ECLI:CZ:US:2017:3.US.1318.17.1
sp. zn. III. ÚS 1318/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Baudyšové, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 69 Co 106/2016-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. října 2015 č. j. 21 C 85/2014-73, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že pravomocným zamítnutím její žaloby na náhradu majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), došlo k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici uhradit jí škodu ve výši 1 000 000 Kč, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb. spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeném proti ní před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. Stěžovatelka tvrdila, že v posléze uvedeném řízení docházelo opakovaně k průtahům, které zapříčinily jeho nepřiměřenou délku, přičemž právě v důsledku nepřiměřené délky tohoto soudního řízení musela zaplatit na úrocích z prodlení z částky, která jí byla v tomto řízení uložena k úhradě, nadbytečné úroky z prodlení za deset let řízení, a to ve výši právě 1 000 000 Kč. Žaloba byla postavena na úvaze, že kdyby k rozhodnutí ve věci došlo bez průtahů, stěžovatelce by nevznikla povinnost po dobu deseti let hradit 10% úrok z prodlení od 31. 1. 2000 do zaplacení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 21 C 85/2014-73 žalobu zamítl jako nedůvodnou, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a škodou, kterou stěžovatelka nárokovala (s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu); dovodil, že v příčinné souvislosti s povinností hradit úroky z prodlení za delší období nebyl nesprávný úřední postup soudu, ale skutečnost, že ze strany dlužníka (sc. stěžovatelky) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, neboť placení úroků je předvídatelným následkem skutečnosti, že dlužník nesplní svůj dluh. Případné subjektivní přesvědčení stěžovatelky o nedůvodnosti uplatněného požadavku na náhradu škody vůči její osobě nemění nic - podle obvodního soudu - na závěru, že škoda tak, jak ji stěžovatelka konstruovala, jí vznikla v bezprostřední příčinné souvislosti s řádným nesplněním její povinnosti uhradit škodu řádně a včas, nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Stěžovatelčino tvrzení, že nevěděla, jak velkou částku měla svému bývalému zaměstnavateli na náhradě škody platit, považoval obvodní soud za irelevantní, jelikož ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 271/99 jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka byla svému zaměstnavateli povinna v důsledku porušení svých pracovních povinností a v důsledku převzetí hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty zaplatit částku mnohonásobně vyšší než jí byla nakonec soudem uložena (na základě aplikace moderačního ustanovení §183 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění). Nad rámec předchozí základní úvahy došel obvodní soud taktéž k závěru, že v postupu soudu v posuzovaném řízení (sp. zn. 4 C 271/99) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož soud činil jednotlivé úkony v přiměřených lhůtách. Tudíž ani z tohoto pohledu neshledal odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě byl rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 69 Co 106/2016-103. Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem a též s jeho právními závěry a konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem na straně soudů a vznikem škody na straně žalobkyně, jež měla spočívat v úrocích, které musela žalobkyně zaplatit v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. Přitakal obvodnímu soudu, že příčinu vzniku újmy stěžovatelky spočívající ve vyšší částce uhrazené na úrocích z prodlení je třeba hledat právě ve skutečnosti, že řádně a včas nesplnila svoji povinnost, tj. uhradit závazek vyplývající z pracovněprávního vztahu k věřiteli a ze závazku převzatého v rámci hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Stěžovatelčiny úvahy o tom, že povinnost uhradit zaměstnavateli škodu vznikla konstitutivně až rozhodnutím soudu, neshledal městský soud opodstatněnými.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost shledávala ve skutečnosti, že bylo porušeno její ústavním pořádkem zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a předestřela tuto otázku hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, a to: "Odpovídá stát (Česká republika) žalobci (jakožto účastníku občanského soudního řízení) za škodu spočívající v povinnosti žalobce zaplatit žalovanému úroky z prodlení z peněžní částky (tj. jistiny), jejíž výše byla určena konstitutivně až autoritativním rozhodnutím soudu (tj. originálně) [tedy peněžní částku, jejíž konkrétní výše nevyplývá ani ze smlouvy /tj. z obligace/ a ani z právního předpisu /tj. ze zákona/], a to za období, pro které nebyla skutečná výše jistiny - z níž by měla být posléze určena konkrétní peněžní částka zahrnující úroky z prodlení - žalobci ani žalovanému známa z důvodu průtahů v řízení, pro které absentovalo soudní rozhodnutí (tj. rozsudek) ukládající povinnost zaplatit originálně určenou peněžní částku (tj. jistinu)?". Dále uvedla, že nezaložila svá žalobní tvrzení na tom, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit mimo jiné i úroky z prodlení, ale naopak na tvrzení, že úrok jakožto majetková sankce vznikla přímým pochybením orgánu veřejné moci (soudu), který nedostál své základní povinnosti vydat rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Tvrdila, že předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99 nebylo uložení povinnosti zaplatit České poště, s. p., konkrétní peněžité plnění, ale určení, zda ona má, jako zaměstnanec, právní povinnost zaplatit zaměstnavateli náhradu škody podle zákoníku práce, a jestli ano, tak v jaké výši. Její právní povinnost (jako žalované ve sporu sp. zn. 4 C 271/99) tak nebyla konstituována již před zahájením řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 tím, že by nesplnila konkrétní závazek, jehož předvídatelným následkem by byla i majetková sankce v podobě úroků z prodlení, ale až pravomocným rozsudkem soudu pracovního, tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012 č. j. 4 C 271/99-497 nabyvším právní moci dne 23. 5. 2013. Teprve tehdy se měla stěžovatelka dozvědět, že jí vůči zaměstnavateli vznikla nová platební povinnost, s ohledem na uvedená specifika tudíž nemohla předpokládat, že jí nějaká platební povinnost vůči zaměstnavateli vůbec vznikne. Dále stěžovatelka napadla závěry soudů obou stupňů o nákladech řízení, neboť s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2077/14 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovozovala, že státu neměla být žádná náhrada nákladů přiznána.
5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126 odmítl, protože ho neshledal přípustným. Objasnil její omyl, když uváděla, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012 č. j. 4 C 271/99-497, kterým jí byla uložena povinnost hradit jejímu bývalému zaměstnavateli náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ode dne 30. 1. 2000, je rozhodnutím konstitutivní povahy. Připomenul, že v uvedeném řízení bylo rozhodováno o žalobě bývalého zaměstnavatele stěžovatelky, když právní nárok byl založen v odpovědnosti stěžovatelky z dohody o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty, a že odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštní odpovědnosti za škodu, jež je ve vztahu k obecné odpovědnosti zvýšená a tím vůči zaměstnanci přísnější. Tato zvýšená odpovědnost spočívá zejména v tom, že zaměstnavatel nemusí zaměstnanci prokazovat zavinění, které se předpokládá, a chce-li se zaměstnanec této odpovědnosti zprostit, musí sám prokázat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Další zpřísnění spočívá v tom, že zaměstnanec odpovídá za škodu v plném rozsahu, nepodaří-li se mu zprostit odpovědnosti nebo nesníží-li výši náhrady soud. Výslovně zdůraznil, že rozhodnutí o žalobě o náhradě škody je z povahy věci rozhodnutím deklaratorní povahy. Neztotožnil se s argumentací stěžovatelky, že uložená platební povinnost byla určena konstitutivně až vydáním autoritativního rozhodnutí, jelikož její základ nevyplývá ze zákona ani ze smlouvy. Odpovědnost stěžovatelka dobrovolně převzala, když vstoupila do smluvního vztahu se svým bývalým zaměstnavatelem při podpisu dohody o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty a hmotněprávní vztah mezi ní a jejím bývalým zaměstnavatelem byl založen porušením uvedené dohody o hmotné odpovědnosti a vznikem vztahu odpovědnostního z tohoto porušení. Nejvyšší soud proto souhlasil s názorem obvodního soudu, se kterým se následně ztotožnil i městský soud, že stěžovatelka si musela být od začátku sporu vědoma, že v důsledku nesplnění pracovních povinností a v důsledku převzetí hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty je, do doby úplného či částečného zproštění se odpovědnosti za vzniklou škodu, za ni odpovědná v plném rozsahu. V rámci její procesní pozice pak bylo v jejím zájmu prokazovat, že zde existují liberační důvody, tedy její procesní kroky měly vést k prokázání, že zákonem presumovaná plná odpovědnost za škodu zde není dána zcela ani částečně. Bylo následně benevolencí soudu, který na základě moderačního ustanovení uložil stěžovatelce povinnost uhradit pouze zlomek žalované škody vzniklé jejímu bývalému zaměstnavateli. Za nezpůsobilou založit přípustnost dovolání považoval i námitku týkající se nákladů řízení, protože v projednávané věci byly státu pouze před soudem prvního stupně přiznány režijní náklady ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13, neboť se tam vedlejší účastnice hájila sama, resp. prostřednictvím svých zaměstnanců.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci vývoje sporu připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 a nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 ohledně přístupu Nejvyššího soudu k subjektivně přípustnému dovolání a poté zaujímá čtyři "argumentační linie". První je věnována povaze nároku na majetkovou újmu s tím, že český ústavní pořádek nevylučuje, aby za újmu bylo považováno i příslušenství peněžního plnění, které narostlo do nepřiměřené výše v důsledku nepřiměřené délky řízení, což může u povinného vyvolat tzv. rdousící efekt. Naznačuje možné procesní postupy žalovaného v situacích, kdy bude chtít zabránit nárůstu žalobou uplatněného peněžního nároku o extrémní navýšení způsobené nárůstem úroku z prodlení, k čemuž dodává, že při akceptaci právního názoru obecných soudů by došlo ke zcela absurdním závěrům. Východiskem druhé argumentační linie je stěžovatelčino tvrzení, že soudy rozhodnutími v její věci "vyslaly obecným soudům signál", že "moc soudní je de facto nepostižitelná škodu, kterou způsobí v podobě zásahu do hmotného substrátu povinného nárůstem příslušenství k peněžnímu plnění, které bylo žalováno, v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení", protože uplatnění regresního nároku vůči soudci předpokládá přiznání majetkové újmy stěžovatelce, což vede k pocitu nedotknutelnosti a neodpovědnosti soudců a k jejich nerovnosti s jinými (běžnými) zaměstnanci. Ve třetí argumentační linii vyjadřuje stěžovatelka podivení nad tím, že jí byla přiznána v souvislosti se zcela zjevně nepřiměřenou délkou soudního řízení náhrada újmy nemajetkové, a nebyla jí přiznána náhrada újmy majetkové, a to ani zčásti. Obsahem čtvrté argumentační linie jsou výtky vůči Nejvyššímu soudu, který se "prakticky vůbec nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelky". Stěžovatelka zdůrazňuje, že nezaložila své žalobní tvrzení na tom, že utrpěla majetkovou újmu tím, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit i úroky z prodlení, ale na tom, že úrok, jakožto majetková sankce vznikl přímým pochybením soudu, který nedostál své základní povinnosti vydat rozhodnutí o věci samé bez zbytečných průtahů. Na tomto místě zaujímá názor, že její povinnost nebyla konstituována již před zahájením řízení tím, že by nesplnila konkrétní závazek, jehož předvídatelným následkem byla i majetková sankce, ale až pravomocným rozsudkem pracovního soudu. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se odmítl zabývat její dovolací námitkou směřující proti přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádnou z výše uvedených relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
9. Argumentace stěžovatelky je soustředěna na dokázání existence předpokladů vzniku odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Tento zákon zakotvuje jednu ze speciálních skutkových podstat občanskoprávní odpovědnosti za škodu, a to odpovědnost státu za škodu vzniklou při výkonu státní moci a odpovědnost územních samosprávných celků za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Platná právní úprava je založena na konstrukci tripartice předpokladů vzniku této odpovědnosti:
- existence nezákonného rozhodnutí, rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření či nesprávný úřední postup,
- vznik škody či nemajetkové újmy,
- kauzální nexus mezi výše uvedenými.
V posuzované věci stěžovatelka od počátku řízení zahájeném na základě její žaloby u obvodního soudu předkládá svoji představu o naplnění stanovených předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávným úředním postupem měla být nepřiměřená délka soudního řízení o Obvodního soudu pro Prahu 6, v němž bylo rozhodováno o výši její povinnosti nahradit škodu zaměstnavateli, škodou pak vynaložené finanční prostředky na úhradu úroků z prodlení. Obecné soudy se těmito předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí (viz výše část I.) podrobně objasnily okolnosti, které vedly k jednoznačnému závěru o neexistenci odpovědnosti státu. Opravné prostředky (viz dovolání) i ústavní stížnost obsahují pouze pokračující polemiku stěžovatelky se závěry obecných soudů. Za připomenutí zejména stojí podrobná reakce Nejvyššího soudu na stěžovatelčinu mylnou představu o konstitutivních účincích rozhodnutí o žalobě na náhradu škody (str. 4 odůvodnění usnesení ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126).
10. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že její dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem bez věcného projednání (str. 2 ústavní stížnosti). Stěžovatelka opomíjí, že předpokladem meritorního projednání věci v dovolacím řízení je vymezení takové otázky, jež zakládá přípustnost dovolání, nepostačuje pouhé obecné tvrzení o porušení ústavně zaručených práv (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 nemá z tohoto hlediska povahu rozhodnutí podle čl. 89 odst. 2 Ústavy). Stěžovatelka otázku hmotného práva, jako otázku dosud zcela nevyřešenou, v dovolání formulovala, avšak Nejvyšší soud ji vyhodnotil jako otázku vycházející z chybných argumentačních základů a poté tyto chyby vysvětlil (viz celou str. 4 a str. 5, první odstavec, odůvodnění usnesení ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126). Z tohoto důvodu je nepřípadný stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15, v němž Ústavní soud kritizoval Nejvyšší soud za odmítnutí dovolání pro vady.
11. Ústavně právní relevanci nemá ani druhá část stěžovatelčiny čtvrté argumentační linie vztahující se k nákladům řízení. Také s touto otázkou se Nejvyšší soud vypořádal ústavně konformním způsobem (str. 5, druhý odstavec, odůvodnění usnesení ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 3971/2016-126).
12. Z výše uvedených důvodů je namístě závěr, že stěžovatelce se porušení jejích základních práv nepodařilo prokázat, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu