ECLI:CZ:US:2017:3.US.2911.16.1
sp. zn. III. ÚS 2911/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2016 č. j. 31 Nc 199/2016-243, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. D., nezletilého Š. D., nezletilého K. D. a nezletilé A. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2016 č. j. 31 Nc 199/2016-243 bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu Praha - západ JUDr. Jana Hrbková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 11 Nc 75/2015.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, usnesení ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, usnesení ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, všechna jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy podle zákona neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
6. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475), usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
7. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
8. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal.
9. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti jím vznesené, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný (§16b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance, jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
10. Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní posuzovanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, resp. občanského soudního řádu, v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 520/07, usnesení ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1643/08 či usnesení ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1603/13, obdobně usnesení ze dne 11. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 4532/12, usnesení ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4549/12, usnesení ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3473/14, usnesení ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1005/15, usnesení ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3407/14 či usnesení ze dne 13. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 403/17).
11. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj