ECLI:CZ:US:2017:3.US.1986.17.1
sp. zn. III. ÚS 1986/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šilara, zastoupeného Mgr. Petrem Janečkem, advokátem, sídlem Dr. Foustky 717, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2017 č. j. 4 As 24/2017-37 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2017 č. j. 65 A 52/2014-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a rektora Univerzity Palackého v Olomouci, sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatel domnívá, že uvedenými rozhodnutími byl porušen princip vázanosti veřejné moci zákonem podle čl. 2 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že rektor Univerzity Palackého v Olomouci svým rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí děkanky Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která rozhodla, že se stěžovatel v akademickém roce 2014/2015 nepřijímá z kapacitních důvodů k prezenčnímu magisterskému studiu programu Právo a právní věda, obor Právo. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že stěžovatel při přijímací zkoušce formou Národních srovnávacích zkoušek získal z maximálního počtu 2000 bodů 1183 bodů, čímž se umístil na 912. - 913. místě z celkového počtu 1562 uchazečů, přičemž ke studiu bylo přijato pouze 400 uchazečů.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí rektora žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"). V žalobě mimo jiné namítal, že vysoké školy nemohou provádění přijímacích zkoušek svěřit soukromému subjektu, v tomto případě obchodní korporaci www.scio.cz. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 65 A 52/2014-44 žalobu zamítl, neboť ji neshledal důvodnou, a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že organizace přijímacího řízení patří do samosprávné působnosti vysokých škol. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách"), umožňuje vysoké škole stanovit pro přijetí ke studiu podmínky týkající se určitých znalostí, schopností nebo nadání, přičemž neukládá žádná omezení obsahu podmínek, jež pro přijetí uchazečů ke studiu může stanovit. Zároveň veřejné vysoké škole neukládá, aby případné hodnocení a testování uchazečů nutně prováděla sama.
4. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I podle Nejvyššího správního soudu z ustanovení zákona o vysokých školách pro věc relevantních vyplývá, že základní podmínkou přijetí ke studiu v bakalářském nebo v magisterském studijním programu na vysoké škole je dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou. Nad rámec této zákonné podmínky může vysoká škola ve své samosprávné působnosti stanovit další podmínky přijetí ke studiu týkající se určitých znalostí, schopností nebo nadání nebo prospěchu z předchozího studia. Splnění podmínek přijetí ke studiu se podle §49 odst. 4 zákona o vysokých školách ověřuje zpravidla přijímací zkouškou, což ale zároveň nevylučuje, aby vysoké školy splnění podmínek pro přijetí ověřovaly i jiným způsobem. Lze tedy podle Nejvyššího správního soudu konstatovat, že vysoké školy jsou oprávněny jako kritérium výběru uchazečů o studium stanovit výsledky testů, a to i organizovaných někým jiným, případně dokonce soukromým subjektem. Takový přístup již Nejvyšší správní soud připustil v rozsudku ze dne 8. 9. 2011 č. j. 7 As 79/2011-120 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz), ovšem s tím, že výsledek takového testování musí podléhat přezkumu rektorem a podmínky jeho provádění musí být v souladu s principy rovnosti příležitostí a transparentnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad zákona o vysokých školách přijatý správními soudy není správný, neboť podle jeho názoru si vysoké školy sice mohou zvolit, jaké oblasti budou testovat, ale nikoli, kdo tyto oblasti bude testovat. Tento výklad podle stěžovatele vyplývá i ze samotného názvu zákona o vysokých školách. Nestanoví-li zákon jinak, vykonává právo či povinnost vysoká škola osobně - aplikuje se tak zásada zákonnosti veřejné správy. Jelikož v zákoně nikde není výslovně stanovena možnost vysoké školy přenést provádění úkonů přijímacího řízení na třetí (a navíc soukromý) subjekt, tak tato možnost neexistuje, a to proto, že jí zákon nepřipouští. Výjimkou z tohoto pravidla je například zákonem výslovně stanovena možnost zohlednit při přijímacím řízení prospěch ze střední školy - tedy ve svém důsledku kritéria, která hodnotil třetí subjekt.
6. K porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel v ústavní stížnosti ještě uvádí, že svoji správní žalobu podal ke krajskému soudu v září roku 2014, přičemž první jednání bylo nařízeno až na prosinec roku 2016 a následně bylo na žádost stěžovatele odročeno na leden roku 2017. Přitom ve stejný den byly stejným senátem, ve stejné jednací síni vyřizovány záležitosti z roku 2016. Je tedy podle stěžovatele s podivem, že jeho věc celé dva roky ležela, aniž by se jí kdokoliv vůbec začal zabývat. Předseda senátu krajského soudu navíc nepřipustil, aby se stěžovatel k věci samotné vyjádřil s poukazem na to, že má "přece zástupce", což je ale podle stěžovatele nezákonný a ústavně nekonformní postup, neboť stěžovateli bylo zabráněno, aby se k věci vyjádřil v soudní síni. Stěžovatel se vedle toho domnívá, že rozsudek krajského soudu byl v den ústního jednání již napsán, neboť byl právnímu zástupci stěžovatele doručen do datové schránky pouhé čtyři dny po jednání. Rovněž ohledně řízení před Nejvyšším správním soudem má stěžovatel pochybnosti, jelikož Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci za pouhých 7 týdnů, proto má stěžovatel za to, že se jmenovaný soud jeho věcí řádně nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že stěžovatelova ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině tzv. práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
11. Předně podle Ústavního soudu nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by ze zákona o vysokých školách (respektive dokonce už jen z jeho názvu) mělo vyplývat, že si samy vysoké školy mohou sice určit, co se při přijímacím řízení bude testovat, ale toto testování musí provádět samy. Naopak ze samotného §6 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách (ve spojení s §6 odst. 3 téhož zákona nahlíženo argumentem opaku) naopak vyplývá, že určování podmínek pro přijetí ke studiu (nad rámec obligatorních podmínek stanovených pro přijetí zákonem přímo) spadá do samostatné působnosti vysoké školy. Limitem pro jejich stanovení je pak hranice, jejíž překročení by znamenalo porušení základních práv uchazeče [srov. k tomu přiměřeně např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/95 ze dne 3. 4. 1996 (N 26/5 SbNU 215; 112/1996 Sb.) nebo na něj nepřímo navazující usnesení sp. zn. I. ÚS 647/99 ze dne 5. 4. 2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tato podmínka je pak částečně naplněna již tím, že přijímací řízení zajišťované externím subjektem nesmí být vyloučeno z přezkumu rektorem či eventuálně ze soudního přezkumu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 7 As 79/2011). Odtud pak podle Ústavního soudu vyplývá základní rozdíl - tedy z povahy samosprávy vysokých škol - například ke stěžovatelem vzpomínanému měření rychlosti motorových vozidel Policií České republiky (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 1 As 12/2008).
12. Tím samozřejmě není dotčena povaha přijímacího řízení jako řízení správního podle zákona o vysokých školách, respektive subsidiárně podle správního řádu [srov. k tomu též sněmovní tisk č. 464/0; 7. volební období Poslanecké sněmovny (od roku 2013) - Důvodová zpráva - Zvláštní část - K článku I - Změna zákona o vysokých školách - K bodu 162 až 164 (k §50)], nicméně zásadu zákonnosti jistě v tomto směru nelze chápat například tak (čehož se ale stěžovatel dovolává), že by vysoká škola směla přihlížet při přijímacím řízení jen ke kritériím zmíněným v §49 zákona o vysokých školách (ostatně pro formulační obecnost tohoto ustanovení by taková povinnost už jen z tohoto důvodu nebyla splnitelná). Dalším argumentem, pro který lze participaci externího subjektu na přijímacím řízení připustit, je konečně i to, že samotné přijímací řízení není oním společenským účelem, pro něž jsou vysoké školy zřizovány; jím je až vzdělávání, rozvoj vědy, výzkumu či kultury. Nekoná-li tedy vysoká škola přijímací řízení sama, nelze to bez dalšího hodnotit jako odklon od cílů a úkolů, jimiž jsou vysoké školy podle §1 zákona o vysokých školách povinovány.
13. Podle názoru Ústavního soudu tedy nelze konstatovat, že by v daném případě bylo porušeno stěžovatelovo právo na vzdělání (respektive stěžovatelův přístup k němu) tak, jak jej chápe čl. 33 Listiny, resp. judikatura Ústavního soudu k tomuto článku se vážící (srov. za všechny přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 2446/10), když stěžovatelova argumentace je ostatně v tomto ohledu velmi obecná, aniž by alespoň naznačovala, jak jím popsaným postupem Univerzity Palackého v Olomouci mohlo být toto jeho základní právo reálně porušeno. Toliko pro úplnost Ústavní soud shodně s Nejvyšším správním soudem uvádí, že pro absolvování přijímacího řízení na Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci postačovala účast na jediném z termínů Národních srovnávacích zkoušek, které měli uchazeči k dispozici, přičemž pro uchazeče o vysokoškolské studium byla účast na jimi vybraném termínu zajištěna zdarma.
14. Konstatuje-li pak stěžovatel v závěru ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že v jeho věci bylo nařízeno jednání téměř až po dvou letech, patrně tím implicitně namítá, že krajský soud jeho žalobu neprojednal bez zbytečných průtahů. K tomu ovšem musí Ústavní soud předeslat, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Když by se stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
15. Namítá-li stěžovatel naopak, že Nejvyšší správní soud jeho věc projednal za pouhých 7 týdnů, z čehož stěžovatel dovozuje, že se věcí řádně nezabýval, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že žádný právní předpis nestanoví časovou dotaci, jež by byla vnímána jako minimální pro posouzení věci; bylo by to ostatně absurdní, neboť to je nezávislý soudce (resp. senát soudu), jenž je na jednu stranu nadán nezávisle jemu přidělenou věc posoudit a rozhodnout, aby mu ale bylo na druhou stranu zákonem nebo jakkoliv jinak stanoveno, jaký časový prostor pro analýzu a rozhodnutí konkrétní věci potřebuje. Podstatné ovšem je, že naznačená argumentace stěžovatele v tomto případě je zcela lichá, když stěžovatelem zpochybňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přístupné na shora citovaných internetových stránkách. Každý má tedy možnost přesvědčivost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zhodnotit. Ústavní soud pak o ní v této souvislosti nemá žádné pochybnosti, neboť se řádně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele a věc posoudil v kontextu celého případu.
16. Upozorňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu nebylo umožněno se při jednání před krajským soudem k věci vyjádřit s odůvodněním, že je přece zastoupen advokátem, pak takovýto postup, došlo-li k němu skutečně tak, jak stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, nebyl správný. S eventuální závažností této námitky ovšem podle Ústavního soudu značně kontrastuje skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti byť jedinou větou neuvádí, co by v jednací síni před krajským soudem uvedl (v čem by vyjádření svého právního zástupce doplnil atp.), měl-li by tu možnost. Za daného stavu tak zůstává uvedená námitka stěžovatele zcela osamocena a bez jakékoliv ústavněprávní relevance.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu