ECLI:CZ:US:2017:3.US.133.17.1
sp. zn. III. ÚS 133/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 11 Tdo 1053/2016-144, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2016 sp. zn. 9 To 6/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2015 č. j. 2 T 2/2014-6802, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán, spolu s dalšími šesti osobami, vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Uvedených deliktů se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že se jednak jako člen organizované skupiny podílel na rozsáhlé majetkové trestné činnosti, a dále že po nestanovenou dobu přechovával omamnou látku kokain o hmotnosti 1,80 g. K závěru o stěžovatelově vině při spáchání druhého z uvedených jednání dospěl městský soud na základě svědeckých výpovědí, znaleckých zkoumání, úředních záznamů ze zadržení stěžovatele, kde byla droga objevena, a lékařské zprávy, v níž se hovoří o stěžovatelově přiznání k příležitostnému užívání kokainu.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl napadeným rozsudkem. Ztotožnil se přitom se skutkovými závěry městského soudu.
4. Odvolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, když stěžovatelem uplatněné námitky nespadaly dle Nejvyššího soudu pod žádný dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti odsouzení za drogový delikt. Pochybnosti o správnosti tohoto odsouzení vzbuzuje postup policejního orgánu při zadržení stěžovatele. Byl sražen k zemi, z kapes mu vypadaly určité předměty, které policejní orgán následně sebral a odvezl do stěžovatelova bydliště mimo dohled stěžovatele (v jiném autě). Nelze tedy prokázat, že stěžovatel u sebe drogu skutečně měl v okamžiku zadržení. O údajném nálezu navíc nebyl pořízen protokol bezprostředně po zadržení, jak to vyžaduje ustanovení §55 odst. 1 trestního řádu. Do protokolu o vydání věci při domovní prohlídce navíc výslovně uvedl, že neví, o jaký sáček jde a protestoval proti tomu, že byl u něj nalezen. Nález není naopak zaznamenán ani v protokolu o zadržení, ani v protokolech o prohlídkách. Tento rozpor činí dle stěžovatele nezákonným protokol o vydání věci, který je jediným usvědčujícím důkazem. Těmito námitkami se soudy dostatečně nezabývaly. Stěžovatel dále nesouhlasí, že by lékaři poskytl údaje, které lékařská zpráva uvádí (sub 2). Dle stěžovatele jde rovněž o neúčinný důkaz, v souladu se závěry rozsudku vrchního soudu sp. zn. 2 To 94/2001. Navíc soudy zamítly provedení důkazu zprávou z věznice, která by potvrdila, že stěžovatel nebyl při nástupu do věznice pod vlivem návykových látek, a tedy uvedená lékařská zpráva o posledním požití látky je nepravdivá. Za neopodstatněnou polemiku považuje pak stěžovatel úvahy soudů ohledně nalezení bankovky a platební karty, neboť to jsou předměty, které používá minimálně polovina populace. Nevěrohodnost svědků, kteří ji podporovaly, soudy blíže nevysvětlily. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu až na výjimky nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (zejména podle zásady ústnosti a přímosti), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nahrazovat úvahami vlastními.
9. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti patří k výlučným pravomocem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel vytýká soudům, že neprovedly důkaz zprávou z vazební věznice, prokazující, že nebyla prokázána přítomnost drog v jeho těle. Rozhodující soudy se tímto důkazním návrhem zabývaly (srov. str. 18 rozsudku odvolacího soudu) a jeho provedení nepovažovaly za potřebné vzhledem k obsahu a přesvědčivosti všech ostatních důkazů. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné. Soudy v dané věci opatřily důkazů dostatek a jejich obsah směřoval k prokázání závěru o naplnění znaků uvedeného trestného činu. K tomu je třeba poznamenat, že prokázání (ne)přítomnosti kokainu v těle stěžovatele by mohl být nanejvýš nepřímý důkaz, neboť jím nemůže být přímo prokázáno naplnění žádného ze znaků trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle ustanovení §284 trestního zákoníku. Ten totiž nepostihuje užívání drog, ale jejich "přechovávání v množství větším než malém". Soudy tedy dle Ústavního soudu vycházely z dostatečně širokého okruhu důkazů (k tomu viz níže).
11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel namítl nezákonnost protokolu o vydání věci. Tuto nezákonnost dovozuje jednak z toho, že nebyl pořízen řádným procesním způsobem (tedy bezodkladně), a dále pro rozpor s dalšími protokoly (o zadržení a prohlídkách). Ústavní soud poznamenává, že rozpor s jinými důkazy nemůže činit důkaz nezákonným. Navíc si soudy tohoto rozporu povšimly a zabývaly se jím (srov. str. 17 rozsudku odvolacího soudu). Důkladně se pak zabývaly i otázkou bezodkladnosti pořízení protokolu, když zohlednily obtížnost okamžitého pořízení protokolu v podmínkách parkoviště, na němž byl stěžovatel zadržen, a nutnosti rychlého provedení domovní prohlídky. Obsah tohoto protokolu (stěžovatelovo popírání znalosti obsahu sáčku) nemá vliv na posouzení (ne)zákonnosti tohoto důkazu. Tento důkaz také v podstatě prokazuje pouze to, že stěžovatel sáček policejnímu orgánu dobrovolně vydává, a nemusí být tudíž represivně zabaven. Ve vztahu ke stěžovatelově vině jde nanejvýš o nepřímý důkaz. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, že jde o důkaz pořízený zákonným způsobem.
12. Dále stěžovatel namítal nezákonnost provedení důkazu lékařskou zprávou před umístěním do policejní cely, a to s odkazem na závěry rozsudku vrchního soudu sp. zn. 2 To 94/2001. Ten se však dle Ústavního soudu týkal skutkově odlišné situace pořizování důkazů z rozhovorů s ustanoveným znalcem, nehledě na to, že opět tento důkaz v tomto kontextu samostatně žádnou důležitou hodnotu nemá (viz výše).
13. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel je usvědčován přímými důkazy, a sice protokoly a úředními záznamy vypracovanými jednotlivými policejními orgány, jež fakticky podávají úřední obdobu (přímé) svědecké výpovědi o průběhu zadržení stěžovatele a nalezení sáčku s práškem u něj. V situaci, kdy existují přímé důkazy o vině obžalovaného, je existence extrémního rozporu v zásadě vyloučena, neboť závěry soudů pak mají vždy určitou důkazní oporu. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu. Jsou to právě jen tyto soudy, které mají povinnost hodnotu jednotlivých důkazů zvážit. To v dané věci učinily v dostatečné míře, když se velmi podrobně zabývaly zejména stěžovatelovou obhajobou a věrohodností jednotlivých verzí obhajoby i obžaloby (srov. zejména str. 169 a 170 rozsudku městského soudu a str. 17 a 18 rozsudku vrchního soudu). Extrémní rozpor tedy v jejich hodnocení přítomen není.
14. Konečně je z hlediska dodržení ústavních práv podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem a že byly dodrženy ústavní zásady hodnocení důkazů, zejména zásada in dubio pro reo. Její uplatnění je namístě tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím dostatečně zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění uvedené zásady, neboť soud pochybnosti nemá. Taková situace nastala i v přezkoumávané věci. Soudy se důkladně věnovaly stěžovatelově obhajobě a poukázaly na její značnou nevěrohodnost. Naopak další důkazy závěr o stěžovatelově přechovávání kokainu nepřímo podporovaly. Jde zejména o stěžovatelovy osobnostní rysy, vystupování a majetkové poměry, lékařskou zprávu zmiňující jeho užívání kokainu, jakož i podobná trestná činnost dalšího obžalovaného, s nímž se stěžovatel dlouho zná. Ani porušení zásady in dubio pro reo tedy Ústavní soud v závěrech soudů neshledal.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu