ECLI:CZ:US:2017:3.US.2561.17.1
sp. zn. III. ÚS 2561/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016 č. j. 29 Cdo 4400/2014-595, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. července 2014 č. j. 47 Co 201/2014-547 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. května 2014 č. j. 15 C 391/2013-482, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Mgr. Moniky Cihelkové, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na projednání věci bez zbytečných průtahů garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a právo pokojně užívat svůj majetek garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Současně stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud usnesl, že věc je naléhavá, případně aby ji projednal s co největším urychlením.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové bylo podle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přerušeno řízení, v němž se vedlejší účastnice (pozn.: původně žalobcem byl i dlužník) domáhala na stěžovateli zaplacení částky 4 202 760 738 Kč s příslušenstvím (z neplatných, eventuálně neúčinných úkonů dlužníka), a to do doby právní moci konečného rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 33 ICm 244/2013 (o určení neplatnosti 28 smluv o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví, uzavřených mezi stěžovatelem a dlužníkem, eventuálně o určení, že plnění z těchto smluv jsou právně neúčinná).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
5. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl, a to rozhodnutím, jež je rovněž označeno v záhlaví tohoto usnesení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že řízení nemělo být přerušeno, ale žaloba vedlejší účastnice měla být zamítnuta, a to jednak proto, že je předčasná, neboť neexistuje pravomocný výrok o neplatnosti či neúčinnosti předmětných smluv, jednak v ní nebyla vyjádřena synallagmatická povaha závazku z bezdůvodného obohacení a jednak se vedlejší účastnice dožaduje vrácení plnění na základě jiných právních titulů, než jsou tyto smlouvy. Přerušení řízení má být nezákonné, neboť jde o institut "naprosto výjimečný", a v případě, kdy pro takový postup nejsou důvody, dochází k porušení zásady hospodárnosti a rychlosti řízení.
7. V další části ústavní stížnost obsahuje jednak podrobnou argumentaci k jednotlivým důvodům, pro které měla být žaloba dle stěžovatele zamítnuta, resp. polemiku se závěry odvolacího a dovolacího soudu, které se touto argumentací zabývaly a neshledaly ji důvodnou, jednak zdůvodnění porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak jsou uvedena výše (viz sub 1).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušeno řízení, jehož je (na straně žalované) účastníkem. Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na svou ustálenou judikaturu, dle které je ústavní soudnictví vybudováno zejména na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (než cestou ústavní stížnosti) [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) nebo usnesení ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 275/06 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Usnesení o přerušení řízení není rozhodnutím "konečným", ale jen jedním z řady procesních rozhodnutí vydávaných v průběhu soudního řízení, a jako takové není (zpravidla, resp. bez dalšího) schopno zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod (viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 234/04, ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/04, ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 626/06, ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 1680/09, ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1824/14). Ústavní soud přitom nevidí žádný důvod, proč by se měl od svého předchozího právního názoru odchylovat. Je totiž speciálním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a s jeho postavením by kolidovalo, aby vykonával jakýsi "průběžný dohled" nad "procesní čistotou" probíhajících soudních řízení. Konkrétně pak v dané věci, jestliže by Ústavní soud již v této fázi řízení konstatoval zásah do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, de facto by předjímal nejen to, jaký bude další postup obecných soudů, ale potažmo i jak má být rozhodnuto ve věci samé (viz též sub 13).
12. I kdyby však Ústavní soud odhlédl od svého závěru, že samotné usnesení soudu o přerušení řízení nemůže být - pro svou povahu - způsobilým předmětem ústavněprávního přezkumu, nemohl by dospět k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opakovaně totiž upozorňuje, že vzhledem ke svému postavení v ústavním systému (a z něho plynoucího vztahu k soudům obecným) jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti se ve své podstatě domáhá toho, aby se Ústavní soud zabýval tím, zda existovaly důvody pro zamítnutí žaloby, a tudíž přerušení řízení nebylo namístě, přičemž opakuje své námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i dovolání a jimiž se odvolací a dovolací soud podrobně zabývaly a také se s nimi (ač stěžovatel tvrdí opak) dostatečně vypořádaly, takže jejich postup nelze považovat za projev libovůle či dokonce svévole. Za této situace je podstatou ústavní stížnosti námitka nesprávnosti napadených soudních rozhodnutí, přičemž jak Ústavní soud opakovaně konstatuje, věcná nesprávnost (nezákonnost) není referenčním kritériem přezkumu z jeho strany.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrhu na přednostní projednání věci (sub 2) bylo fakticky vyhověno jeho urychleným projednáním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu