ECLI:CZ:US:2017:3.US.1794.17.1
sp. zn. III. ÚS 1794/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Radnická 376/11, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 89 T 18/2014-677, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, č. j. 8 To 180/2016-761, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 Tdo 39/2017-31, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jejích základních práv zaručených v čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka byla v záhlaví vymezeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") shledána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odstavce 1, 2, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 54 měsíců. Zároveň byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené V. D. škodu ve výši 34 695 Kč a poškozené M. D. škodu ve výši 39 905 Kč, přičemž ve zbytku odkázal soud poškozené s jejich uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, který byl stěžovatelce kladen za vinu, spočíval zjednodušeně řečeno v tom, že jako advokátka zastupující v exekučním řízení na vymožení dlužného výživného matku dvou nezletilých dcer nevydala částku celkem 74 600 Kč, kterou na její účet poukázal ve dvou platbách soudní exekutor jako vymoženou částku, a ponechala si ji pro vlastní potřebu. O přijetí této částky toliko informovala matku poškozených, a to v případě jedné z plateb až poté, co se o ní jinou cestou dozvěděla matka poškozených s tím, že celkovou vymoženou částku započetla na náhradu nákladů zastupování nezletilých, přičemž k tomuto zápočtu nebyla oprávněna, neboť jí v té době ještě za poškozenými nevznikla žádná splatná pohledávka.
4. Šlo již o druhé řízení před nalézacím soudem v dané věci, neboť jeho původní rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 8 To 300/2015, podle něhož vycházel nalézací soud z nesprávného právního názoru, že pohledávky poškozených byly v relaci ke stěžovatelce pohledávkami dle §97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění platném a účinném v době spáchání činu (dále jen "zákon o rodině"). K vydání tohoto rozhodnutí přikročil odvolací soud poté, co bylo jeho původní rozhodnutí, jímž odvolání stěžovatelky zamítl, zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 348/2015.
5. Stěžovatelka se proti rozsudku nalézacího soudu odvolala. Její odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým v záhlaví vymezeným usnesením zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který je svým v záhlaví vymezeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy dle jejího mínění vyložily provedené důkazy výlučně v její neprospěch, čímž byl narušen nestranný přístup soudu k projednávané věci a zároveň i zásada "in dubio pro reo". Stěžovatelka má dále za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces i samotným jednáním soudů, kdy po zrušení předcházejících rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nalézací soud nezopakoval dokazování provedené v rámci řízení, z nějž vzešel zrušený rozsudek. Stěžovatelce byla odebrána možnost se před soudem řádně bránit a byla jí též odebrána možnost se vyjadřovat ke všem prováděným důkazům.
7. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že poté, co Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání, nalézací soud v návaznosti na toto rozhodnutí při opětovném rozhodování již neřešil faktickou stránku věci a bez další možnosti obhajoby stěžovatelky pouze právně formálně přeformuloval svůj výrok a věc posoudil totožně, aniž by se změněnou podstatou věci jakkoliv hlouběji zabýval.
8. Stěžovatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud se odmítl dovoláním zabývat, aniž by se řádně vypořádal se svou předchozí judikaturou ve věci.
9. V posledku se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy tendují k takovému přístupu k odměňování advokáta a k náhradě jeho nákladů, podle nějž by stěžovatelka měla vykonávat činnost pro poškozené dlouhodobě a nejlépe zdarma. Za nepřípustné považuje stěžovatelka závěry obecných soudů, podle nichž by stejnou službu jako stěžovatelka byl schopen poškozeným poskytnout i někdo jiný za podstatně nižší cenu. Stěžovatelce totiž podle jejího názoru nelze klást za vinu, že si matka poškozených zvolila k poskytování právních služeb poškozeným právě ji.
IV. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V. Posouzení Ústavním soudem
11. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.
13. Stěžovatelka v prvé řadě namítala jednostranné provádění důkazů a nesprávné skutkové závěry obecných soudů. Ústavní soud však může posoudit toliko, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
14. Snahou stěžovatelky je zpochybnit způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanoveními §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
15. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014].
16. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
17. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu není účelem trestního řízení jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, neboť existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. října 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Formou jednotlivých procesních pravidel dostává tento obecný ústavní rámec svoji konkrétní podobu, jejímž prostřednictvím je teprve možné dospět k závěru, zda v soudním řízení takové hranice nebyly překročeny (např. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13). V rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že se v předmětné věci konalo hlavní líčení, při kterém stěžovatelka svou vinu popřela a uvedla argumenty pro svou nevinu. To ani stěžovatelka nepopírá. Nelze tak přisvědčit její námitce, že se nemohla vyjádřit k provedeným důkazům a že jí byla odebrána možnost řádně se před soudem bránit.
18. Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. kdyby soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [(nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. O to však ve stěžovatelčině případě zjevně nejde. Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdyby se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) a další]. To se však v předmětném případě nestalo.
19. Způsob, jakým nalézací soud zjistil skutkový stav a jakým svá skutková zjištění odůvodnil, dostál totiž ústavněprávním požadavkům. Takto zjištěný skutkový stav Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat ani se od něj odchylovat. Dospěly-li tedy obecné soudy na základě takto zjištěného skutkového stavu k závěru, že stěžovatelka úmyslně odmítla vydat poškozeným vymožené finanční prostředky, ačkoliv pro to neměla právní důvod, a že tak učinila v úmyslu ponechat si je pro vlastní potřebu, a užily za tohoto skutkového stavu právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry, jak uvedeno výše sub 2., pak tomuto postupu Ústavní soud nemá co vytknout. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že nalézací soud v opakovaném hlavním líčení neopakoval dokazování již provedené v původním hlavním líčení, neboť, jak správně uvedl na str. 16 svého v záhlaví specifikovaného rozsudku, rozhodnutí v opakovaném hlavním líčení učinil za nezměněného skutkového stavu toliko s odlišným právním hodnocením. Za těchto okolností nebyl tedy povinen dokazování v plném rozsahu opakovat. O tom ostatně svědčí i to, že odvolací soud již napodruhé v postupu nalézacího soudu neshledal žádné vady.
20. Za významnou námitku stěžovatelka považovala, že matka poškozených měla v hlavním líčení uvést, že "...kdyby věděla, že vymožené výživné nelze započítat, nesouhlasila by s tím." Z toho dle ní měly obecné soudy vyvodit, že matka s podmínkami zastupování souhlasila. Stěžovatelka však tuto část výpovědi hodnotí izolovaně, neboť jak plyne z odůvodnění nalézacího soudu, matka poškozených rovněž v hlavním líčení uvedla, že se domnívala, že stěžovatelka ji zastupuje zdarma proto, že se jí zželelo jejího osudu, a že veškeré dokumenty týkající se zastupování podepsala proto, že ji stěžovatelka přesvědčovala o tom, že jde pouze o formalitu bez následků. Pokud za této situace nalézací soud učinil skutkový závěr, že matka poškozených se započtením nesouhlasila, nelze v tomto závěru shledávat vadu, zakládající porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatelky.
21. Stěžovatelka dále uvádí, že závěry obecných soudů trpí deficitem předvídatelnosti rozhodnutí. Je pravdou, že Nejvyšší soud jednání stěžovatelky, tak, jak je původně soudy právně hodnotily, tedy že došlo k započtení výživného, odmítl. Nalézací soud však skutkový stav právně přehodnotil, s čímž Nejvyšší soud následně vyslovil souhlas. Nejvyšší soud nijak nezměnil závěry obecných soudů, pouze je přezkoumal a potvrdil. Z tohoto důvodu není možné uvažovat o jeho rozhodnutí jako o nepředvídatelném. Stěžovatelka přitom měla možnost v opakovaném hlavním líčení uplatňovat ve svůj prospěch argumenty, které by reagovaly na závazný právní názor odvolacího soudu, jímž byl původní odsuzující rozsudek nalézacího soudu zrušen, a této možnosti rovněž využila. Obecné soudy se přitom dostatečně se stěžovatelčinou obhajobou vypořádaly.
22. Ke stěžovatelčině námitce nevypořádání se s rozporem napadeného usnesení Nejvyššího soudu s jeho dřívější judikaturou je třeba poukázat na to, že toto usnesení a usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 348/2015, jehož se stěžovatelka dovolává, nejsou v rozporu. Ve druhém jmenovaném usnesení Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že zákaz započtení pohledávky na zaplacení výživného nezletilého dítěte se neuplatní ve vztahu k advokátovi poskytujícímu právní služby, neboť nejde o vzájemné pohledávky, a tedy že tímto započtením per se nemůže být spáchán trestný čin zpronevěry. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu vyjádřil tento soud souhlas se zjištěním nalézacího soudu, že stěžovatelka započetla vymoženou částku výživného pro poškozené na svou pohledávku za poskytování právních služeb neplatně a účelově v úmyslu si přisvojit vymožené finanční prostředky proti vůli matky poškozených.
23. Za důvod neplatnosti však Nejvyšší soud nepovažoval zákaz započtení pohledávky na výživné při započtení vzájemných pohledávek dle §97 odst. 3 zákona o rodině, ale výslovně odkázal na důvod neplatnosti dle ustanovení §581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném v okamžiku spáchání skutku, tedy že, jak se ostatně podává i ze skutkové věty, stěžovatelka neměla za poškozenými v okamžiku započtení žádnou splatnou pohledávku. Právní závěry obsažené v těchto dvou rozhodnutích Nejvyššího soudu si tedy neodporují. Tomu svědčí i skutečnost, že jak usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 348/2015, tak jeho v záhlaví vymezené usnesení byla vydána v rámci stejného trestního řízení proti stěžovatelce, a tedy je zřejmé, že jak soud nalézací, tak soud odvolací zohlednily právní názor Nejvyššího soudu obsažený v usnesení pod sp. zn. 7 Tdo 348/2015 dostatečně, neboť jinak by Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
24. Ani námitka stěžovatelky o nepřípustnosti hodnocení adekvátní výše odměny a za poskytování právních služeb, resp. náhrady nákladů advokáta, není důvodná. Stěžovatelka zjevně vykládá úvahy obecných soudů mimo jejich kontext, neboť tyto nijak nevyjadřovaly své představy o adekvátní výši odměny za poskytování právních služeb advokátem. Naopak, nalézací soud opakovaně na str. 13, 15 a 16 svého napadeného rozsudku výslovně uvádí, že předmětem řízení není oprávněnost vyúčtování jednotlivých úkonů právní služby stěžovatelkou matce poškozených. Činí-li tak na str. 14 napadeného rozsudku nalézací soud úvahu o výši částky, kterou stěžovatelka matce poškozených vyúčtovala, odůvodňuje tím pouze své skutkové zjištění, že matka poškozených neměla skutečnou vůli k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb stěžovatelkou, která by stěžovatelku k vyúčtování tak vysoké částky opravňovala, neboť i přes započtení částky 74 600 Kč, tj. všeho, co bylo v daném exekučním řízení vymoženo, měla matka poškozených stěžovatelce stále dlužit částku 7 198 Kč.
25. Vyvodil-li z toho nalézací soud, že matka poškozených nevěděla, k čemu se zavazuje, a že stěžovatelka využila její důvěry a neznalosti práva, neboť jinak by nikdy s poskytováním právních služeb stěžovatelkou za těchto podmínek nesouhlasila, nemůže Ústavní soud této dedukci cokoliv vyčíst. Jen velmi obtížně si lze totiž představit, že by matka poškozených souhlasila s poskytováním právních služeb za účelem vymožení výživného, které potřebovala pro uspokojování základních potřeb svých dcer, nadto v částce, která v jejích majetkových poměrech rozhodně nebyla zanedbatelná, za podmínek, v jejichž důsledku by se poškozeným nic z vymáhaného výživného nedostalo. Nalézací soud proto nevybočil z požadavků na ústavně-konformní průběh dokazování, když této skutkové verzi neuvěřil.
VI. Závěr
26. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů v řízeních předcházejících jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, jakož i rozhodnutí soudů vyšších stupňů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatelky, jejíž vina byla prokazována na základě důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zváženy. Rozhodnutí je logické a přesvědčivě odůvodněné. Podle Ústavního soudu přezkoumávané hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatelky o jednostranném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu. Stejně tak je tomu i u ostatních namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
27. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu