ECLI:CZ:US:2017:3.US.2983.17.1
sp. zn. III. ÚS 2983/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Michaela Straky, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 4 As 88/2016-35, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017 č. j. 4 As 253/2016-45 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 63 A 6/2015-371, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) města Znojmo, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, 2) spolku Obchvat, z. s., sídlem Stojanova 766/7, Znojmo, a 3) Jana Dufka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv v čl. 11 odst. 4, čl. 35 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatel se u obecných soudů domáhal zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Znojmo, a to v částech vymezujících plochy a koridor pro přeložku silnice I/38, které se nacházejí na pozemcích stěžovatele nebo v jejich blízkosti.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu návrhu na zrušení opatření obecné povahy rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. 63 A 6/2015-219 zcela vyhověl. Z §43 odst. 1 věty druhé zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013, dovodil, že v územním plánu lze v případě, že to nevyloučí stanovisko krajského úřadu, vymezit záležitosti nadmístního významu, nikoli však záležitosti republikového významu. Politika územního rozvoje schválená usnesením vlády vymezuje silniční koridor S8, jehož součástí je silnice I/38 vedená přes území města Znojmo. To proto nemohlo vymezit v územním plánu přeložku silnice I/38 jakožto součást koridoru republikového významu, neboť tím v územním plánu vymezilo republikový koridor, aniž by byl v době vydání územního plánu zpřesněn zásadami územního rozvoje, které v té době neexistovaly, protože byly Nejvyšším správním soudem zrušeny.
4. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti města Znojmo rozsudkem ze dne 31. 8. 2016 č. j. 4 As 88/2016-35 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Výkladem §43 odst. 1 věty druhé a dalších ustanovení stavebního zákona dospěl k závěru, že obec může řešit ve svém územním plánu pro ni relevantní záležitosti republikového významu vyplývající z platné politiky územního rozvoje, které dosud nebyly zpřesněny a konkretizovány v zásadách územního rozvoje, jestliže krajský úřad takovou možnost nevyloučí ve svém stanovisku podle §50 odst. 7 stavebního zákona. Zároveň Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil, aby posoudil další navrhovatelem uplatněné námitky proti napadené části územního plánu.
5. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. 63 A 6/2015-371 návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu posoudil krajský soud jako nedůvodnou námitku stěžovatele, že město Znojmo nebylo oprávněno v územním plánu vymezit přeložku silnice I/38 jakožto součást koridoru republikového významu. Krajský soud dále neshledal důvodnými ani další námitky stěžovatele. K tvrzené nezákonnosti stanoviska Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") podle §50 odst. 7 stavebního zákona, které nevyloučilo vymezení předmětného koridoru v územním plánu, měl krajský soud za to, že postup krajského úřadu, který v odůvodnění stanoviska nevysvětlil, proč vymezení koridoru nevyloučil podle §43 odst. 1 věty druhé stavebního zákona, nemá za následek nezákonnost napadeného územního plánu. K námitce nezákonnosti vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí shledal krajský soud některé slabiny ve vyhodnocení SEA, které ovšem nepovažoval za tak závažné nedostatky, aby odůvodňovaly zrušení napadených částí územního plánu.
6. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 č. j. 4 As 253/2016-45 zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že žádná z námitek uplatněných stěžovatelem nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadaného opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval zejména stěžovatelovými námitkami týkajícími se vad vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí a nezákonnosti stanoviska krajského úřadu. K otázce vad vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí Nejvyšší správní soud konstatoval, že ačkoli ve vztahu k přeložce silnice I/38 vykazuje určité nedostatky, nejde o takové vady, pro které by bylo nutno opatření obecné povahy rušit. V otázce tvrzené nezákonnosti stanoviska krajského úřadu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský úřad postupoval v souladu se zákonem a odůvodnění jeho stanoviska bylo dostačující.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Jádrem argumentace vyjádřené v ústavní stížnosti je právní názor stěžovatele ohledně výkladu stavebního zákona, zejména jeho §43 odst. 1 po novele provedené zákonem č. 350/2012 Sb. Stěžovatel tvrdí, že republikový záměr obsažený v politice územního rozvoje nemůže být upraven v územním plánu, aniž by byl nejdříve konkretizován v zásadách územního rozvoje. Opačný postup nemůže být ospravedlněn ani vydáním stanoviska krajského úřadu, neboť to může podle §43 odst. 1 stavebního zákona založit pouze oprávnění obce upravit v územním plánu záležitosti nadmístního významu, nikoli záležitosti republikového významu. Vztah republikových a nadmístních záměrů přitom stěžovatel chápe tak, že jde o dvě samostatné kategorie se specifickým a odlišným režimem regulace. Z uvedeného právního názoru pak stěžovatel vychází v jím vznesených námitkách zásahu do základních práv podle čl. 38 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny.
8. Zásah do práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu se při rozhodování o kasační stížnosti odchýlil od přechozí judikatury Nejvyššího správního soudu, aniž by věc předložil jeho rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s. Odklon od dřívější judikatury má představovat právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 4 As 88/2016-35, že "záležitosti republikového významu jsou podmnožinou (podkategorií) pomu záležitosti nadmístního významu". V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na rozpor zejména s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 7/2011-526, 1 Ao 1/2009-185 a 6 As 237/2015-47. Zároveň se domnívá, že tato dřívější judikatura by měla být použitelná i po novele stavebního zákona provedené zákonem č. 350/2012 Sb.
9. Výklad stavebního zákona předkládaný obecnými soudy v napadených rozsudcích, který s odkazem na stanovisko krajského úřadu připouští začlenění záměru republikového významu upraveného v politice územního rozvoje do územního plánu bez předchozí konkretizace v zásadách územního rozvoje, není dle stěžovatele správný. Argumentaci předloženou v této otázce zejména Nejvyšším správním soudem považuje stěžovatel za natolik chybnou, že právní závěry soudu stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozsudku nevyplývají. V uvedeném proto stěžovatel spatřuje zásah do jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel dále tvrdí, že vymezením přeložky silnice I/38 v územním plánu na pozemcích stěžovatele nebo v jejich blízkosti došlo k omezení jeho vlastnického práva. Omezení podle stěžovatele spočívá v tom, že stěžovatel nemůže využívat svůj majetek způsobem, který by mohl ztížit plánované využití pozemků pro stavbu uvedené silnice, a navíc stěžovateli v budoucnu hrozí vyvlastnění pozemků a další omezení jeho vlastnického práva. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny může k omezení vlastnického práva dojít pouze na základě zákona. Stěžovatel má však za to, že v jeho případě bylo vlastnické právo omezeno nezákonným způsobem, protože obecné soudy ze shora uvedených důvodů nesprávně aplikovaly ustanovení stavebního zákona. Stěžovatel proto v takovém nezákonném způsobu omezení vlastnického práva spatřuje zásah do jeho základních práv spočívající v porušení čl. 11 odst. 4 Listiny.
11. Dále stěžovatel namítá zásah do práva na soudní ochranu - v podobě práva na řádné odůvodnění - garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v několika rovinách. Nejvyšší správní soud se dle něj nezabýval námitkou týkající se teleologického výkladu novely stavebního zákona vycházejícího z důvodové zprávy a nevypořádal se ani s úpravou obsaženou v §36 odst. 1 stavebního zákona, na kterou poukazoval stěžovatel i krajský soud ve svém prvním rozsudku. Druhý rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel za překvapivé rozhodnutí, jímž se krajský soud odchýlil i od těch závěrů přednesených ve svém původním rozsudku, u nichž nebyl vázán názorem Nejvyššího správního soudu. Všem napadeným rozsudkům pak stěžovatel vytýká, že se řádně nezabývaly jeho argumentací o absenci odůvodnění stanoviska krajského úřadu. Samotné stanovisko krajského úřadu bylo přitom dle stěžovatele vydáno v rozporu s ústavním principem zákazu libovůle při výkonu veřejné moci, jelikož nebylo řádně odůvodněno, ačkoli souhlas s aplikací §43 odst. 1 stavebního zákona nelze udělit mlčením.
12. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho práva na příznivé životní prostředí zaručeného v čl. 35 odst. 1 Listiny. Dojde-li k realizaci záměru přeložky silnice I/38, bude ovlivněna část stěžovatelových nemovitostí znečištěním ovzduší a dalšími imisemi, ačkoli již nyní leží v oblasti, kde došlo v minulosti opakovaně k překročení zákonem stanovených limitů znečištění ovzduší. K porušení ústavně garantovaného práva na příznivé životní prostředí pak dle stěžovatele došlo porušením právních předpisů, které toto právo konkretizují v oblasti územního plánovaní (zejména zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, a zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší). Stěžovatel především poukazuje na to, že zpracované posouzení vlivů územního plánu na životní prostředí SEA trpí vadami v podobě nedostatečného posouzení záměru z hlediska vlivů na znečištění ovzduší v oblasti nově vymezeného koridoru silnice a nesprávného vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů. Vady SEA přitom nelze bagatelizovat, protože v dotčené věci jde o zcela nový záměr v území, a nelze je ani zhojit odkazem na posouzení EIA.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud předesílá, že schvalování územně plánovací dokumentace patří do samostatné působnosti obcí. Obec rozhoduje o pořízení, zadání a vydání územního plánu obce a regulačního plánu, které se vyhlašují formou opatření obecné povahy. Oba plány jsou součástí územně plánovací dokumentace a pořizuje je obec s rozšířenou působností v přenesené působnosti, jejich schvalování je však samostatnou působností každé obce. Územní plán je "společenskou dohodou" o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury (§43 odst. 1 věta první stavebního zákona). Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy [nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291), část VI.].
16. Zároveň ve svém nálezu ze dne 19. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 1/96 (N 120/6 SbNU 369; 294/1996 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že místní samosprávu považuje za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie. Místní samospráva je výrazem práva a schopnosti místních orgánů v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit podstatnou část věcí veřejných.
17. Z těchto důvodů je třeba zohlednit nejen ústavně zaručená základní práva stěžovatele, nýbrž též ústavně zaručené právo města Znojmo na samosprávu. V již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 dospěl Ústavní soud k závěru, že při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro takový zásah na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Ústavní soud neshledal v nyní posuzovaném případě existenci takových závažných důvodů, které by odůvodňovaly vyhovění ústavní stížnosti, jež by ve svém důsledku znamenalo zrušení části územního plánu města Znojma.
IV. a)
Právo na zákonného soudce
18. Svoji argumentaci pro závěr, že byl odňat svému zákonnému soudci, stěžovatel zakládá na tezi, že ve věci měl rozhodovat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, neboť právní názor, že "záležitosti republikového významu jsou podmnožinou (podkategorií) pojmu záležitosti nadmístního významu", vyslovený v prvním z napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 4 As 88/2016-35, bod 21), představuje odchýlení se od předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu. Za takovou předchozí judikaturu stěžovatel označuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 7/2011-526, 1 Ao 1/2009-185 a 6 As 237/2015-47.
19. Podle §17 odst. 1 s. ř. s., dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu [viz k tomu i nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107)]. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce.
20. Po seznámení se s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, na která v ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozsudky nejsou s dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu v rozporu. Stejně ostatně argumentoval již Nejvyšší správní soud ve svých napadených rozsudcích, kde se s námitkou stěžovatele, týkající se údajně rozporné judikatury, řádně vypořádal (srov. rozsudky č. j. 4 As 88/2016-35, body 25-26, a 4 As 253/2016-45, bod 26).
21. Namítá-li stěžovatel rozpor právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v napadených rozsudcích s dřívějšími rozhodnutími č. j. 1 Ao 7/2011-526 a 1 Ao 1/2009-185, opomíjí, že od jejich vydání došlo ke změně rozhodné právní úpravy, neboť byla přijata novela stavebního zákona č. 350/2012 Sb. Novelou byl mimo jiné změněn §43 odst. 1 stavebního zákona, který stojí v jádru právní argumentace obsažené v napadených rozsudcích a na jehož změnu Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích výslovně poukazuje. Taková změna interpretovaného zákona je nepochybně legitimním důvodem pro vyslovení právních závěrů odlišných od dřívějších rozhodnutí, aniž by šlo o odklon od judikatury, na který míří §17 odst. 1 s. ř. s. Tento pohled je přitom v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, kde jsou striktní pravidla pro odchýlení se od dřívější judikatury primárně vázána na nezměněný právní stav [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 140/2008-77, bod 7].
22. Ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 237/2015-47 není přiléhavý. Toto rozhodnutí se sice týká územního plánování, ale řeší právní otázky naprosto odlišné od nynějšího případu, a nadto vychází ze skutkového stavu, který se v podstatných okolnostech nynějšímu případu nepodobá. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje konkrétní pasáž (bod 47) z rozhodnutí, která se na první pohled jeví jako relevantní pro otázku vymezování republikových záměrů v nástrojích územního plánování podle stavebního zákona. Ve skutečnosti však jde pouze o několik vět vytržených z kontextu celého rozhodnutí. Již na základě umístění dané pasáže v odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že jde spíše o součást, a to ještě ne příliš podstatnou, určitého komplexnějšího argumentu, než o samostatný právní závěr soudu. I pokud by snad dané konstatování bylo možno považovat za právní názor sám o sobě, stále by nebyl aplikovatelný v nynějším případě. Nejvyšší správní soud totiž pouze podotkl, že je logické, že záležitost republikového významu nebyla ponechána k vymezení jednotlivým obcím. V napadených rozsudcích ovšem Nejvyšší správní soud toto standardní rozdělení rolí v územním plánování vůbec nepopírá, ale zabývá se v nich zejména možností odchylky od tohoto standardního schématu skrze aplikaci §43 odst. 1 stavebního zákona. V rozhodnutí č. j. 6 As 237/2015-47 přitom taková právní otázka vůbec řešena není, a nelze tak tedy toto rozhodnutí chápat jako obsahující právní názor odlišný od rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak to činí stěžovatel.
23. Z výše uvedených důvodů nedošlo ze strany Nejvyššího správního soudu k odchýlení se od dřívější judikatury, které by vyžadovalo postup podle §17 odst. 1 s. ř. s. Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu proto nebyl povinen věc předložit rozšířenému senátu a nedopustil se zásahu do stěžovatelova práva na zákonného soudce.
IV. b)
Právo vlastnit majetek
24. Stěžovatel svoji argumentaci zakládá na závěru, že územní plán byl přijat v rozporu se zákonem, a tak není splněna první část podmínky pro omezení vlastnického práva obsažené v čl. 11 odst. 4 Listiny, totiž, že právo vlastnit majetek lze omezit způsobem stanoveným zákonem.
25. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel se jej touto argumentací pokouší dostat do role, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je poskytovat ochranu ústavně zaručeným základním právům jednotlivců, a nikoliv nahrazovat činnost soudů a provádět kontrolu věcné správnosti a zákonnosti jejich rozhodnutí.
26. Nadto je třeba poukázat, že samo přijetí územního plánu nepředstavuje přímý zásah do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Územní plán je sice závazným podkladem pro navazující rozhodování jako například přijímání regulačního plánu či územní řízení (§43 odst. 5 stavebního zákona), zároveň ovšem platí, že územní plán nesmí obsahovat podrobnosti náležející svým obsahem regulačnímu plánu nebo územním rozhodnutím (§43 odst. 3 stavebního zákona). Z uvedeného je zřejmé, že pro realizaci záměrů obsažených v územním plánu je třeba ještě provést přinejmenším územní řízení a v řadě případů též získat stavební povolení. Samotným přijetím územního plánu tak nedošlo k reálnému či trvajícímu zásahu do vlastnického práva stěžovatele, přičemž pouhá pravděpodobnost (nikoli bezprostřednost) porušení základního práva v budoucnu není důvodem k zásahu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud respektuje princip subsidiarity a vstupuje do ochrany základních práv nikoli v případě jejich potenciálního ohrožení, ale až v případě reálného zásahu do příslušného práva [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 272/15 či ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2776/16, bod 13].
27. Tvrdí-li stěžovatel, že již samotné přijetí územního plánu jej omezuje ve výkonu vlastnického práva tím, že nemůže na svých pozemcích realizovat určité aktivity, má Ústavní soud za to, že adekvátním řešením takové kolize mezi stěžovatelovým právem vlastnit majetek a veřejným zájmem na přijetí územního plánu, potažmo na realizaci rychlostní komunikace, není zrušení části územního plánu, nýbrž případné poskytnutí náhrady. V tomto směru Ústavní soud upozorňuje, že ve své judikatuře připustil, že mohou nastat situace, kdy sice dochází k omezení vlastnického práva, avšak není nezbytné za toto omezení vlastníkovi poskytovat náhradu. "Vyvlastněním či omezením vlastnického práva je třeba rozumět pouze takové omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek." [nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.), bod 76]. Podobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2010 ve věci Brosset-Triboulet a další proti Francii, stížnost č. 34078/02, §94. Posouzením konkrétní situace stěžovatele se však budou zabývat k tomu příslušné orgány, bude-li stěžovatel o poskytnutí náhrady usilovat. Jejich rozhodnutí Ústavní soud nyní nemůže předjímat.
IV. c)
Právo na soudní ochranu
28. Ke stěžovatelovým námitkám, založeným na právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny, Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
29. Právo na řádný proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by mu garantovalo úspěch v řízení či se jím zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
30. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelově argumentační konstrukci, podle níž Nejvyšší správní soud rozhodl v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, uplatnil-li jiný výklad stavebního zákona, než jaký zastává stěžovatel.
31. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v některých případech se stává, že obecné soudy při aplikaci a interpretaci norem tzv. podústavního práva pochybí natolik, že toto pochybení má ústavněprávní relevanci. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod, což odůvodňuje ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jednou skupinou takových případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace "podústavního" práva ze strany obecného soudu, přičemž svévole může spočívat v extrémním nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 652/06 (N 202/47 SbNU 613), bod 23].
32. Z odůvodnění soudních rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
33. Takového pochybení se však obecné soudy v posuzovaném případě nedopustily. V postupu obecných soudů nelze spatřovat žádné prvky svévole. Z odůvodnění napadených rozsudků jasně vyplývá, z jakých skutečností soudy vycházely a jakým způsobem dospěly k daným právním závěrům. Výklad stavebního zákona, ke kterému se obecné soudy přiklonily, je v napadených rozsudcích řádně odůvodněn a podložen argumenty, které tvoří logický a koherentní celek. Není přitom na Ústavním soudu, aby hodnotil, jestli je daná interpretace zákona ta nejlepší možná. Nicméně je zřejmé, že není v žádném ohledu natolik extrémně nesprávná, aby měla za následek pochybení ústavněprávního rozměru.
34. Stejně tak nemůže Ústavní soud souhlasit s námitkami stěžovatele ohledně dalšího aspektu práva na soudní ochranu, a to práva na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí.
35. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval některými jeho námitkami. Toto tvrzení ovšem neobstojí, protože Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svých rozsudků řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, včetně posouzení role §36 odst. 1 stavebního zákona a důvodové zprávy při výkladu stavebního zákona (srov. rozsudek č. j. 4 As 88/2016-35, bod 24).
36. Napadený rozsudek krajského soudu pak stěžovatel označuje za překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud však prvek překvapivosti v postupu krajského soudu nespatřuje. Krajský soud v napadeném rozsudku korigoval svoje dříve vyslovené právní hodnocení tam, kde vycházel ze závazného kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož právními závěry byl vázán. Krajský soud přitom neopomněl odůvodnit, jakými úvahami se při svém opětovném rozhodování řídil (srov. rozsudek č. j. 63 A 6/2015-371, bod 166). V dalších částech argumentace, zejména k vadám SEA, byl pak krajský soud konzistentní, když v napadeném rozsudku pouze na výzvu Nejvyššího správního soudu rozšířil svou argumentaci o závěry týkající se zákonnosti dotčeného územního plánu (srov. rozsudek č. j. 63 A 6/2015-219, bod 185). Všechny tyto rozdíly oproti původnímu rozhodnutí krajského soudu mohl stěžovatel bez obtíží předvídat, jelikož jde o běžný postup po kasaci rozhodnutí vyšším soudem. Po celou dobu řízení navíc řešené právní otázky zůstaly stejné, ačkoli je po kasaci původního rozhodnutí krajský soud zhodnotil jinak, a stěžovatel měl tedy možnost se ke všem aspektům vyjádřit, což také průběžně činil. O překvapivosti napadeného rozsudku krajského soudu pro stěžovatele tudíž nelze hovořit.
37. Brojí-li stěžovatel také proti odůvodnění stanoviska krajského úřadu, musí Ústavní soud nejdříve zdůraznit, že dané stanovisko, včetně jeho případné správnosti či kvality, není předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud je limitován předmětem řízení, jak ho vymezil stěžovatel petitem své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud v řízení vázán. Z hlediska práva na řádné odůvodnění tak může nyní Ústavní soud přezkoumávat pouze napadené rozsudky soudů, nikoliv odůvodnění stanoviska krajského úřadu. Posoudit dostatečnost odůvodnění stanoviska krajského úřadu bylo rolí obecných soudů, které tento úkol také splnily. Zejména Nejvyšší správní soud se ve svém druhém napadeném rozsudku zevrubně zabýval zákonnými podmínkami odůvodnění dotčeného stanoviska (srov. rozsudek č. j. 4 As 253/2016-45, body 53-59). Ústavní soud přitom nemá za to, že by výklad zákona ze strany Nejvyššího správního soudu v této otázce jakkoli zasahoval do ústavně zaručených práv stěžovatele.
38. Žádné z dílčích námitek stěžovatele, týkajících se práva na soudní ochranu, tak Ústavní soud nemohl přisvědčit.
IV. d)
Právo na zdravé životní prostředí
39. Ústavní soud připomíná, že právo na zdravé životní prostředí dle čl. 35 Listiny náleží mezi základní práva vypočtená v čl. 41 Listiny, jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů přijatých k jejich provedení. Zároveň je však třeba trvat na tom, aby zákon, který fakticky vymezuje konkrétní obsah ústavně zaručeného práva, byl vůči jednotlivcům uplatňován ústavně konformním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 (N 44/64 SbNU 521), bod 27]. Citovaný nález se týká jiného z práv vypočtených v čl. 41 odst. 1 Listiny (práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny), jeho závěry je však třeba vztahovat na všechna práva dle čl. 41 odst. 1 Listiny.
40. Ústavní soud proto posoudil, zda interpretace právních předpisů, na jejímž základě dospěly soudy k závěru, že územní plán nemá být zrušen, byla ústavně konformní. Zohlednil přitom, že napadená rozhodnutí se týkají územního plánování, což vyžaduje zdrženlivý přístup při soudním přezkumu (srov. judikaturu citovanou výše sub 16-18).
41. Jednotlivé dílčí námitky stěžovatele, jak byly rekapitulovány výše sub 13, byly podrobně zodpovězeny napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (část IV. b, body 28-52), na který Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti tyto námitky dílem pouze opakuje a dílem polemizuje se způsobem, jak Nejvyšší správní soud jeho námitky vypořádal. Ústavní soud však neshledal, že by výklad předpisů použitý Nejvyšším správním soudem vybočil z ústavních mezí, či že by stěžovatelovy námitky byly tak závažné, že by měly mít za následek zrušení části územního plánu.
V.
Závěr
42. Ústavní soud uzavírá, že nemohl přisvědčit žádné ze stěžovatelových námitek. Napadená rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu jsou podrobně odůvodněna a představují spravedlivé vyvážení mezi ústavně zaručenými právy stěžovatele a ústavně zaručeným právem obce na samosprávu, jehož součástí je též právo rozhodnout o obsahu územního plánu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu