ECLI:CZ:US:2017:3.US.3580.16.1
sp. zn. III. ÚS 3580/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou, sídlem Úvoz 162/20, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 19 Co 145/2016-589, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. Z., zastoupené JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro rozpor s čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy, jakož i z důvodu, že nebyla dodržena Úmluva o právech dítěte.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2015 č. j. 4 P 339/2013-528 bylo rozhodnuto o svěření nezletilých H. K. a A. K., zastoupených kolizním opatrovníkem Městským úřadem Benešov, do střídavé výchovy rodičů - vedlejší účastnice (dále jen "matka") a stěžovatele (výrok I), okresní soud oběma rodičům uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých (výroky II a III), rozhodl o úpravě styku stěžovatele i matky s nezletilými (výroky IV až XIV) a o nákladech řízení (výroky XV až XVII).
3. K odvolání stěžovatele i matky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem napadeným touto ústavní stížností ve výroku I změnil tak, že se nezletilí svěřují do matčiny výchovy, změnil jej ve výroku IV až XIV tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v roce od pátku 16 hodin do pondělí 17 hodin a za bližších podmínek, jak jsou v příslušném výroku uvedeny, také v období Vánoc, jarních prázdnin, Velikonoc a podzimních prázdnin, ve výrocích II a III, jakož i v závislých výrocích XV až XVII pak krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žil s matkou ve společné domácnosti v jeho domě, že matka řešila běžné spory agresivně, a protože se snížila k fyzickému útoku, byla požádána, aby dům opustila, což učinila a i s nezletilými se odstěhovala do svého bytu. Poté podala k soudu návrh na úpravu rodičovských poměrů. Vzhledem k tomu, že má k nezletilým silný citový vztah, žádal, aby byli svěřeni do střídavé péče, s tím, že děti mají dobrý vztah k oběma rodičům, rodiče bydlí ve stejném okrese a jsou u něho zvyklé, a že přestal podnikat, aby se jim mohl věnovat. V soudním řízení však od počátku opatrovník a také soud prvního stupně stranily matce, uvedený soud pak svěřil nezletilé do péče matky. V odvolacím řízení krajský soud zjistil, že střídavá péče fakticky mezi rodiči funguje, že matka odjela bez dohody s ním na dovolenou a čtyři týdny nechala nezletilé v jeho péči, a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
5. Okresní soud v dalším řízení nesplnil všechny pokyny krajského soudu, začal se však snažit o dohodu rodičů, vysvětloval, že žádný soud nemůže zajistit dětem řádný vývoj, že se namísto hádek a řešení důvodu rozchodu mají soustředit na péči o nezletilé děti, aby se rozvíjely. S tím plně souhlasil a žádal, aby si děti předávali osobně, aby si mohli poskytovat informace, matka s tím však nesouhlasila. Okresní soud nechal vypracovat znalecký posudek soudním znalcem, doc. PhDr. Oldřichem Matouškem, který konstatoval, že je možné svěřit nezletilé jednomu z rodičů nebo do střídavé péče, protože oba mají dostatečné kompetence pro jejich výchovu, to však s podstatnou výjimkou schopnosti kooperace s druhým rodičem. Ze zápisu orgánu péče o dítě ze dne 29. 4. 2015 pak plyne, že matka netrvala na svěření dětí do své péče, jen v případě střídavé péče chtěla výživné 30 000 Kč. Při posledním jednání okresní soud vysvětlil, že děti nemohou být nástrojem osobní zášti, že povinností rodiče je neštvat děti proti druhému rodiči, a nezpochybňovat tak autoritu tohoto rodiče. S tím souhlasil, protože byl proti tomu, aby mu nezletilí sdělovali sprostá slova, jimiž ho nazývá matka. Jejich spontánní projev zaznamenal, soud tento záznam jako důkaz zamítl a nezletilé svěřil do střídavé péče.
6. Krajský soud pak vyslechl soudního znalce, který trval na tom, že oba rodiče mají podobné možnosti vychovávat nezletilé a všechny formy péče jsou pro ně vhodné. Opatrovník však pokračoval v prosazování svých názorů a postupů, tedy že děti patří matce a otci se má stanovit výživné, odmítl, aby dítě v první třídě měnilo prostředí, ve kterém se připravuje do školy, a že proto by je měl alespoň na rok svěřit matce. Práci opatrovníka pak stěžovatel označil za nekvalitní, protože nebyl schopen přivést rodiče k dohodě, a poukázal na to, že opatrovník stranil matce, neboť řešil, že zapomněl oblečení pro dítě, nikoliv už ale to, že matka zmařila styk s dětmi.
7. Krajský soud shora označeným rozsudkem návrhu matky na svěření nezletilých vyhověl. Dle stěžovatele však napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování. Krajský soud je odůvodnil tím, že rodiče spolu nekomunikují, nejsou schopni si předávat informace. To však není pravda, protože jestli je někdo nepředává, tak je to výlučně matka. Krajský soud sice citoval nálezy Ústavního soudu, jejich smysl však popřel, neboť na straně jedné konstatoval, že není důležité, že matka se střídavou péčí nesouhlasí, na straně druhé uvedl, že v tomto případě jde o něco jiného, protože zde rodiče řádně nekomunikují. To je zavádějící, neboť nesouhlasí-li jeden z rodičů se střídavou péčí, a má-li kvůli projevům opatrovníka šanci prosadit svěření dětí do své péče, bude mařit jakékoliv dohody a vytvoří nepřátelské prostředí bránící řádné komunikaci. Stěžovatel dle svých slov odmítl rezignovat na to, že matka už rozhodla, kam půjde syn do školy, jaké budou mít děti kroužky, neboť by šlo o ustoupení hrubé síle, které nelze akceptovat. Zde prý totiž neplatí, že moudřejší ustoupí, neboť nejde o jeho zájmy, ale o zájmy nezletilých dětí. Je prokázáno, že rodiče vychovávají své děti nejvíc, když si vůbec neuvědomují, že je vychovávají, děti si v rodinném prostředí osvojují chování, které má rodič, a pokud zjistí, že k prosazení zájmů se dá využít hrubá síla, nemají důvodu ji neužít. A pokud zjistí, že se nemusí dodržovat rozhodnutí soudu, budou mít tendenci rozhodovat se takto v dospělosti. Ženským vzorem je pro muže matka, a je-li hysterická a fabulující, tak vidí v podvědomí všechny ženy stejně, což má dle stěžovatele vést k neschopnosti řešit vztahy se ženami.
8. Současně stěžovatel krajskému soudu vytknul, že změnil rozsudek soudu prvního stupně nepředvídatelně. Nezjistil totiž žádné pochybení, jde-li o hodnocení důkazů, v mezidobí se nestalo ani nic významného, samotná matka střídavou péči nevylučovala a nechala u něj děti bez předchozí domluvy. Namítl také, že byl znevýhodněn pro své pohlaví, přičemž uvedl, že soud plně akceptoval názor opatrovníka, dle něhož se o malé děti nejlépe může postarat matka, a ignoroval, že děti jsou mužského pohlaví a že je u nich důležitější, aby jim byla dána možnost přirozeně si osvojovat mužskou úlohu ve společnosti. Dle stěžovatele soud nerozhodoval v nejlepším zájmu dětí, které mají právo být vychovávány oběma biologickými rodiči, a ti mají právo a povinnost je vychovat a umožnit jim co nejlepší vzdělání, aby v životě byly úspěšné. Od toho lze ustoupit jen ze závažného důvodu, ten však zde není, neboť je schopen se o děti řádně postarat i ve výlučné péči.
III.
Vyjádření účastníka řízení
9. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a Městskému úřadu Benešov, Odboru sociálních věcí a zdravotnictví.
10. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou, neboť napadené rozhodnutí má oporu ve skutkovém stavu, jenž byl provedeným dokazováním bezpečně zjištěn a při rozhodování byl respektován nejlepší zájem nezletilých dětí na uspořádání jejich poměrů. Důvody bránící svěření nezletilých do střídavé péče, a preferující výchovné prostředí matky, byly v odůvodnění podrobně vysvětleny a stěžovateli nelze přisvědčit, že by jím označená práva byla porušena.
11. Městský úřad Benešov uvedl, že netrvá na využití svého práva z postavení vedlejšího účastníka, což Ústavní soud posoudil tak, že se za nezletilé jako jejich kolizní opatrovník vzdal postavení vedlejších účastníků řízení. Nicméně ke stěžovatelovým výhradám ohledně své činnosti opatrovník uvedl, že postupoval vždy v zájmu nezletilých dětí a na ochranu jejich práv, přičemž svůj postoj zdůvodnil v závěrečném návrhu při jednání před krajským soudem. Oba rodiče byli obecně stejně způsobilí o své děti pečovat, při posuzování vhodnosti střídavé výchovy však zohlednil osobnost těchto dětí a jejich schopnost vypořádat se se zátěží, kterou rozpad rodiny představuje, citovou orientaci dětí, stálost výchovného prostředí a působení rodičů, jakož i prokazatelně negativní a nepřátelské vztahy mezi rodiči, a proto střídavou výchovu vyhodnotil jako neúměrně zatěžující.
12. Matka uvedla, že stěžovatelova tvrzení jsou nepravdivá. Stěžovatel se o děti valně nestaral, její nabídky na to, aby s nimi trávil více času, nevyužil, jeho zájem je platit co nejmenší výživné, přičemž sporu využívá, aby se jí mstil a komplikoval jí a dětem život. Stěžovatel ji ze svého domu, jehož kompletní rekonstrukci zajistila, vyhodil i s dětmi. Odmítla, že by stěžovatele někdy napadla, s tím, že je drobné postavy, že opakovaně čelila fyzickým útokům z jeho strany, a to i před dětmi, že ji a děti psychicky týral, za přítomnosti dětí jí sprostě nadával, a že vše vyústilo ve čtyřdenní hospitalizaci v nemocnici roku 2012. Stěžovatel požíval alkohol, o děti se nestaral, ani se jim aktivně nevěnoval. Poukázala na to, že stěžovatel si je vědom toho, že řádně neplnil své povinnosti, když ji fyzicky i verbálně napadal a řadu měsíců je ponechal bez jakýchkoliv finančních prostředků.
13. Připomenula, že každý z rodičů bydlí v jiném městě, děti ve stěžovatelově domě bydlely jen devět měsíců, poté bydlely a bydlí v jejím domě, stěžovatel přestal podnikat z důvodu, aby snížil své příjmy a docílil co nejnižšího výživného, děti ji soustavně prosí, aby k němu nemusely jezdit, protože je bije a křičí na ně, nevěnuje se jim a nesportuje s nimi, dívá se na televizi a požívá alkohol. K tvrzení, že jí jde o peníze, uvedla, že jí jde o klid, zázemí a jistoty dětí a jejich zdravý rozvoj v různých oblastech, které děti buď baví, nebo jsou považovány za běžné. Stěžovatel si nedokáže představit, co péče o nezletilé obnáší, protože všechny činnosti pro ně zajišťovala ona, a to i finančně, po všech stránkách zajišťovala i ostatní péči, včetně lékařské. Není pravda, že by střídavá péče někdy fakticky fungovala, stěžovatel se stýká s dětmi jen ve dnech stanovených napadeným rozsudkem, a často ani to ne. Není pravda, že není ochotna k žádnému vstřícnému kroku, již dříve, než se v souvislosti se stykem u dětí začaly objevovat psychické problémy, navrhovala širší styk, stěžovatel toho ale nevyužil. Od samého počátku trvala na svěření dětí do výlučné péče, takto podala původně i návrh k okresnímu soudu, v průběhu řízení na tom nic nezměnila, styku stěžovatele s dětmi nebrání a tento styk probíhá.
14. Dále matka vyjádřila názor, že soudy provedly za spolupráce orgánu péče o dítě rozsáhlé dokazování a správně vyhodnotily vztahy v rodině tak, že střídavá péče by nebyla v jejich zájmu. Stěžovatelovo tvrzení o použití "hrubé síly" má být zcela "mimo realitu". Vždy se snažila se stěžovatelem v záležitostech dětí dohodnout, on však nijak nereagoval, pouze ji napadl, že dětem v zájmu jejich zdravého vývoje dopřává různé kroužky, a jde-li o výběr školy pro nezletilého H., šlo dle matky o spádovou školu. Odmítla, že by napadeným rozsudkem byla porušena stěžovatelova základní práva s tím, že se Ústavní soud již danou problematikou zabýval, přičemž poukázala na usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 122/15, ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3583/14, ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2831/14, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15, ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 850/14 a ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. V návaznosti na to stěžovatelka uvedla důvody, proč je třeba nezletilé svěřit do její výlučné péče. Prvním z nich je nízký věk dětí, což je zmíněno i ve znaleckém posudku, dále jím je dosavadní průběh péče o nezletilé, kdy obě děti byly po celou dobu v její výhradní péči, a to poté, co ji stěžovatel donutil se odstěhovat, od května do října 2013 stěžovatel s dětmi nebyl v kontaktu, teprve v reakci na jí podanou žalobu se s nimi začal sporadicky vídat, nic ale nepřispíval, ani se nezajímal o to, z čeho hradí náklady spojené s výchovou a výživou nezletilých. Návrh na střídavou péči podal až poté, co podala návrh na úpravu poměrů k nezletilým, v němž navrhovala svěření dětí do své výlučné péče, a především to, aby s ohledem na její neúnosnou finanční situaci stanovil stěžovateli výživné. Dále matka poukázala na vztah dětí k oběma rodičům s tím, že soud musí brát ohled na citovou orientaci a zázemí dětí a jejich citové vazby k rodičům a dalším osobám, přičemž obě děti k ní mají velmi úzký citový vztah, vnímají ji jako hlavní oporu, ona se o ně stará, pomáhá jim a tráví s nimi aktivně čas, obě děti si přejí mít ji u sebe, což plyne i ze znaleckého posudku. S ohledem na to, i jejich nízký věk, je přirozené, že se děti přimkly k ní. Soud při rozhodování vždy musí dbát na zájem dětí, přičemž z vyjádření staršího H. před znalcem plyne, že je to ona, kdo představuje jistotu v jeho životě. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice. V ní stěžovatel označil matčina tvrzení za nepravdivá a nenávistná. Kdyby skutečně trpěl tím, z čeho ho matka "obviňuje", pak by to soudní znalec jako zkušený odborník poznal. Dále uvedl, že matka předává děti bez jakékoliv výbavy, on pro ně musí všechno kupovat, i když vše už u matky mají, čímž mu úmyslně působí škodu a dává dětem špatný vzor. Nikdy mu neodpustí, že se nenechal dále fyzicky napadat, a požádal ji, aby opustila jeho dům. Okresní soud až v průběhu řízení na základě toho, jak se matka projevovala, pochopil, že děti potřebují oba vzory chování, aby si vybraly ten správný. Matka neumí vycházet s lidmi, protože už má v pořadí čtvrtého advokáta, manipuluje dětmi proti němu, chce být "ta hodná", a to na rozdíl od něho, který vyžaduje pořádek a přípravu do školy. Za pomoci orgánu péče o dítě se matce podařilo udělat z něho tyrana, takže opustil úvahu, aby děti byly svěřeny do jeho péče, a navrhl péči střídavou.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se
dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele (zejména) tím, že by se nedržely zákonných kritérií, plynoucích především z ustanovení §907 občanského zákoníku, resp. že by tato kritéria interpretovaly a aplikovaly ústavně nekonformním způsobem. Jde-li však o otázku, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu jsou splněny předpoklady pro svěření dítěte do péče jednoho či druhého rodiče, případně do jejich střídavé péče, její posouzení je zásadně věcí obecných soudů, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat [viz např. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) a ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].
21. Jak patrno z napadeného rozsudku, krajský soud při svém rozhodování o podobě péče o nezletilé obecně vyšel ze zásadních principů, které ohledně ústavně souladného výkladu ustanovení §907 občanského zákoníku nastínil Ústavní soud ve své judikatuře, přičemž v tomto bodě nelze uvedenému soudu nic vytknout. Pokud jde o samotné použití těchto principů v souzené věci, krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dospěl k závěru, že zde existuje (nutno zdůraznit) zatímní překážka pro to, aby děti byly svěřeny do střídavé péče, a tou je neschopnost vzájemné komunikace rodičů v rozsahu potřebném pro její řádnou realizaci. Ač stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, skutkové závěry obecných soudů nezpochybnil, a jeho výhrady směřují proti právnímu posouzení věci.
22. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita bez dalšího nemůže vést k vyloučení střídavé výchovy, a to proto, že by šlo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte, čímž by se otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě ve své péči; soudy proto mají povinnost zkoumat, co je důvodem nefunkční komunikace mezi rodiči, a následně se pokusit ji pomocí vhodných opatření zlepšit, přičemž samotná střídavá péče může být impulsem ke zlepšení spolupráce rodičů [viz nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 23 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 36 a násl. (N 165/58 SbNU 421), ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, bod 43 a násl. (N 219/59 SbNU 167), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
23. V souzené věci však nejde jen o pouhé nedostatky v komunikaci mezi rodiči. Nyní, a to nepochybně i v důsledku probíhajícího soudního řízení, zjevně graduje konflikt mezi nimi, což v tomto okamžiku představuje zásadní překážku vzájemné komunikace ohledně záležitostí nezletilých dětí, která je - zvláště s ohledem na poměrně nízký věk - velmi potřebná pro jejich další zdárný vývoj. Absence spolupráce se již projevila v nejednotném přístupu rodičů k výchově. Konflikt rodičů, jak uvedl soudní znalec, děti poškozuje, navíc je-li takto hluboký, reálně hrozí, že by mohlo dojít k ovlivňování dětí jedním rodičem proti druhému (pokud se tak již neděje, jak stěžovatel upozornil), přičemž "vtahování" dětí do vzájemných sporů a snižování autority jednoho rodiče druhým může zanechat trvalé následky na jejich psychice. Okresní soud i orgán péče o dítě přitom vynaložily značné úsilí, aby rodiče v zájmu nezletilých dospěli k nějaké dohodě, k žádnému výsledku to však nevedlo. Stěžovatel za "viníka" neutěšené situace sice označil matku, ovšem s ohledem na skutečnosti v soudním spise obsažené Ústavní soud k takovému závěru dospět nemohl, neboť je zřejmé, že na současném stavu mají nezanedbatelný podíl oba rodiče. Ostatně i samotná ústavní stížnost a vyjádření matky obsahují vzájemné osobní útoky a osočování z dřívějšího závadného jednání k sobě navzájem, což sotva může přispět k uklidnění situace a podstatný význam to z hlediska rozhodování Ústavního soudu nemá, neboť v řízení bylo prokázáno, že oba rodiče jsou schopni děti řádně vychovávat.
24. Za daných okolností stál krajský soud před obtížným úkolem v podstatě předpovědět, jak by se (s největší pravděpodobností) situace u nezletilých vyvíjela, jestliže by byly svěřeny do střídavé péče anebo do výlučné péče matky. K uvedené otázce se přitom nedokázal jednoznačně vyjádřit ani soudní znalec, když u jednání krajského soudu dne 23. 6. 2016 uvedl, že "to ještě závisí na tom, jak soudem přijaté rozhodnutí rodiče zpracují". Přitom stávající situaci lze z hlediska nezletilých hodnotit jako vcelku dobrou. Péči o ně, a to i po opuštění společné domácnosti, v převážné míře zajišťovala matka, a pokud jde o její kvalitu, nelze jí nic vytknout. Stěžovatel byl s dětmi v kontaktu, byť styk s nimi, jak patrno ze soudního spisu, občas provázely určité problémy (ty však nebyly způsobeny výlučně matkou). A jak plyne z vyjádření znalce, konflikt rodičů děti poškozuje, ale po psychické stránce jsou "relativně v pořádku", a ani (tehdy) nebyla zjištěna jejich manipulace jednoho rodiče proti druhému.
25. Klíčovou otázkou tak bylo, zda svěřit děti do střídavé společné péče rodičů, jestliže zde existovalo nikoliv zanedbatelné riziko, že s ohledem na stále živý, resp. stupňující se konflikt mezi rodiči, ústící v očividné nepřátelství a potažmo v neschopnost se dohodnout alespoň na podstatných záležitostech nezletilých, nebude takové uspořádání uspokojivě fungovat (ostatně na toto riziko upozornil i kolizní opatrovník, který má jistě řadu praktických zkušeností s tím, jak střídavá péče za obdobných okolností probíhá), anebo zda raději svěřit nezletilé do výchovy matky, a zachovat tak (byť třeba jen dočasně) v zásadě uspokojivý status quo, zvláště pak s ohledem na poměrně nízký věk nezletilých, pro který je alespoň základní komunikace mezi rodiči v případě střídavé péče nepochybně velmi důležitá, s tím, že by tento krok mohl vést ke zmírnění napětí a potažmo ke zklidnění situace, což následně (spolu s vyšším věkem nezletilých) otevře prostor pro jejich svěření do střídavé péče rodičů (případně po předchozím rozšíření styku).
26. Výsledek této úvahy je projevem nezávislé rozhodovací činnosti obecného soudu, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Namítl-li stěžovatel, že krajský soud rozhodl nepředvídatelně, Ústavnímu soudu není zřejmé, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo procesní povahy měl krajský soud porušit, snad jen možno dodat, že otázka podoby péče o nezletilé byla hlavním předmětem celého řízení, resp. obecnými soudy byla řešena opakovaně, přičemž stěžovateli nic nebránilo v něm skutkově i právně argumentovat, což ostatně také činil. Jestliže stěžovatel uvedl, že byl diskriminován pro své pohlaví, krajský soud svoje rozhodnutí nepostavil na tom, že děti nutno svěřit do péče matky proto, že je ženou, ale proto, že z věcných důvodů dané uspořádání poměrů dětí považoval v daném okamžiku za nejlepší. K poslední námitce možno poznamenat, že stěžovateli jako biologickému rodiči nebyla upřena možnost děti vychovávat, pouze bylo nezbytné, s ohledem na to, že nedošlo mezi rodiči k dohodě ohledně péče o nezletilé, soudně upravit způsob, resp. rozsah, v jakém stěžovatel bude tuto výchovu realizovat.
27. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu