované) úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z částek 1 219 867,20 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011, 660 457,50 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011 a úrok z prodlení ve výši 3,65 % p.a. z částky 29 696,60 Kč od 1. 7. 1999 do 3. 3. 2011 (bod I. výroku), ohledně požadavku stěžovatelky na úrok z prodlení ve výši 0,09 % denně z částek 1 219 867,20 Kč od 1. 8. 1998 do zaplacení, 655 182,90 Kč od 4. 3. 2011 do zaplacení, 660 457,50 Kč od 1. 8. 1998 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 8,35 % p.a. z částky 29 696,60 Kč od 1. 7. 1999 do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku).
3. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599 městský soud zamítl návrh stěžovatelky na zrušení usnesení téhož soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 (městský soud usnesením rozhodl tak, že ve výroku I. připustil změnu žaloby stěžovatelky spočívající v rozšíření vzájemnou žalobou uplatněného nároku o zaplacení tržby stěžovatelky za měsíc květen 1998, ve výroku II. rozhodl tak, že změna vzájemné žaloby stěžovatelky spočívající v uplatnění jejího nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vedlejší účastnice se nepřipouští), usnesení ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291 (tímto usnesením městský soud zamítl návrh stěžovatelky na doplnění výroku rozsudku městského soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 a o uložení povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení v konkretizované výši) a na rozhodnutí, že nárok stěžovatelky ve výši 8 603 254,70 Kč s příslušenstvím je po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 5 000 Kč (bod II. výroku).
4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku II., ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 256 084,40 Kč (první výrok). Dále potvrdil výše označené usnesení městského soudu ve výroku I. (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
5. O dovolání podaném stěžovatelkou Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že je podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro nepřípustnost odmítl (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 620,80 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení před soudy domáhala vůči vedlejší účastnici přiznání nároku na zaplacení úroku z prodlení, jehož výše (sazba) byla sporná, a na plnění z jí uplatněného vzájemného návrhu ve výši 8 603 254,70 Kč s příslušenstvím. Rekapituluje, že sazba úroku z prodlení podle smlouvy, kterou sjednala s vedlejší účastnicí v původním znění ("č. 12/96"), činila 0,1% denně (36,5% ročně), zatímco smlouva ve znění dodatku "č. 4/98" i smlouva "č. 33/99" stanovila sazbu ve výši 0,01% denně (3,65% ročně). Vymezuje se proti závěrům soudů, které shodně dospěly k závěru, že uvedený dodatek "č. 4/98" byl uzavřen platně, takto sjednaný úrok z prodlení není v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku a nepředstavuje ze strany vedlejší účastnice zneužití dominantního postavení na trhu.
7. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud usnesení zcela nedostatečně odůvodnil. Připomíná, že v dovolání formulovala devět otázek, při jejichž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky těmito výhradami nezabýval řádně, neboť se omezil na konstatování, že soudy nižších stupňů posuzovaly důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tím usnesení koliduje s nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1550/13 (N 92/73 SbNU 537) a ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), podle kterých je dovolací soud povinen odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky měl zabývat alespoň stručně každou z předestřených dovolacích námitek, což neučinil. Stěžovatelka zdůrazňuje dovolací námitku, kterou uplatnila otázku, zda soud může jednat ve věci samé, aniž by bylo současně rozhodnuto o návrhu na změnu žaloby, tedy aniž by bylo účastníkům řízení známo, o jakém předmětu se řízení aktuálně vede.
8. Dále stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel právo na slyšení, jelikož jí nezprostředkoval vyjádření vedlejší účastnice k dovolání, a dokonce vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů v částce 29 620,80 Kč. Dovolací soud tak neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatelka nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Kdyby jí bylo vyjádření doručeno, bezpochyby by na něj písemně reagovala a argumentaci vedlejší účastnice by vyvrátila.
9. Dále stěžovatelka upozorňuje, že odmítnuté dovolání směřovalo i proti usnesení městského soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599, kterým byl ve výroku I. zamítnut její návrh na zrušení usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 a ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291. Stěžovatelka se vyslovuje, že městský soud usnesením ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 pochybil, když s poukazem na §95 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že se nepřipouští konkretizovaná změna vzájemné žaloby. Uvádí, že skutkový základ celého vzájemného návrhu stěžovatelka vymezila již ve svém podání ze dne 27. 11. 2006 a nikdy ho nezměnila. V podání ze dne 2. 1. 2007, kterým se však soud - ačkoli si je vyžádal - věcně dostatečně nezabýval, stěžovatelka specifikovala finanční výši druhé části svého nároku, kterou podáním ze dne 3. 1. 2008 pouze snížila, a to jen ve snaze urychlit protahující se řízení. V řízení od 27. 11. 2006 nikdy ze strany stěžovatelky nešlo o změnu vzájemné žaloby, která měla stále stejný skutkový základ, jenž byl na výzvu soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. jen doplněn a následně (po opětovné výzvě soudu) v roce 2008 pouze snížen. I kdyby šlo o změnu žaloby, pak městský soud postupoval v rozporu s konstantní judikaturou, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 700/2005, podle něhož platí, že: "Důsledkem změny žaloby (z hlediska procesního) je pouze skutečnost, že dokud o změně žaloby soud nerozhodne (kladně či záporně) nemůže ve věci dále jednat a rozhodovat, neboť bez takovéhoto rozhodnuti soudu není zřejmé, co je předmětem řízení (zda žalobní nárok původní či změněný)." Městský soud však přesto v letech 2006 až 2009 několikrát jednal (vynesl mj. rozsudek ze dne 13. 4. 2007 č. j. 40 Cm 47/2002-256), aniž by přitom vymezil předmět řízení (jinak než vyplýval z jemu známých návrhů stěžovatelky), čímž celé řízení zatížil závažnou vadou, kterou se ale vrchní soud a ani Nejvyšší soud v dalších řízeních, přes opakované námitky stěžovatelky, vůbec nezabývaly. Nápravy stěžovatelka nedosáhla ani postupem podle §166 o. s. ř. (srov. usnesení městského soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599).
10. Z postupu a rozhodnutí městského soudu přitom podle stěžovatelky vyplývá, že předmětem pokračujícího řízení vedeného pod spisovou značkou 4 Cm 129/2007 zůstala žaloba o zaplacení 1 060 594,90 Kč s příslušenstvím a vzájemný návrh. Podle §97 odst. 2 o. s. ř. může soud vzájemný návrh vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věci. Podmínky pro spojení věcí zde nepochybně byly a městský soud v následném rozsudku ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 uvedl, že stále šlo o jednu a tutéž věc, když navíc neexistuje žádné usnesení soudu prvního stupně o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení, či jeho usnesení o vymezení jeho konkrétního předmětu. K vyloučení věci bezpochyby nedošlo, protože pak by muselo dojít k záměně stran sporu a jeho přesnému vymezení. Žaloba vedlejší účastnice o zaplacení 1 060 594,90 Kč byla rozsudkem ze dne 13. 4. 2007 č. j. 40 Cm 47/2002-256 zamítnuta (právní moc nastala dne 1. 6. 2007), a proto tedy nemohla být předmětem dalšího řízení, tím naopak procesně mohl být právě pouze soudem vyžádaný upravený vzájemný návrh stěžovatelky ze dne 2. 1. 2007. O obsahu vzájemného návrhu však městský soud nikdy nerozhodl, čímž závažným způsobem porušil procesní předpisy a stěžovatelka tak byla zkrácena ve svých procesních právech, zejména ve svém právu na spravedlivý proces, neboť tím, že nebylo rozhodnuto o předmětu řízení, nepochybně došlo k odepření spravedlnosti. Ničím nepodložené závěry městského soudu o údajné změně a rozšíření vzájemné žaloby a jejím následném vyloučení, ve svém důsledku podle stěžovatelky znamenaly odepření jejího práva na spravedlivý proces.
11. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud její ústavní stížnost proti II. výroku usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 usnesením ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1366/09 odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedeným usnesením konstatoval, že rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. Městský soud, vyslovuje se stěžovatelka, však nikdy tento svůj nesprávný postup řádně neodůvodnil, pročež jí není do dnešního dne zřejmé, jakou právní úvahou se za situace, kdy odmítl rozhodnout o celém rozsahu vzájemného návrhu, řídil. Kdyby městský soud postupoval v souladu s právním řádem, svůj rozsudek ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 týkající se pouze první části vzájemného návrhu by označil jako částečný či mezitímní a řádně by pokračoval v řízení o zbývající části tohoto návrhu (v rozsudku navíc není zmíněno, že soud nepřipustil druhou část nároku stěžovatelky).
12. Stěžovatelka posléze poukazuje na usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1226/12, jímž Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost nynější vedlejší účastnice. Toto usnesení se odvíjí z výsledku řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 4 Cm 129/2007, přičemž Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka nebyla jednáním vedlejší účastnice poškozena toliko zprostředkovaně.
13. V důsledku protiprávního postupu městského soudu se významná část nároku stěžovatelky, řádně uplatněná vzájemným návrhem, vůbec podle soudu nestala předmětem řízení, nadto v důsledku značných a zcela zbytečných průtahů na straně soudu, v řízení již nemohla stěžovatelka, která byla přesvědčena o tom, že řízení se stále týká jeho celého vzájemného návrhu, následně uplatnit tento nárok samostatnou žalobou, neboť v mezidobí uplynula desetiletá promlčecí lhůta dle §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
14. Ničím nepodložené závěry městského soudu o údajné změně a rozšíření vzájemné žaloby a jejím následném "vyloučení" ve svém důsledku znamenaly odepření práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Tento postup současně vykazuje znaky libovůle, neboť v dané věci vlastně existovalo pro stěžovatelku pouze jednoinstanční soudní řízení nalézacího soudu, proti jehož chybným a zmatečným rozhodnutím se nelze nijak účinně bránit.
15. Závěrem stěžovatelka vytýká, že soudy nedostály ani povinnosti vypořádat se s námitkami stěžovatelky, čímž tato rozhodnutí odporují nálezům ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209) a ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
18. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména opakuje svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.
20. První část předmětného rozporu se odvíjí z protisměrného náhledu rozhodujících soudů (a rovněž vedlejší účastnice) a stěžovatelky na její podání ze dne 3. 1. 2008. Stěžovatelka se soustřeďuje na námitku, podle které tím, že městský soud vydal usnesení ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252, jímž ve výroku II. rozhodl, že se nepřipouští změna vzájemné žaloby stěžovatelky, jak je uvedeno v III. bodě podání stěžovatelky ze dne 3. 1. 2008, zcela pominul, že skutkový základ celého vzájemného návrhu stěžovatelka uvedla již ve svých podáních ze dne 27. 11. 2006 a ze dne 2. 1. 2007, přičemž tento základ nikdy za doby trvání soudního řízení nezměnila. Jinými slovy, podání stěžovatelky ze dne 2. 1. 2007, jímž specifikovala finanční výši druhé části nároku, nikdy nebylo změněno, neboť podání ze dne 3. 1. 2008 představovalo pouhé snížení žalovaného nároku (z částky 11 978 947,40 Kč na 8 603 254,70 Kč), aniž by současně došlo k jakékoli změně skutkového nebo právního stavu. Usnesení městského soudu vydané s poukazem na §95 odst. 2 o. s. ř. tudíž nebylo namístě. Oproti tomu vedlejší účastnice v řízení oponovala, že není pravdivé stěžovatelčino tvrzení, že městský soud nikdy věcně nerozhodl o nároku uplatněném v jejím podání ze dne 2. 1. 2007, neboť v rozsahu 8 603 254,70 Kč, což je konečná výše (stanovená v podání ze dne 3. 1. 2008), městský soud podle §95 o. s. ř. rozhodl o změně vzájemné žaloby spočívající v uplatnění druhého vzájemného nároku, který městský soud ve II. výroku usnesení ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 specifikoval co do skutkového stavu i odkazem na část podání stěžovatelky ze dne 3. 1. 2008, v němž byl nárok vyčíslen, rozepsán a skutkově opět specifikován, a tím věcně rozhodl o nároku uplatněném v podání ze dne 2. 1. 2007, neboť v obou těchto podáních (ze dne 2. 1. 2007 a ze dne 3. 1. 2008) je uplatněn nárok totožný (vyjma té části, o níž stěžovatelka druhý vzájemný nárok snížila). Obecné soudy v této záležitosti přisvědčily náhledu uplatňovanému vedlejší účastnicí.
21. Stěžovatelka i v nyní posuzované ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s tomu odpovídajícími úvahami, jakož i se závěrem městského soudu o nepřipuštění změny žaloby, konkrétně vzájemné žaloby, s poukazem na §95 odst. 2 o. s. ř., a zpochybňuje závěr, že by dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. Stěžovatelčinou kritikou se však Ústavní soud zabýval již v usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1366/09, a to v rámci ústavněprávního přezkumu II. výroku usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252, vztahujícího se k III. bodu podání stěžovatelky doručeného soudu dne 3. 1. 2008. Tvrzení, že výrok II. usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 není řádně odůvodněn, představuje pouhou opakovanou polemiku s tímto rozhodnutím, k níž se Ústavní soud vyjádřil - jak bylo uvedeno - usnesením ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1366/09. V tomto usnesení považoval Ústavní soud za věcně udržitelné konstatování městského soudu, že ke stěžovatelkou tvrzené nepřiměřenosti ceny (jednotkové ceny za hovory) nebylo provedeno dokazování, takže o jejím tvrzeném nároku by soud nemohl rozhodnout jen na základě právního posouzení (srov. již zmiňovaný §95 odst. 2 o. s. ř.). Z ústavněprávních hledisek proto neobstojí stěžovatelčina argumentace týkající se "libovůle" či "pouze jednoinstančního řízení" v souvislosti s rozhodováním o výše konkretizovaném vzájemném návrhu.
22. Akceptovat nelze ani stěžovatelčinu oponenturu usnesení městského soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599, kterým byl ve výroku I. zamítnut její návrh na zrušení usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 a ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291. Stěžovatelka přehlíží, že usnesení podle §166 odst. 1 a 2 o. s. ř. (tj. usnesení městského soudu ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291), jímž soud rozhodl o návrhu na doplnění rozsudku, není usnesením o vedení řízení. Obdobné je třeba konstatovat ohledně usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. (usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252). Městský soud tedy usnesení ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599 nezatížil jakoukoli diskrepancí, pakliže návrh stěžovatelky na zrušení obou specifikovaných usnesení městského soudu zamítl.
23. Námitku týkající se uplynutí promlčecí lhůty podle §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka uplatnila již v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1366/09, přičemž v daných souvislostech konstatoval, že nevyužila právní prostředek podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v rozhodném znění.
24. Ústavněprávní roviny nedosahuje ani stěžovatelčina výtka, že městský soud v letech 2006 až 2009 několikrát jednal (vynesl mj. rozsudek ze dne 13. 4. 2007 č. j. 40 Cm 47/2002-256), aniž by předtím vymezil předmět řízení (byť by šlo o postup v intencích §95 o. s. ř., proti kterému se stěžovatelka v jiných směrech vymezuje). Dlužno zaznamenat, že II. výrok usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 odkazuje na podání stěžovatelky doručené soudu dne 3. 1. 2008, tj. až poté, co městský soud vydal rozsudek ze dne 13. 4. 2007 č. j. 40 Cm 47/2002-256. Rozsudek městského soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 časově následuje usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252.
25. Namítá-li stěžovatelka, že v rozsudku městského soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 není zmíněno, že soud nepřipustil "druhou část" jejího nároku, sluší se připomenout, že tento rozsudek není předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti.
26. Stěžovatelka vytýká, že Nejvyšší soud usnesení odůvodnil nedostatečně, neboť se nezabýval devíti otázkami, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K této námitce lze sdělit, že i přes stručnost tohoto odůvodnění ani zde Ústavní soud neshledává pochybení na straně soudu, které by mohlo mít ústavněprávní rozsah. Náležité odůvodnění soudních rozhodnutí je precizně definováno např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1404/11 (N 69/73 SbNU 279). Jakkoli lze stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší soud reagoval na její obsáhlé dovolání (procesní spis, č. l. 689 - 711) poměrně lakonicky, Ústavní soud v jeho usnesení pochybení dosahující ústavní intenzity neshledává.
27. Ve světle shora uvedených závěrů lze dovodit, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se námitkami stěžovatelky zabývaly dostatečně a své závěry odůvodnily řádně. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se může jevit situované do roviny spíše obecné, avšak i zde Nejvyšší soud dostál své povinnosti jasně, srozumitelně, logicky a zejména dostatečně odůvodnit své závěry, přičemž rozsah jeho odůvodnění je přiměřený relevanci námitek obsažených v dovolání. Konstatoval, že namítala-li stěžovatelka, že se odvolací soud při posuzování výše úroku z prodlení, jde-li o úvahu ve vztahu k §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen "obč. zákoník"), odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 31 Cdo 717/2010, pak zřejmě pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k otázce, co vše musí soud v daném konkrétním případě hodnotit (zvažovat) při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům podle §39 obč. zákoníku, zatímco v projednávané věci soudy nedospěly k závěru, že by v tomto případě sjednaná sazba úroků z prodlení byla v rozporu s dobrými mravy; naopak uzavřely, že "sjednaný úrok z prodlení není v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku ".
28. Nad tento rámec Ústavní soud připomíná, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]; soudce "nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité" [srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde otevřen široký prostor pro soudcovské uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky libovůle. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08).
29. Protichůdné závěry nelze dovodit ani z usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1226/12, jímž Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost nynější vedlejší účastnice. Tato ústavní stížnost se týkala především jiných otázek, zejména zda v daném soudním řízení šlo - v principu - o posouzení, zda povinnost hradit odměnu i za "neprovolané minuty" byla sjednána v rozporu se zákonem, konkrétně s tehdy platným ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 286/1993 Sb., a potažmo otázky možné neplatnosti daného ujednání podle §39 obč. zákoníku.
30. S další argumentací vtělenou do dovolání se Nejvyšší soud vypořádal ústavněprávně udržitelným konstatováním, že zpochybňuje-li stěžovatelka skutková zjištění vrchního soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (že není pravdou, že by fakticky platila nízká sazba úroku z prodlení shodně jak pro stěžovatelku, tak pro vedlejší účastnici, že úrok z prodlení byl sjednán toliko ve prospěch vedlejší účastnice), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než vrchní soud, a namítá-li několik konkrétních vad řízení (např. že soudy nevyhodnotily zcela zásadní důkaz týkající se rozdílu v úroku požadovaném ve stejné době vedlejší účastnicí, že vrchní soud zcela opominul a ignoroval dodatečné nové důkazy předložené stěžovatelkou, překvapivost rozsudku městského soudu), uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že je nutno odmítnout jako bezpředmětné námitky, které směřují proti právnímu posouzení věci ze strany soudů nižších stupňů, vycházejí-li z jiného skutkového stavu, než jak byl jimi ústavněprávně regulérně konstatován (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 11/17). Rovněž důvody, proč uvedeným námitkám procesní provenience Nejvyšší soud neuznal relevanci, jsou pak zcela jasně, byť stručně, vyloženy.
31. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že vyjádření vedlejší účastnice k dovolání (procesní spis, č. l. 725 - 730) jí mělo být zprostředkováno k případné replice. Ústavní soud zdůrazňuje, že si je vědom požadavku, aby v souladu se zásadou kontradiktornosti byla oběma stranám řízení dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu, s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, Reports 1997-1, str. 108, §24, ze dne 18. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie, Reports 1997-II, str. 436, §33, ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 61811/00). Možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou podkladem pro soudní rozhodnutí, musí mít strany řízení tím spíše, neprobíhá-li ve věci veřejné projednání a strany nejsou slyšeny ústně. Porušení zásady kontradiktornosti tím, že stranám není dána příležitost vyjádřit se k argumentaci protistrany, je proto způsobilé založit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. dále rozsudky ESLP ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, §30-32; ze dne 3. 7. 2008 ve věci Vokoun v. Česká republika, stížnost č. 20728/05, §26-29, ze dne 27. 4. 2010 ve věci Hudáková a další v. Slovensko, stížnost č. 23083/05), tj. práva na spravedlivý proces. Z judikatury Ústavního soudu lze připomenout např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69), či nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627).
32. V kontextu projednávané věci je třeba k výše zmíněným ústavním kautelám, zajišťujícím kontradiktornost řízení a rovnost jeho účastníků (čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny) uvést, že Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, nikoli jako "zjevně neopodstatněné", jak navrhla v předmětném vyjádření k dovolání vedlejší účastnice (požadovaný způsob rozhodnutí v dovolacím řízení o. s. ř. nezakotvuje, úprava účinná do 31. 12. 2012 předvídala odmítnutí dovolání, je-li zjevně bezdůvodné), přičemž toto podání vedlejší účastnice zahrnovalo především argumentaci již v řízení konzistentně uplatňovanou a stěžovatelce dostupnou, doplněnou o připomenutí některých ustálených a stěžovatelce (zastoupené advokátem) bezpochyby známých hledisek dovolacího přezkumu. Stěžovatelka neupřesnila, jakou další argumentaci způsobilou determinovat výsledek dovolacího řízení mohla v replice k tomuto vyjádření podat.
33. Jde-li o námitky stěžovatelky stran náhrady nákladů řízení (II. výrok usnesení dovolacího soudu), výše rekapitulované limity ústavněprávního přezkumu platí o to více ohledně rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem (obecného) soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. V nyní posuzovaném případě ovšem Ústavní soud konstatuje, že v postupu dovolacího soudu a v jeho rozhodnutí o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož jeho odůvodnění týkající se náhrady nákladů řízení je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky, byť - jak bylo řečeno - výsledek dovolacího řízení byl založen jinými hledisky než obsahem vyjádření vedlejší účastnice k dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 844/10), a to se zřetelem ke shora naznačeným omezením přezkumu otázek týkajících se náhrady nákladů řízení. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími o nákladech řízení byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
34. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu