ECLI:CZ:US:2017:3.US.1078.17.1
sp. zn. III. ÚS 1078/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Teco a. s., sídlem Havlíčkova 260, Kolín IV, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Bubenská 1477/1, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2017 č. j. 3 Cmo 3/2017-103 v části výroku I. ve slovech: "Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-17 se potvrzuje ve výroku II." a dále ve slovech: "jinak se mění tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá", za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti iNELS, s. r. o., sídlem Palackého 493, Holešov - Všetuly, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedené části soudního výroku, neboť má za to, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozhodnutím porušil ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-17 zčásti (výrok I.) vyhověl návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření v tam uvedeném znění s odůvodněním, že osvědčila tvrzené skutečnosti a je dán důvod pro zatímní úpravu poměrů mezi účastníky s odkazem na ustanovení §74 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a zčásti návrh zamítl (výrok II.). Zároveň uložil stěžovatelce podat žalobu ve věci samé (výrok III.); městský soud usnesením ze dne 29. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-26 zamítl návrh vedlejší účastnice na zrušení předběžného opatření ze dne 12. 9. 2016 a usnesením ze dne 18. 11. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-70 zamítl další návrh vedlejší účastnice ze dne 2. 11. 2016 na zrušení předběžného opatření.
3. Vrchní soud výrokem I. shora označeného usnesení rozhodl takto:
"Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-17 se potvrzuje ve výroku II., III. a ve výroku I. v rozsahu uložení povinnosti zdržet se umísťování označení ´CIB´ na elektrické a elektronické výrobky nebo jejich obaly, zdržet se nabídky, skladování a uvádění na trh elektrických a elektronických výrobků pod označením ´CIB´, zdržet se užívání označení ´CIB´ v obchodních listinách a v reklamě, a to ve spojení s elektrickými a elektronickými výrobky; jinak se mění tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá." Druhým výrokem usnesení vrchní soud potvrdil usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-26 a ze dne 18. 11. 2016 č. j. 2 Nc 1069/2016-70.
4. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka osvědčila, že je vlastníkem užitného vzoru č. 21380, jehož předmětem je technické řešení označené jako "Systém pro elektronický přenos dat" a vlastníkem ochranné známky č. 326489 o znění CIB Common Installatin Bus pro výrobky ve třídě 9, 37 a 42. Dle názoru odvolacího soudu se však stěžovatelce podařilo osvědčit pouze to, že vedlejší účastnice při prodeji svých výrobků (a to výrobků MI3-02M, CU3-01M), používá označení CIB, tedy označení zaměnitelné s ochrannou známkou žalobce č. 326489, a to pro stejné nebo podobné výrobky a služby, pročež pouze v tomto rozsahu lze mít dle odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) za osvědčené, že použití ochranné známky stěžovatelky bez jejího souhlasu je jednáním, které lze posoudit jako jednání v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a s ohledem na zamezení zvyšování újmy, jež by stěžovatelce dalším užitím označení CIB vedlejší účastnicí vznikla, je proto namístě závěr o nutnosti dočasné úpravy vztahů mezi účastníky předběžným opatřením. Ohledně tvrzeného porušení práv vztahujících se (zjednodušeně řečeno) k užitnému vzoru č. 21380 vedlejší účastnicí, vrchní soud dospěl k závěru, že v tomto rozsahu stěžovatelka nutnost vydání předběžného opatření neosvědčila, neboť jediný doklad, jejž v řízení předložila, se týká prodeje jednoho kusu výrobku CU3-01M (a tedy nepředložila žádný doklad o nabídce, užívání, vystavování, skladování, držení či pořádání uživatelských školení ohledně ostatních blíže specifikovaných výrobků, označených BPS3-01M, BPS3-02M, MI3-02M, MI3-02M/iNELS2, CU3-01M, CU3-02M, DA3-22M, LBC3-02M, DCDA-33M, SA3-02M, SA3-04M, SA3-06M, SA3-012M, SA3-01B, SA3-02B, JA3-02B/DC, TI3-60M, IM3-140M, TI3-10B, IM3-20B, IM3-40B, TI3-40B, IM3-80B, DAC3-04M, DAC3-04B, ADC3-60M, WSB3-20, WSB3-40, WMR3-21, IDRT3-1, GSB3-40, GSB3-60, GSB3-80, EST-3), a navíc fakticky všechny k návrhu předložené doklady se týkají společnosti ELKO EP, s. r. o. (dále jen "ELKO EP"), nikoliv vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka napadenému rozhodnutí vytýká, že v něm učiněná skutková zjištění jsou "v hrubém nesouladu s provedenými důkazy", přičemž na margo tvrzení vrchního soudu, že jí předložené doklady se týkají společnosti ELKO EP, nikoliv vedlejší účastnice, poukazuje na koncernovou provázanost vedlejší účastnice a společnosti ELKO EP. Část odůvodnění napadeného usnesení, ve které označil odvolací soud za nadbytečné zabývat se jejím odvoláním, navíc považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelnou. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dle §75c odst. 4 o. s. ř. odvolací soud rozhoduje podle stavu rozhodnutí soudu prvního stupně, vrchní soud tedy porušil toto zákonné ustanovení, když odkázal na skutečnosti (obsah výslechu znalců Ing. Čady a Ing. Kandlera), které vzešly až z jednání ze dne 13. 9. 2016 v souběžně vedené věci sp. zn. 21 Cm 10/2015.
6. Uvedl-li vrchní soud, že ve vztahu k jiným výrobkům než k výrobku CU3-01M (tedy k výrobkům uvedeným shora v bodě 4) stěžovatelka žádné dokumenty nepředložila, stěžovatelka namítá, že odvolací soud opominul fakt, že vedlejší účastnice prezentuje svůj výrobek jako ucelený systém, ve kterém jsou jednotlivé moduly určeny ke vzájemnému propojení, a zcela pominul rovněž fakt, že na internetových stránkách spravovaných vedlejší účastnicí byl umístěn katalog, ve kterém byly veškeré uvedené výrobky nabízeny.
7. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka, odkazující rovněž na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), také v tom, že vrchní soud místo aby případně - za situace, kdy není dovolání přípustné - usnesení městského soudu dle §219a o. s. ř. zrušil a věc mu dle §221 odst. 1 o. s. ř. v zájmu naplnění zásady "rovnosti zbraní" vrátil k dalšímu řízení, rozhodnutí prvostupňového soudu dle §220 o. s. ř. změnil, a tím znemožnil, aby o dané věci bylo dále jednáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že odvolací soud rozhodl tak, že nebylo v plném rozsahu vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy rovněž hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání, je především věcí obecných soudů.
11. Přestože rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vzato - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod (jakkoli práva a povinnosti mohou upravovat pouze dočasně), je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nikterak nepřísluší přehodnocovat názor soudů stran procesních podmínek pro (ne)vydání předběžného opatření, respektive důvodnosti předmětného návrhu, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká. Je povolán toliko posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je, jinými slovy, povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ochranu ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
12. V projednávané věci není pochyb o tom, že soudy rozhodovaly na základě zákona jako orgány k tomu příslušné. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo zjevné znaky libovůle, neboť přes opačné mínění stěžovatelky má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je přezkoumatelné v tom smyslu, že je z něj zřejmé, jaké úvahy vedly soud k úsudku, že stěžovatelka osvědčila potřebu prozatímní úpravy pouze v části jí předloženého návrhu.
13. S níže uvedenou výjimkou se proto Ústavní soud nezabýval tou částí argumentace, ve které stěžovatelka vrchnímu soudu vytýká, že řádně nehodnotil jí předložené důkazy.
14. Namítá-li stěžovatelka, že vrchní soud porušil §75c odst. 4 o. s. ř., postačí odkázat na poslední odstavec na str. 3 napadeného rozhodnutí, ve kterém sám odvolací soud upozorňuje na existenci této procesní normy. Namítá-li přitom stěžovatelka, že soud vyšel ze skutečností, jež vyplynuly až z jednání konaném den po vydání předmětného předběžného opatření, je namístě připomenout, že vrchní soud napadeným usnesením rozhodoval nejen o odvoláních obou procesních stran proti předběžnému opatření, ale taktéž proti dvěma odvoláním vedlejší účastnice proti usnesením městského soudu, jimiž soud první instance opakovaně zamítl návrh vedlejší účastnice na zrušení předběžného opatření, tedy posuzoval rovněž odvolání proti rozhodnutím, jež soud první instance učinil až po jednání ze dne 13. 9. 2016 v souběžně vedené věci sp. zn. 21 Cm 10/2015.
15. Stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 je třeba označit za nepřípadný s tím, že se Ústavní soud omezí na připomenutí, že v odkazovaném nálezu přijaté závěry učinil Ústavní soud v kontextu "zrcadlově opačného" procesního postavení tamní stěžovatelky, než je procesní postavení stěžovatelky v posuzované věci. Jinými slovy, zatímco v nálezové věci odvolací soud rozhodl v neprospěch stěžovatelky, aniž se měla možnost k věci vyjádřit, stěžovatelka v projednávané věci podala návrh na vydání předběžného opatření, kterému soud první instance částečně vyhověl a není tedy pochyb o tom, že stěžovatelčina procesní práva namítaným postupem nikterak zasažena nebyla, neboť za této situace princip "rovnosti zbraní" z podstaty věci porušen být nemohl. Neobstojí proto ani stěžovatelčino tvrzení, že odvolací soud - za situace, kdy není k dispozici dovolání - neměl usnesení prvostupňového soudu změnit, nýbrž jej měl spíše zrušit a věc vrátit městskému soud k dalšímu řízení, nehledě na skutečnost, že z ústavní stížnosti není zřejmé, o který důvod předvídaný v §219a o. s. ř. by měl odvolací soud dle stěžovatelky takový postup opřít. Z ústavní stížnosti pak není zřejmé ani to, v čem by vrácení věci soudu první instance mělo být pro stěžovatelku procesně příznivé, když by městský soud byl v dalším řízení zavázán právním názorem vrchního soudu.
16. Je tak namístě již pouze závěr, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy nepodařilo prokázat, neboť zjevné prvky svévole, jejichž indikace by odůvodňovala (ospravedlňovala) kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zjevně přítomny nejsou.
17. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu