ECLI:CZ:US:2017:3.US.1686.17.1
sp. zn. III. ÚS 1686/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivany Millerové a Jiřího Stibůrka, oba zastoupeni JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 81/2017-305, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016 č. j. 31 Co 329/2015-139 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. července 2015 č. j. 3 C 299/2014-110, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Martiny Poledníkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 C 299/2014-110 určil, že žalobkyně - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - je vlastnicí tam specifikovaného pozemku (výrok I.) a rozhodl, že žalovaní - stěžovatelé - jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na nákladech prvostupňového řízení částku 28 800 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2016 č. j. 31 Co 329/2015-139 rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že povinnost stěžovatelů k náhradě nákladů řízení se neukládá společně a nerozdílně; ve zbylé části výroku II. a ve výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, a že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 6 800 Kč.
4. Okresní soud i krajský soud vyšly z toho, že vedlejší účastnice sporný pozemek, i na něm zčásti stojící chatu, užívá jako vlastník na základě darovací smlouvy od svých rodičů. Ti mimo jiné i sporný pozemek koupili od předchozí majitelky v sedmdesátých letech minulého století. Dobrá víra vedlejší účastnice, popřípadě jejich právních předchůdců přitom podle soudů byla poprvé zpochybněna až v posledních letech (tedy po roce 2001), kdy existence sporného pozemku vyšla najevo, a to v souvislosti s dědickým řízením po právním předchůdci stěžovatelů. Předtím oprávněnou držbu právních předchůdců vedlejší účastnice nikdo nezpochybňoval. Soudy jako relevantní neshledaly ani námitku, v níž stěžovatelé ztotožňují běžnou opatrnost držitele s potřebou porovnat tvar pozemků se zákresem v katastrální mapě. To už jen s ohledem na velikost sporného pozemku, kdy lze těžko pouhým okem zjistit, zda-li tvar pozemku je přesný geometrický obrazec či zda jde v některé části o mírné zakřivení. Jen obtížně lze tedy po nabyvateli (v tomto případě po právních předchůdcích vedlejší účastnice) požadovat, aby porovnával pozemek s tvarem zakresleným v geometrickém plánu. S ohledem na to, že obecné soudy uzavřely, že vedlejší účastnice i její rodiče byli celá léta v dobré víře, že pozemek v rozsahu, který užívají, jim patří a jsou jeho vlastníky, byli tak držiteli oprávněnými a mohlo dojít a také došlo k vydržení vlastnického práva i s ohledem na dobu, po kterou takto pozemek drželi.
5. Následné stěžovatelčino dovolání bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud mimo jiné shrnul, že z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že tento se oprávněností držby a vydržením vlastnického práva ze strany vedlejší účastnice a jejich rodičů podrobně zabýval, vypořádal se i s jednotlivými relevantními námitkami stěžovatelů, když i přiléhavě odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Proto Nejvyšší soud neměl, co by odvolacímu soudu v posouzení otázky dobré víry a vydržení vytknul. Dovolání Jiřího Stibůrka bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 5038/2016-215 pro nedoložení plné moci udělené zástupci k zastupování v dovolacím řízení (proti tomuto usnesení podal Jiří Stibůrek samostatnou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 598/17).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé obecným soudům v ústavní stížnosti zejména vytýkají, že se nezabývaly konkurencí vydržení práva užívacího a práva vlastnického vedlejší účastnicí. Soudy také podle stěžovatelů celou věc posuzovaly pouze z hlediska vedlejší účastnice, když neposoudily, čí dobrá víra je lepší, tedy zda dobrá víra stěžovatelů nebo vedlejší účastnice. Stěžovatelé mají totiž za to, že byli stejně tak z pohledu dobré víry oprávněnými vlastníky jako právní předchůdci vedlejší účastnice nebo vedlejší účastnice samotná. V této souvislosti upozorňují zejména to, že jejich právní předchůdkyně se ke spornému pozemku také chovala jako vlastník, když jeho část dokonce prodávala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k ní je ústavní stížnost přípustná, neboť řádně vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Procesní předpoklady však nesplňuje ústavní stížnost Jiřího Stibůrka. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném, ale řádném vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Nedoložil-li tedy v nyní projednávané věci stěžovatel Jiří Stibůrek ke svému dovolání plnou moc, pročež ve vztahu k němu bylo samostatným usnesením řízení o dovolání zastaveno, musela být ve vztahu k němu ústavní stížnost shledána nepřípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směruje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že argumentace stěžovatelky postrádá náležitou ústavněprávní reflexi, když s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí polemizuje v podstatě jen tvrzenou neopatrností právních předchůdců vedlejší účastnice. Soudy přitom ale dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že právní předchůdci vedlejší účastnice zachovali při nabývání předmětných nemovitostí (tedy i sporného pozemku) dostatečnou míru obezřetnosti (srov. shora), která byla adekvátní nejen k vydržení určité formy užívacího práva (což by stěžovatelka byla ochotna akceptovat), ale také k nabytí vlastnictví.
12. Tvrdí-li stěžovatelka, že i ona měla dobrou víru ve vlastnictví sporného pozemku (odvozenou od své právní předchůdkyně), pak k tomu uvádí v podstatě jediný argument, a to, že její právní předchůdkyně část sporného pozemku prodala. Takový argument však není dostatečně přesvědčivý, zvláště v porovnání s tím, že rodiče vedlejší účastnice se k jimi užívané části sporného pozemku po desítky let nerušeně chovali jako vlastníci (vedlejší účastnice po dobu svého dětství vnímala sporný pozemek jako součást rodinného majetku) s tím, že ani ústavní stížnost stěžovatelky není ve svém důsledku postavena na tvrzení, že by její právní předchůdkyně (respektive dokonce ona samotná) sporný pozemek jako takový brala za svůj.
13. Měl-li by se naopak Ústavní soud striktně držet ústřední argumentační linie stížnosti, pak to byla spíše stěžovatelka a její právní předchůdkyně, kdo se přes v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňovaný zápis v katastru nemovitostí, nedomáhala výkonu svého vlastnického práva; na tomto závěru - jak již bylo naznačeno - nemůže nic změnit ani stěžovateli tvrzená skutečnost, že její právní předchůdkyně část sporného pozemku (původně o velikosti přes 800 m2) prodala.
14. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla napadenými rozhodnutími porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem.
15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu