ECLI:CZ:US:2017:3.US.3779.16.1
sp. zn. III. ÚS 3779/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace PREFA MAJETKOVÁ a. s., sídlem Husova 456, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 921/2016-773, ve znění opravného usnesení ze dne 5. října 2016 č. j. 30 Cdo 921/2016-776, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 25 Co 365/2015-581 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. dubna 2015 č. j. 15 C 314/2013-315, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit a užívat svůj majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i práva vyplývající z čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 702 970 000 Kč, jakožto náhrady škody způsobené protiprávním jednáním státu. Obvodní soud dovodil, že tvrzená škoda nevznikla v příčinné souvislosti s jednáním státu (odložení trestní věci a neoznámení informací o možném trestném činu), a ten tedy za její vznik neodpovídá.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění se plně ztotožnil s jeho argumentací.
4. Oba rozsudky napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že zastavil řízení o dovolání v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a ve zbytku dovolání odmítl, a to zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné. Konstatoval, že i když je dovolání obsáhlé (176 stran textu), neobsahuje jeho odůvodnění vymezení důvodu dovolání v řádné podobě, ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. U jedné otázky stěžovatelka tyto předpoklady neuvádí vůbec. U druhé se pak otázka týká pouze vad řízení, k nimž může Nejvyšší soud přihlédnout jen u přípustných dovolání. U třetí otázky pak stěžovatelka rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů byl ovlivněn korupcí a tlakem "justiční mafie", aniž by dle Nejvyššího soudu srozumitelně vymezila konkrétní dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného pak Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že soudy nižších stupňů se svým postupem neodchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, neboť dle ní postup státního zastupitelství nemůže založit odpovědnost státu, jestliže jím státní zastupitelství přímo nezasahuje do práv stěžovatelky. Odpovědnost státu pak nezakládá ani neoznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila s velmi obsáhlou, avšak ve značné části obtížně srozumitelnou ústavní stížností (přes 200 stran textu), v níž však především opakuje argumenty uplatněné v předchozích fázích řízení, popř. je stěžovatelčin právní zástupce uplatnil v jiných, souvisejících řízeních (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3697/16). Jejich podstatou je zřejmě stěžovatelčino přesvědčení, že v důsledku protiprávních (mafiánských, zločinných) postupů státních orgánů jí byla způsobena značná újma na majetku. Napadenými rozsudky nebyla stěžovatelce přiznána náhrada za tuto způsobenou újmu, a proto v nich stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Z toho důvodu navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Mimo jiné pak stěžovatelka vznesla námitku podjatosti 13 soudců Ústavního soudu [část ústavní stížnosti je nazvána "Prohlášení stěžovatele o odmítnutí některých soudců Ústavního soudu ČR dle §37 odst. (1) zákona č. 182/1993 Sb."], a to z důvodu jejich podílu na udržování protiprávního stavu ve věci stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Pokud jde o námitku podjatosti, Ústavní soud se jí nemohl zabývat, a to z důvodů advokátu stěžovatelky známých a již opakovaně uvedených v dalších řízeních (srov. např. bod 3 usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3697/16, bod 5 usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3941/16 nebo bod 3 usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3550/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti způsobem, aby bylo dáno oprávnění Nejvyššího soudu o něm rozhodnout, musel Ústavní soud nejprve přezkoumat uvedený postup dovolacího soudu. Pokud se totiž takový postup ukáže být oprávněným, nelze v řízení o ústavní stížnosti přistoupit k přezkumu uplatněných hmotněprávních námitek pro nedostatečné vyčerpání opravných prostředků, které k ochraně ústavních práv primárně slouží a k nimž je ústavní stížnost ve vztahu subsidiarity.
10. Nejvyšší soud se zabýval možnostmi projednání podaného dovolání v souladu se zákonnými požadavky (srov. str. 3 a 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jeho odůvodnění nemožnosti projednání dovolání, včetně odkazů na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, nepovažuje Ústavní soud za nepřiléhavé či dokonce nepřípustné. Odpovídá plně textu odůvodnění podaného dovolání. V něm se stěžovatelka pokoušela, avšak bez splnění výše uvedených zákonných požadavků, obrátit pozornost Nejvyššího soudu ke třem otázkám. Jejich projednání však bránilo nesplnění dalších zákonných požadavků pro projednání dovolání (podrobně např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Postup Nejvyššího soudu tedy odpovídá jak textu a smyslu zákona, tak i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pro podrobnosti lze přitom plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm navíc Nejvyšší soud obiter dictum zopakoval závěr ze starší judikatury, dle níž stěžovatelčina žaloba nemohla být úspěšná (blíže viz sub 4 in fine).
11. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu.
12. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou. Ústavní soud tak nemohl přistoupit k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů (obdobně např. usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 533/17).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu