ECLI:CZ:US:2017:3.US.2177.15.1
sp. zn. III. ÚS 2177/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015 č. j. 21 Cdo 359/2015-304, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhala náhrady škody v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, mj. též uložení povinnosti vydat jí 370 ks stravenek v nominální hodnotě 90 Kč za pracovní dny v období od 22. 6. 2004 do 30. 4. 2006, kdy nebylo stěžovatelce dle jejího tvrzení umožněno vedlejším účastníkem jakožto zaměstnavatelem vykonávat práci.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") výrokem II. rozsudku ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 32/2006-171 shora vymezený nárok zamítl. Obvodní soud vyšel z toho, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka požaduje stravenky, které již neexistují, ani v hodnotě 50 Kč, ani v hodnotě 90 Kč, není možno jejímu žalobnímu návrhu vyhovět.
3. Městský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 19. 3. 2014 č. j. 23 Co 274/2013-252 shora uvedený výrok II. rozsudku soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že v hodnotě stravenky, ať již měla činit částku 90 Kč nebo 50 Kč, je zahrnuta jak úhrada zaměstnance, tak příspěvek zaměstnavatele a pokud by byla přiznána stěžovatelce jako bývalé zaměstnankyni hodnota celé stravenky, došlo by na její straně k bezdůvodnému obohacení na úkor bývalého zaměstnavatele.
4. Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu a výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka dovolání (č. l. 287 - 294), jehož přípustnost dovozovala dle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ("neposkytnutí poučení o odlišném právním posouzení věci dle §118a odst. 2 o. s. ř., nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění, ignorace existence kolektivní smlouvy jako právního předpisu "sui generis", opomenuté důkazy ve vazbě na povinnost soudu dle §157 odst. 2 o. s. ř. v rozhodnutí odůvodnit, proč neprovedl navržené důkazy") a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly ["poskytování závodního stravování formou stravenek, hodnota stravenek, z čeho se stravenka "skládá", otázka vzniku bezdůvodného obohacení při poskytování stravenek - zvláště za situace, kdy žalovaný část nároku uznal, posouzení zda ke kolektivní smlouvě jako právnímu předpisu "sui generis" musí soud přihlédnout ex offo postupem dle §121 o. s. ř., tj. musí ho aplikovat vždy, když na právní posouzení věci dopadá či zda je nutné provést ho k důkazu, povinnost vydat rozhodnutí o návrhu dle §153a o. s. ř. z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř."].
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodujícího ve složení JUDr. Mojmír Putna, JUDr. Ljubomír Drápal a JUDr. Zdeněk Novotný bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné s argumentem, že "rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce (zda se lze žalobou domáhat náhrady škody podle §187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, uvedením v předešlý stav), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu" (s odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu) a "není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak; ostatní stěžovatelkou vymezené právní otázky, i kdyby nebyly odvolacím soudem správně posouzeny, nemohou podle Nejvyššího soudu na správnosti posouzení rozhodující otázky ničeho změnit".
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovnost před zákonem garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušen měl být též ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. Protiústavnost spatřuje v nerespektování kogentního ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř., podle kterého "účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni". Stěžovatelka tvrdí, že nebyla v řízení před dovolacím soudem poučena o možnosti vznést námitku podjatosti proti konkrétním soudcům. Byl tak zásadním způsobem porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu i postupu soudu.
8. Stěžovatelka připomíná praxi Nejvyššího správního soudu, který stěžovatele o složení senátu informuje i poučuje o možnosti vznést námitku podjatosti, i praxi Ústavního soudu zasílajícího tzv. akceptační dopisy obsahující informaci o složení rozhodujícího senátu.
9. Stěžovatelka cituje judikaturu Ústavního soudu a dokládá, že poučovací povinnost je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Při možných způsobech výkladu §15a o. s. ř. má stěžovatelka za to, že účastník řízení musí být poučen v řízení před soudem každého stupně, nejen na počátku řízení.
10. Význam absence informace o složení senátu Nejvyššího soudu pro ochranu jejích ústavních práv dokládá stěžovatelka na svém konkrétním případě tím, že dne 23. 6. 2014 podala u Ministerstva spravedlnosti proti JUDr. Ljubomíru Drápalovi, tedy soudci podílejícího se na vydání ústavní stížností napadeného usnesení, podnět k zahájení kárného řízení pro porušení povinnosti soudce a snížení důvěry v justici ve věci údajně nesprávného úředního postupu týkající se jiné žaloby stěžovatelky. Podnět k zahájení kárného řízení i odpověď Ministerstva spravedlnosti (neshledávajícího podnět důvodným) stěžovatelka přikládá k ústavní stížnosti. Ve stejné věci tvrzeného nesprávného úředního postupu podala stěžovatelka též žalobu na náhradu imateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
11. Podle stěžovatelky zde tedy byly objektivní okolnosti, které mohou vést k závěru, že se soudce, podílející se na rozhodování, chtěl stěžovatelce nepříznivým rozhodnutím "pomstít". Podle stěžovatelky jsou neudržitelné obecné teze o předpokládaných morálních a charakterových kvalitách soudce, který má snést případné negativní hodnocení ze strany účastníků řízení. Stěžovatelka tedy namítá, že ve věci jejího dovolání rozhodoval vyloučený soudce, přičemž o možnosti vznést námitku podjatosti tohoto soudce nebyla stěžovatelka poučena a nemohla ji tudíž ani vůči soudci Nejvyššího soudu vznést.
12. Předpokladem uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení podle stěžovatelky je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Stěžovatelka připomíná, že vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci, či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům řízení či k jejich zástupcům.
13. Stěžovatelka má za to, že její výhrady k odborné úrovni soudce, které byly obsahem jejích podání, jsou způsobilé nastolit konflikt mezi soudcem a stěžovatelkou, v jehož důsledku by soudce mohl její věc rozhodovat nikoli nestranně.
14. Další porušení práva na spravedlivý proces ústící v "denegatio iustitiae" dále spatřuje stěžovatelka v tom, že dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, nýbrž mělo být projednáno, neboť právní otázka vymezená dovoláním není v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Napadené rozhodnutí o odmítnutí dovolání považuje stěžovatelka za naprosto zmatečné, neboť rozhodná otázka tak, jak ji vymezil dovolací soud, tj. "zda se lze žalobou domáhat náhrady škody podle ustanovení §187 odst. 2 z. č. 65/1965 Sb. uvedením v předešlý stav", nebyla vůbec předmětem dovolání stěžovatelky.
15. Stěžovatelka připomíná, že prvostupňový i odvolací soud dospěly k závěru, že se stěžovatelka jako žalobkyně úspěšně domohla soudního určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a tudíž jí vznikl vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na peněžité plnění z titulu náhrady škody, přičemž zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Soudy však uzavřely, že vzhledem k tomu, že žalobkyně požaduje stravenky, které již neexistují, ani v hodnotě 50 Kč, ani v hodnotě 90 Kč, není možno tomuto žalobnímu návrhu vyhovět. Zároveň odvolací soud zdůraznil, že pokud by za jakékoliv období byla přiznána stěžovatelce jako bývalé zaměstnankyni hodnota celé stravenky, došlo by na její straně k bezdůvodnému obohacení. Z uvedeného je dle stěžovatelky zřejmé, že právní posouzení věci se nijak netýká otázky "zda se lze žalobou domáhat náhrady škody [...] uvedením v předešlý stav", tak jak tuto otázku pojmul dovolací soud, neboť o této otázce nebylo pochyb. Dovolací soud si rozhodující právní otázku podle stěžovatelky "vymyslel" zcela odlišně od její argumentace v jí podaném dovolání.
16. Stěžovatelka dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se problematiky nerozpoznání otázky zásadního právního významu v dovolacím řízení, jakožto komponentu práva na spravedlivý proces. Právní otázka, na které stojí rozhodnutí nižších soudů i dovolání stěžovatelky, je vymezena podle stěžovatelky odlišně: otázka "neexistence" stravenky, jež měla být poskytnuta v určitém období, po uplynutí tohoto období, otázka bezdůvodného obohacení poskytnutím stravenky, v jejíž nominální hodnotě je zahrnut (soudem nezjištěný) podíl "úhrady" zaměstnance. Takto vymezená právní otázka není dosud v judikatuře dovolacího soudu vůbec řešena, jak namítala stěžovatelka v dovolání, v němž zároveň poukázala na to, že judikatura, na kterou odkazuje odvolací soud, se uvedené právní otázky vůbec netýká. Závěr dovolacího soudu o tom, že věc byla vyřešena v souladu s konstantní judikaturou, tak nemůže podle stěžovatelky obstát, protože žádná taková judikatura neexistuje.
17. Ve stručném doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka v reakci na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3327/15 ze dne 31. 3. 2016 týkající se odmítnutí jiné ústavní stížnosti stěžovatelky navrhuje zrušit §15a odst. 1 větu druhou o. s. ř., která zní: "O tomto musí být soudem poučeni.". Stěžovatelka tvrdí, že má-li být poučovací povinnost chápána jako zjevná formalita, kterou není třeba dle soudů respektovat, je možno poučovací povinnost úplně zrušit.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
19. Dovolací soud k první námitce stěžovatelky týkající se tvrzené nemožnosti namítnout podjatost soudce uvádí, že právo vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají věc rozhodovat, patří jistě k atributům práva na spravedlivý proces. Zároveň však platí, že toto právo nesmí být zaměňováno za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl k projednání věci ustanoven (povolán) rozvrhem práce platným pro ten který soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141)]. Rozvrh práce je dokument soudu, který je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy [§41 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Z rozvrhu práce se tak účastník dozví, kdo má jeho věc projednat a rozhodnout. Poučovací povinnost soudu vyplývající z ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. tedy logicky směřuje k tomu, aby se účastník dozvěděl o svém právu "vyjádřit se k osobám soudců", nikoli k tomu, aby soud sděloval účastníkům konkrétní jména soudců, kteří budou ve věci rozhodovat (to je zajištěno veřejností rozvrhu práce - §41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Už vůbec z uvedené právní úpravy neplyne povinnost poučovat účastníka o tom, že v každém konkrétním stupni řízení je stále oprávněn "vyjádřit se k osobám soudců". Nemůže tak obstát námitka stěžovatelky, že "o možnosti vznést námitku podjatosti tohoto soudce nebyla (v pozici dovolatelky) poučena". Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatelky na to, že měla být "poučena" ("informována") o složení senátu, rozhodujícího konkrétní věc ("akceptační dopis"). Z takového případného úkonu (jednání) správy soudu pro vlastní řízení v konkrétní věci nic nevyplývá. Jde totiž o úkon (jednání) mimo vlastní proces rozhodování o konkrétní věci.
20. Obstát nemůže ani námitka, že ve věci "rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Ljubomír Drápal". Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 o. s. ř.). Vyloučení soudce je tak vybudováno na objektivním zjištění, že zde je důvod pochybovat o soudcově nepodjatosti se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, nikoli na subjektivním pocitu (představách) konkrétního účastníka. Proto ani okolnost, že účastník (zde stěžovatelka) podal vůči konkrétnímu soudci podnět k zahájení kárného řízení, sama o sobě není důvodem pro závěr o takovém jeho poměru k tomuto účastníku, který vyvolává důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Opačný závěr by totiž znamenal, že by účastník (podáváním podnětů k zahájení kárného řízení) sám ovlivňoval (oproti rozvrhu práce), kdo jeho věc bude rozhodovat.
21. Tvrzení, že "jsou neudržitelné obecné teze o předpokládaných morálních a charakterových kvalitách soudce, že má snést případné negativní hodnocení ze strany účastníků řízení...", je pak v řízení před Ústavním soudem nedůstojným útokem na principy nezávislého soudnictví, bez jakýchkoli konkrétních tvrzení (a důkazů) ve vztahu k osočenému soudci.
22. K namítanému odepření přístupu k dovolacímu soudu vyjádření dovolacího soudu zdůrazňuje, že koncepce náhrady škody podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), stála na přednosti náhrady v penězích oproti naturální restituci (uvedení v předešlý stav). To vyplývalo zejména z ustanovení §179 odst. 1 (ve vztahu k povinnosti zaměstnance) a §205b odst. 1 (ve vztahu k povinnosti zaměstnavatele). Domáhala-li se stěžovatelka náhrady škody podle ustanovení §187 odst. 2 zákoníku práce uvedením v předešlý stav (vydáním již neexistujících stravenek), zjevně postupovala jinak, než předvídal v takové situaci zákoník práce. Proto otázky, které v dovolání označila, nemohly na správnosti závěru soudů (že jí nemůže být poskytnuta náhrada škody vydáním stravenek) ničeho změnit. Věcné projednání dovolání za takové situace by bylo pouze akademickým, bez možnosti zvrátit správnost napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
23. Vedlejší účastník ve svém stručném vyjádření uvádí, že se neztotožňuje se závěry uvedenými v ústavní stížnosti a má za to, že k porušení práv stěžovatelky nedošlo. Na základě důvodů uvedených stěžovatelkou není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce JUDr. Drápala, tudíž nepoučení stěžovatelky o možnosti podat námitku podjatosti nepovažuje za zásah do procesních práv stěžovatelky. Navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
V. Replika stěžovatelky
24. Stěžovatelka k vyjádření účastníka řízení uvádí, že zaujal jedno z možných výkladových stanovisek k §15a o. s. ř., které stěžovatelka naznačila ve své ústavní stížnosti s tím, že na úvaze Ústavního soudu ponechává, zda kritéria spravedlivého procesu naplňuje vedlejším účastníkem zaujaté výkladové stanovisko, že stačí jedno poučení pro řízení před soudy všech stupňů a pro naplnění práva vyjádřit se k osobám soudců je nezbytně nutná aktivita účastníka řízení při zjišťování jmen konkrétních soudců, kteří budou věc rozhodovat - tj. že účastník řízení sám musí zjistit spisovou značku řízení a složení senátu. Stěžovatelka uvedený výklad nesdílí a za naplnění práva na spravedlivý proces ho nepovažuje.
25. K otázce existence důvodů způsobilých vyvolat u soudce rozhodujícího věc negativní osobní poměr k účastníku řízení stěžovatelka uvádí, že považuje vzájemný vztah poškozeného (stěžovatelky) a škůdce (soudce) nastolený probíhajícím řízením o žalobě stěžovatelky na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. za "objektivně" relevantní skutečnost, jež může důvod podjatosti soudce založit s ohledem na "kritické výhrady" stěžovatelky vůči osobě soudce, jimiž stěžovatelka vymezila ve své žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb. konkrétní škodní jednání soudce ústící ve vznik škody (újmy) stěžovatelky. Na tom nic nemění skutečnost, že škůdce sám není účastníkem odškodňovacího řízení vzhledem ke speciální úpravě "osoby" žalovaného dle §6 zákona č. 82/1998 Sb.
26. Pokud jde o argumentaci účastníka řízení k namítanému odepření přístupu k dovolacímu soudu odmítnutím dovolání, považuje stěžovatelka tuto argumentaci za neudržitelnou. Dovolací soud ve svém vyjádření zcela neguje vlastní smysl odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť z jeho vyjádření plyne, že je de facto nerozhodné, z jakého právního důvodu je žaloba zamítána.
27. Pokud účastník řízení až ve svém vyjádření k ústavní stížnosti formuluje zcela jiné (nové) důvody, pro které by nebylo možno žalobě vyhovět, ač na těchto důvodech odvolací orgán své rozhodnutí nezaložil, pak jde o případ, který §237 o. s. ř. vůbec nepresumuje, a jde o zcela zásadní porušení kasačního principu dovolacího řízení.
28. Stěžovatelka pak interpretuje vyjádření dovolacího soudu jako faktické sdělení, že kdyby napadené rozhodnutí zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení věci (kdy správným právním posouzením věci měly být důvody uvedené ve vyjádření k ústavní stížnosti, nikoli důvody, na kterých založily své rozhodnutí nižší soudy) a věc vrátil nižším soudům k novému projednání, v němž by musely respektovat právní názor dovolacího soudu, "jak mají věc právně posoudit", bylo by to "nehospodárné", protože i nové rozhodnutí by bylo zamítavé, jinými slovy stěžovatelka by "zopakováním" řízení ničeho nezískala. Přestože stěžovatelka obecně proti zásadě hospodárnosti v soudním řízení ničeho nenamítá, má za to, že takto prezentovaná zásada hospodárnosti ve skutečnosti znamená zcela zásadní negaci kasačního principu dovolacího řízení, neboť dovolací soud by mohl vždy - bez ohledu na právní posouzení věci odvolacím soudem - posoudit věc "právně správně" a nahradit tak "nesprávné" důvody "výrokově správného" rozhodnutí nižších soudů svým "novým" odůvodněním.
29. Takový postup považuje stěžovatelka za absurdní, protože výsledné "právně správné rozhodnutí" by tak bylo kombinací "správného výroku" rozhodnutí odvolacího soudu (bez nesprávného odůvodnění) a "správného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu o meritorní věci v "nemeritorním" rozhodnutí o odmítnutí dovolání". Jestliže soudní rozhodnutí tvoří jeden celek, považuje stěžovatelka možnost, že by existovalo pravomocné - tedy "judikatorně aplikovatelné" - rozhodnutí, jehož odůvodnění by bylo "objektivně" nesprávné a vadné, za neudržitelnou. Nejde tedy o pouhý "formalismus", ale o naplnění principu materiální pravdy a principu důvěry v soudnictví vyjádřené dílčími ustanoveními zákonů, jež ve svém souhrnu naplňují princip spravedlivého procesu.
VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
30. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
31. Pokud jde o první okruh námitek stěžovatelky týkající se nemožnosti namítnout podjatost jednoho ze soudců rozhodujících o dovolání stěžovatelky, připomíná Ústavní soud, že integrální součástí práva na spravedlivý proces je garance toho, aby ve věci rozhodoval nestranný soudce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 100/77 SbNU 491)].
32. Naplněním práva na nezávislého a nestranného soudce je též poučovací povinnost soudů týkající se možnosti vznést námitku podjatosti soudce. Rozsah této poučovací povinnosti je však nutno vykládat ve vztahu k procesní fázi, ve které se účastník řízení nachází.
33. Zde je tak nutno přisvědčit argumentu účastníka řízení uvedeného ve vyjádření k ústavní stížnosti, že poučovací povinnost soudu o možnosti namítnout podjatost soudce nemusí být splněna v každé jednotlivé soudní instanci, je-li účastník poučen na počátku řízení.
34. Ústavní soud zdůrazňuje, že tím spíše to platí v řízení o mimořádných opravných prostředcích, kde je navíc účastník řízení povinně právně zastoupen (tj. v rámci dovolacího řízení).
35. Ústavní soud tudíž nemůže přisvědčit stěžovatelce, že nepoučením stěžovatelky o možnosti vznést námitku podjatosti v dovolacím řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, resp. práva na nezávislý a nestranný soud.
36. Od samotné poučovací povinnosti je pak nutno odlišit otázku reálné možnosti účastníka řízení se zavčas dozvědět složení rozhodujícího senátu, aby bylo možno případnou námitku podjatosti efektivně vznést.
37. Ústavní soud akceptuje tvrzení účastníka řízení o veřejnosti rozvrhu práce, zároveň však připomíná své závěry formulované v usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 (přijato k publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). K obdobné námitce neinformovanosti stěžovatele o složení senátu dovolacího soudu v trestní věci mj. uvedl, že "samotné složení senátu projednávajícího stěžovatelovo dovolání, resp. spisovou značku, pod kterou je dovolání projednáváno, [...] lze získat telefonicky u pověřené pracovnice Nejvyššího soudu. Přestože dovolání musí být sepsáno obhájcem ve smyslu ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu a dovolatel má tedy k dispozici pomoc profesionála, Ústavní soud považuje tento systém za značně těžkopádný až archaický, a to zvláště v současné době běžně dostupných informačních technologií. Nelze totiž přehlédnout, že dovolání se doručuje Nejvyššímu soudu prostřednictvím prvostupňového soudu. Obviněný, respektive jeho obhájce, se tedy zřejmě musí vyzbrojit značnou dávkou trpělivosti a u Nejvyššího soudu se dotazovat, zda mu již bylo jeho dovolání doručeno. Takovýto přístup je ze strany Nejvyššího soudu značně a zcela zbytečně nevlídný k dovolatelům a je rovněž i nepraktický pro Nejvyšší soud samotný; zatěžuje totiž pracovníky, kteří by se mohli jinak zabývat smysluplnější agendou. Je proto poněkud s podivem, proč se Nejvyšší soud nenechal inspirovat systémem tzv. akceptačních dopisů (jak je tomu například u Ústavního a poněkud v jiné podobě též u Nejvyššího správního soudu); Nejvyšším soudem proklamovaná specializace - jak je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti - této praxi může ve skutečnosti jen těžko bránit" (bod 19).
38. Případné porušení práva na spravedlivý proces neinformováním dovolatele o složení senátu dovolacího soudu je však vždy nutno hodnotit s ohledem na okolnosti konkrétního případu, resp. s ohledem na reálnou možnost případným derogačním výrokem změnit právní postavení stěžovatele (princip efektivity ochrany základních práv).
39. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že soudce, jehož podjatost byla stěžovatelkou namítána, již nepůsobí na Nejvyšším soudu. Naplnění práva na spravedlivý proces spočívající v možnosti stěžovatelky vznést námitku podjatosti vůči tomuto soudci tak již není z povahy věci možné. Pokud jde o možnost rozhodnout o dovolání stěžovatelky v jiném složení senátu (tj. bez soudce, jehož podjatost je stěžovatelkou namítána) po případném kasačním nálezu Ústavního soudu, je nutno uvážit, zda by nové rozhodnutí ve věci mohlo na právním postavení stěžovatelky něco změnit (nehledě na nově koncipovaný rozvrh práce Nejvyššího soudu, jenž v současné době poskytuje účastníkům vyšší standard přístupu k informaci o senátu, který rozhoduje věci vyplývající z pracovněprávních vztahů).
40. Ústavní soud však po zhodnocení argumentace stěžovatelky a její konfrontace se spisem dospěl k závěru, že případným zrušením napadeného rozhodnutí by nemohlo být právní postavení stěžovatelky jakkoli dotčeno.
41. K námitkám stěžovatelky směřujícím vůči odmítavému výroku usnesení dovolacího soudu, resp. jeho odůvodnění, připomíná Ústavní soud své závěry, které se vztahují k otázce ústavních aspektů přípustnosti dovolání, resp. k povinnosti náležitě zdůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání.
42. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že z ústavního pořádku České republiky, z mezinárodních smluv, a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Jsou-li však mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015].
43. Jedním z principů představujících součást práva na spravedlivý proces je povinnost obecného soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z rozhodnutí dovolacího soudu by tedy měly být patrny konkrétní důvody, které vedly k odmítnutí dovolání. Jak poznamenal Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, "jakkoliv v těchto případech ustanovení §243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 citovaného zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům" (bod 21).
44. Ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud v odmítavém usnesení "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení" Ústavní soud ústavně konformně vykládá tak, že odůvodnění nemusí být nijak podrobné či rozsáhlé, musí však účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude jejich dovoláním zabývat meritorně.
45. Dovolací soud v nyní posuzovaném případě odmítnutí dovolání zdůvodnil argumentem spočívajícím v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozhodující otázce (zda se lze žalobou domáhat náhrady škody uvedením v předešlý stav) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak, přičemž ostatní dovolatelkou označené právní otázky (i kdyby nebyly odvolacím soudem správně posouzeny) nemohou na správnosti posouzení rozhodující otázky ničeho změnit.
46. Jakkoli považuje Ústavní soud odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu za velmi stručné, nelze zpochybnit skutečnost, že otázka náhrady škody uvedením v předešlý stav (v případě stěžovatelky tedy otázka vydání neexistujících stravenek) je z relevantní právní úpravy zřejmá (přednost náhrady škody v penězích před naturální restitucí). Pokud dovolací soud uzavřel, že další otázky předestřené stěžovatelkou jsou v tomto kontextu již nepodstatné, a tudíž se jimi dále nezabýval, lze tento závěr akceptovat, byť by bylo pro stěžovatelku jistě komfortnější, kdyby byla s důvody, které rozvedl Nejvyšší soud až ve vyjádření k ústavní stížnosti, podrobněji seznámena již v samotném odůvodnění napadeného rozhodnutí.
47. Ústavní soud však neshledává důvod ke kasačnímu zásahu, neboť na právním postavení stěžovatelky, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, by vyhovění ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
48. Lze shrnout, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.
49. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
50. Pokud jde o akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení §15a odst. 1 o. s. ř. v části zakotvující poučovací povinnost soudu, připomíná Ústavní soud, že podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítá, že nebyla ze strany dovolacího soudu poučena o možnosti vyjádřit se k osobám soudců, v podstatě namítá, že ve vztahu k ní nebylo ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. právě v napadené části aplikováno. Tím je však vyloučena možnost podat akcesorický návrh na zrušení právě onoho ustanovení, neboť pokud by vůči stěžovatelce napadené ustanovení aplikováno ("uplatněno") bylo (a byla by tedy poučena o možnosti vznést námitku podjatosti), nemohlo by dojít k tvrzenému zásahu do práv stěžovatelky spočívajícímu v absenci poučení stěžovatelky. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí protiústavnost uvedeného ustanovení, naopak v ústavní stížnosti vytýká dovolacímu soudu jeho neaplikování. Neuplatněním ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. ve slovech "O tomto musí být soudem poučeni." tudíž nemoha nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tedy porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na nezávislý a nestranný soud).
51. Stěžovatelka je tak ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu osobou zjevně neoprávněnou k podání návrhu na zrušení napadeného ustanovení. Ústavní soud tak její akcesorický návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu taktéž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu