ECLI:CZ:US:2017:3.US.1141.16.1
sp. zn. III. ÚS 1141/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Duždové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. 33 Cdo 838/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2012 sp. zn. 5 Cmo 211/2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. února 2012 sp. zn. 55 Cm 13/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici o zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, ze dne 7. 5. 2009 č. j. La 1975/09-10, ukládajícího stěžovatelce (v rozhodčím řízení v procesním postavení žalované) zaplatit vedlejší účastnici (v rozhodčím řízení v procesním postavení žalobkyně) částku 18 700 Kč s příslušenstvím.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil.
4. Oba soudy vycházely ze zjištění, že rozhodčí nález byl stěžovatelce doručen dne 11. 5. 2009. Z usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. 3. 2010 č. j. 9 Nc 2635/2009-30 vyplývá, že tento soud přerušil exekuční řízení podle §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "z. r. ř."), aby stěžovatelka podala do třiceti dnů od doručení tohoto usnesení žalobu o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, což učinila dne 5. 5. 2010.
5. Krajský soud a vrchní soud s poukazem na §32 z. r. ř., podle něhož žaloba o zrušení rozhodčího nálezu musí být podána do tří měsíců od jeho doručení, dospěly k závěru, že stěžovatelka podala tuto žalobu opožděně. K otázce aplikace §35 z. r. ř. soudy uvedly, že jeho první odstavec ve znění, jaké platilo "v rozhodné době", umožňuje, aby i v případě, kdy nebyl nejdříve podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, mohla strana, proti níž byl nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (§268 o. s. ř.) i z důvodů uvedených v §35 odst. 1 z. r. ř. Na základě takového návrhu soud řízení o výkon rozhodčího nálezu přeruší a vyzve povinného, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Výčet důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (a podání žaloby o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu) v §35 odst. 1 z. r. ř. je taxativní a z jiných než tam uvedených žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podat nelze. Na prvém místě jde o situaci, kdy je rozhodčí nález zatížen vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f) [§35 odst. 1 písm. a) z. r. ř.], tzn., že byl vydán v nearbitrabilní věci, nebyl usnesen většinou rozhodců a odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Podle §35 odst. 1 písm. b) a c) z. r. ř. dalšími důvody umožňujícími podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a žalobu jsou tzv. kvalifikované závady v zastoupení v rozhodčím řízení, tzn., že strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, a ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.
6. Stěžovatelka, dovozovaly dále oba soudy, se nicméně výhradami obsaženými v žalobě mínila přiblížit námitce neplatnosti nebo neexistence rozhodčí smlouvy podle §31 písm. b) z. r. ř., námitce podjatého nebo nezpůsobilého rozhodce podle §31 písm. c) z. r. ř. a námitce, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat podle §31 písm. e) z. r. ř.
7. Protože stěžovatelka žalobu nezaložila na důvodech uvedených v §35 z. r. ř. v rozhodném znění, nýbrž na důvodech uvedenému ustanovení neznámých, neměla možnost využít výhodu "dodatečné" lhůty k podání návrhu, a mohla napadnout rozhodčí nález jen ve lhůtě podle §32 z. r. ř.
8. Proti rozsudku vrchního soudu stěžovatelka podala dovolání, v němž formulovala několik otázek, které považovala za po právní stránce zásadního významu.
9. Nejvyšší soud nejprve rekapituloval znění čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů) a konfrontoval jej se závěry právní vědy (Steiner, V.: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník, roč. 1994, č. 1, str. 3, 5), jakož i judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 512/05) i své vlastní rozhodovací praxe (rozsudek ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaný pod č. 21/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konstatoval, že pokud podle §35 odst. 1 z. r. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. bylo možné podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce) kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i z důvodů uvedených v §35 odst. 1 písm. a) až c), potom přerušil-li soud provádějící výkon rozhodnutí (vykonávající rozhodnutí v exekučním řízení) a vyzval stěžovatelku (povinnou) k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, musela ji (při respektování 30 denní lhůty uložené soudem) podat ve lhůtě tří měsíců počítané od okamžiku, kdy jí byl rozhodčí nález doručen, neboť zákon o rozhodčím řízení v těchto případech nestanovil jinak. Ustanovení čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb. totiž dopadá pouze na rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně rozhodčích řízení ve věcech sporů ze spotřebitelských smluv, a nikoli již na probíhající řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Na tomto podkladě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchní soud, respektive krajský soud nepochybily, jestliže žalobu o zrušení rozhodčího nálezu pro její opožděnost zamítly.
10. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že zamítl-li krajský soud žalobu pro opožděnost a vrchní soud se s tímto závěrem ztotožnil, bylo nadbytečné zabývat se dalšími v dovolání uplatněnými konkretizovanými otázkami, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo.
11. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou uváděný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do dne 31. 12. 2012) nebyl naplněn a dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodčí nález ji odsoudil k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému ve smyslu §31 odst. 1 písm. f) z. r. ř. Stěžovatelka má za to, že v daném případě šlo vzhledem k výši příslušenství dluhu o plnění nedovolené. Výklad termínu nedovolené plnění podaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, na nějž ústavní stížností napadený rozsudek téhož soudu odkazuje, stěžovatelka označuje za nepřiměřeně restriktivní a odtud dovozuje, že žalobu podala včas.
13. Stěžovatelka uvádí, že nepolemizuje se závěry Nejvyššího soudu stran intertemporálních účinků novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., avšak nesouhlasí s názorem tohoto soudu, že "přerušil-li soud provádějící výkon rozhodnutí (vykonávající rozhodnutí v exekučním řízení) a vyzval povinnou osobu (stěžovatelku) k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, musela ji (mimo 30 denní lhůty uložené soudem) podat ve lhůtě tří měsíců počítané od okamžiku, kdy jí byl rozhodčí nález doručen, neboť zákon o rozhodčím řízení v těchto případech nestanovil jinak".
14. Stěžovatelka dovozuje, že pokud v novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb., §35 odst. 1 je uvedeno: "i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v §32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí...", pak z ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. doplněného o část "bez ohledu na lhůtu stanovenou v §32 odst. 1" nutně nevyplývá, že před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. tomu bylo jinak. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že doplnění §35 odst. 1 o slova "bez ohledu na lhůtu stanovenou v §32 odst. 1" mělo zabránit nejasnostem, avšak pokud by i dříve nebylo možno podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu "bez ohledu na lhůtu stanovenou v §32 odst. 1" (byť přímo ustanovení §35 tuto formulaci neobsahovalo), pak by bylo dostačující ustanovení §32 z. r. ř. a ustanovení §35 odst. 2 téhož právního předpisu by zcela ztrácelo smysl. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů a namítá, že pokud Okresní soud v Rokycanech pravomocným usnesením ze dne 16. 3. 2010 č. j. 9 Nc 2635/2009-30 rozhodl o jejím návrhu ze dne 24. 2. 2010 tak, že podle §33 odst. 2 z. r. ř. exekuční řízení přerušil z důvodu podání návrhu na zastavení exekuce podle §35 odst. 1 z. r. ř. a současně jí soud uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podala u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu (což v souladu s tímto usnesením učinila), pak lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu byla dodržena.
15. Další okruh námitek stěžovatelka směřuje proti postupu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna. Stěžovatelka připomíná, že svoji advokátku pověřila plnou mocí k zastupování v dané věci, pročež předpokládala, že o stavu věci bude informována přímo rozhodcem. Zaměstnanci vedlejší účastnice, která předmětnou plnou moc obdržela rovněž, se stěžovatelkou ani s její právní zástupkyní nejednali o předejití zvažovaného exekučního řízení, což vedlo k dalšímu navýšení vymáhané částky.
16. Závěrem stěžovatelka vytýká, že jelikož soudy shledaly její žalobu opožděnou, nezabývaly se ani dalšími jejími výhradami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
20. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
21. V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu soudů, v rozhodném smyslu převážně identifikuje s ústavní stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3333/14 odmítl.
22. Ústavní soud v odkazovaném usnesení konstatoval, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014 č. j. 64 EXE 1535/2011-127 byla exekuce na návrh stěžovatele jako povinného zastavena; vydáním uvedeného usnesení tedy stěžovatel dosáhl zastavení exekuce, kterého se ústavní stížností domáhal napadením usnesení soudu o nařízení předmětné exekuce.
23. Z hlediska nyní posuzované věci je určující, že Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 27. 9. 2016 č. j. 9 Nc 2635/2009-160, které nabylo právní moci dne 1. 11. 2016, rozhodl tak, že exekuční řízení prováděné soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň - město, pod sp. zn. 094 EX 15555/09 na základě usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 12. 2009 č. j. 9 Nc 2635/2009-10 k vymožení částky 18 700 Kč s příslušenstvím se podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavuje (výrok I.), soudnímu exekutorovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vedlejší účastnice (tj. oprávněná) je povinna zaplatit stěžovatelce (povinné) náklady řízení v konkretizované částce (výrok III.). Citovaným usnesením tudíž stěžovatelka dosáhla zastavení výkonu rozhodnutí, k čemuž směřovala i její ústavní stížnost.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu