ECLI:CZ:US:2017:3.US.3984.16.1
sp. zn. III. ÚS 3984/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 sp. zn. 8 To 400/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. září 2016 sp. zn. 67 T 222/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na projednání věci mimo pořadí.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným usnesením rozhodl podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za použití §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že se stěžovateli nařizuje výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců uloženého rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 67 T 222/2013, který ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 5 To 406/2014 nabyl právní moci dne 27. 11. 2014. Obvodní soud s poukazem na §83 odst. 5 tr. zákoníku za použití §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dále rozhodl, že se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.
3. Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení nastala procesní situace opomenutých důkazů, kdy navrhl doplnění dokazování dokladem o platbě Lince bezpečí a další listinné důkazy, avšak tyto důkazy obvodní soud při veřejném zasedání dne 15. 9. 2016 neprovedl řádně a neumožnil mu se k nim jednotlivě vyjádřit.
5. Soudy porušily zásadu ne bis in idem, jelikož stěžovatel byl za svoje nevhodné chování v časovém úseku od právní moci rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 67 T 222/2013 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 5 To 406/2014 do svého zadržení v lednu 2016 pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 24 T 62/2016. Obě napadená usnesení nerozlišují časové období do dne 8. 1. 2016 a po tomto datu, přičemž výkon trestu nařizují, jakoby stěžovatel ve svém chování pokračoval i po 8. 1. 2016 až do září 2016.
6. Tím soudy zároveň nezohledňují, že dochází k naplňování výchovného účinku trestu, kdy stěžovatel se od 8. 1. 2016 chová a i nadále hodlá chovat řádně, respektive se snaží o odstranění následků svého předchozího jednání. V této souvislosti zaznamenává, že Obvodní soud pro Prahu 7 mu trestním příkazem ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 24 T 62/2016 nařídil dohled, který probíhá bez problémů, přičemž stěžovatel navštěvuje i psychologa a zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí potvrzuje, že udržuje bezproblémové vztahy nejen se synem a vídá se s ním opakovaně i v přítomnosti jeho matky.
7. Soudy se nezabývaly ani otázkou nepřiměřeného zásahu výkonu trestu do rodinných poměrů, z nichž se inkriminovaná trestná činnost odvíjí. Zdůrazňuje, že výborné vztahy se synem jsou vzájemné; okolnost, že stěžovatel bude ve výkonu trestu, syn jistě těžce ponese.
8. Stěžovatel rovněž dovozuje, že městský soud nedostál požadavkům §330 odst. 1 tr. řádu, potažmo porušil právo na spravedlivý proces tím, že rozhodl o instanční stížnosti v neveřejném zasedání. V této souvislosti připomíná, že mezi rozhodováním soudu prvního stupně a stížnostního soudu uplynul časový úsek jednoho měsíce, v důsledku čehož lze přiměřeně aplikovat judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování ve vazebních věcech v rámci vazebního zasedání.
9. Závěrem stěžovatel vytýká, že ustanovení §330 odst. 1 tr. řádu ve spojení s §234 odst. 2 tr. řádu umožňuje soudu provést veřejné zasedání bez přítomnosti státního zástupce, nicméně předmětnou úpravu je nutno ústavně konformně vyložit tak, že jde o případy, kdy se veřejného zasedání neúčastní státní zástupce i obhájce. Stěžovatel byl při veřejném zasedání obvodního soudu dne 15. 9. 2016 zastoupen obhájcem a není vyloučeno, že by jeho závěrečná řeč natolik státního zástupce přesvědčila, že by v replice přisvědčil návrhu na postup dle §83 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, tj. ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.
10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval svůj návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který nově odůvodnil tím, že byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. 16 PP 40/2017 nepravomocně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, avšak státní zástupce proti tomuto rozhodnutí podal - dosud neodůvodněnou - instanční stížnost, která nevyhnutelně povede k prodloužení délky výkonu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah předložených rozhodnutí soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
13. V dané souvislosti dlužno připomenout, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku. Úkolem Ústavního soudu je omezit se toliko na poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
14. Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti ovšem nesvědčí. Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy zhodnotily chování stěžovatele (podmíněně odsouzeného) ve zkušební době na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze upřít udržitelnost v ústavněprávní rovině. Za situace, kdy se stěžovatel ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu a soudy dospěly k rozhodnutí, že se trest vykoná, je jejich závěr z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť vyvarování se páchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněně odsouzeným představuje bezpochyby základní atribut řádného života ve smyslu §83 odst. 1 tr. zákoníku. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na druhou stranu, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, kteréhož postupu se stěžovatel dovolává, zákon výslovně označuje za výjimečné. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" pak vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech.
15. V rovině zcela konkrétní lze dodat následující.
16. Ohledně dokladu o platbě Lince bezpečí a dalších (v odůvodnění ústavní stížnosti nespecifikovaných) listinných důkazů, na které odkazuje stěžovatel, je třeba zdůraznit, že není pochyb, že v případech tzv. opomenutých důkazů jde o vadu, která může založit zásah Ústavního soudu. Jde zejména o případy, kdy návrh na provedení konkrétního důkazu soud zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej ignoruje tím způsobem, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.
17. V daném případě lze soudům vytknout, že stěžovateli omezily procesní prostor pro argumentaci odvíjející se z uvedených listinných důkazů, nicméně Ústavní soud (i při své rezervovanosti stran možnosti z vlastní pozice hodnotit, zda a v jaké míře mohly navrhované důkazy potvrdit či vyvrátit zjišťované skutečnosti) neshledává v této určité diskrepanci podklad pro úsudek, že řízení proto nelze jako celek pokládat za spravedlivé.
18. Ústavní soud nespatřuje vybočení ze zásady ne bis in idem ani v okolnosti, že soudy vydaly ústavní stížností napadená rozhodnutí až poté, co byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 24 T 62/2016, přičemž všechna uvedená rozhodnutí obracejí pozornost k období do dne 8. 1. 2016.
19. Obvodní soud ani městský soud nepochybily, když vyčkaly na vydání citovaného trestního příkazu. Z hlediska hodnocení časové posloupnosti jednotlivých rozhodnutí je určující, že se nezpronevěřily požadavku, že soud při rozhodování podle §83 odst. 1 tr. zákoníku nepřihlíží k trestnému činu spáchanému před právní mocí rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném odsouzení, ani k trestnému činu spáchanému po uplynutí zkušební doby.
20. K námitce ohledně naplňování výchovného účelu trestu za situace, kdy se stěžovatel již chová řádně a usiluje o odstranění svého předchozího jednání, se patří zdůraznit, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu a podobně ani k délce zkušební doby v případě podmíněného zastavení trestního stíhání [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tyto závěry jsou přiměřeně přenositelné též na rozhodování odvíjející se z §83 odst. 1 tr. zákoníku. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal; nenastala zde ani situace extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence, přičemž soudy své úvahy ústavněprávně udržitelným způsobem odůvodnily. Řečeným se nicméně nebagatelizuje pozitivní vývoj v chování stěžovatele, na který ústavní stížnost upozorňuje.
21. Ke stěžovatelově argumentaci o dopadech výkonu trestu na jeho syna se sluší konstatovat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10 (N 16/60 SbNU 171) nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu): "jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu."
22. Citovaný nález [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 9. 2011 - trestní řízení proti Magatte Gueye (C-483/09) a Valentín Salmerón Sánchez (C-1/10)] se zabývá trestní věcí odvíjející se z konfliktů uvnitř rodiny, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že v daném případě zájmy stěžovatelky (poškozené, která dala v trestním řízení najevo, že si nepřeje, aby trestní stíhání pokračovalo) svým významem převažují nad zájmem státu potrestat pachatele trestného činu.
23. Za zaznamenání stojí rovněž text Cheryl H.: No Right to Choose: Mandated Victim Participation in Domestic Violence Prosecutions. Harvard Law Review, 1996, sv. 109, č. 8, s. 1849-1910.
24. V daných souvislostech je však nutno zdůraznit, že stěžovatelův syn není v nyní projednávané věci stěžovatelem a ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
25. Obecně (aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky se závěry soudů) lze konstatovat, že otázka, zda trestní represe nevyvolává nové křivdy, resp. další viktimizaci (viz zásada fiat iustitia, pereant mundus) nepostrádá relevanci, přičemž dlužno připomenout čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zakotvující pojem nejlepší zájem dítěte.
26. Vytýká-li stěžovatel, že městský soud nenařídil veřejné zasedání, patří se poznamenat, že v nálezech ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05 (N 109/41 SbNU 357), ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07 (N 72/45 SbNU 143) a ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09 (N 246/55 SbNU 367) Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Citovaný právní názor platí již proto, že obdobně jako rozhodování o uložení trestu v meritorním řízení, rozhodování o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má dopad do základní svobody jednotlivce (jeho osobní svobody). Z povahy věci plyne, že je-li zásah do osobní svobody důsledkem nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně (který by např. rozhodl o tom, že se odsouzený osvědčil, resp. by ponechal podmíněné odsouzení v platnosti), ale až výlučně rozhodnutím stížnostního soudu (o tom, že trest odnětí svobody se vykoná), musí být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání. Tím je totiž jednotlivci garantována možnost realizace jeho obrany proti skutkovým zjištěním a právním názorům, učiněných soudem v jeho neprospěch.
27. Na tuto situaci dopadají (v principu obdobně) právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311): "... rozhodnutí odvolacího soudu nese znaky tzv. překvapivosti rozhodnutí, jak je definována v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), obdobně např. nález ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 93/99 (N 80/14 SbNU 161)], neboť z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem nebylo možné - byť ve věci podal odvolání státní zástupce - předpokládat, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít, a tím bylo stěžovateli fakticky upřeno provádět efektivní obhajobu, když se proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nemohl bránit".
28. O takto vymezenou situaci ve stěžovatelově věci nejde, jelikož o přeměně podmíněného odsouzení ve výkon trestu odnětí svobody rozhodl již soud prvního stupně. Jinými slovy, u stížnostního soudu nejde o jediné a první rozhodnutí o přeměně podmíněného odsouzení ve výkon trestu odnětí svobody (soud prvního stupně shodně rozhodl, že trest odnětí svobody se vykoná).
29. Není vyloučeno považovat časové rozpětí mezi rozhodováním soudu prvního stupně a stížnostního soudu za faktor podstatný pro rozhodování soudu, zda nařídit veřejné zasedání (a opatřit si touto formou aktuální skutkové závěry). V daných poměrech však Ústavní soud neshledává výkladový exces již proto, že stěžovatel nekonkretizoval, jakou další skutkovou a právní argumentaci by mohl uplatnit v rámci veřejného zasedání.
30. Co do stěžovatelova rekurzu k rozhodování ve vazebních věcech (vazební zasedání) dlužno připomenout, že jde o problematiku specifickou, a to zejména kvůli - vnitřní logice věci odpovídajícím - omezením možnosti obviněného uplatňovat právo na obhajobu.
31. Ústavní soud ke stěžovatelově námitce, že §234 odst. 2 tr. řádu je nutno ústavně konformním způsobem interpretovat tak, že veřejné zasedání se nemůže uskutečnit, dostaví-li se k němu obhájce, nikoli však rovněž státní zástupce, považuje za vhodné poznamenat, že otázku přítomnosti osob při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. řádu. Podle jeho odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. "Něco jiného" zákon stanoví např. v §263 odst. 3 tr. řádu, podle něhož při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení; důvody nutné obhajoby se zde odvozují od úpravy stanovené pro hlavní líčení (§202 odst. 4, věta druhá tr. řádu), odvolací soud však musí samostatně zkoumat, zda i nadále trvají. V této souvislosti je třeba upozornit i na to, že nestačí, že obviněný si obhájce zvolil, resp. mu byl ustanoven, nutná je též jeho osobní účast u veřejného zasedání.
32. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob účinně participovat návrhy a námitkami na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů a soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)], o něž právě v trestním řízení jde především.
33. Jakkoli není vyloučeno, že by se závěrečná řeč stěžovatelova obhájce vyznačovala způsobilostí přesvědčit státního zástupce ku podpoře postupu ve smyslu §83 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, tj. ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, k posunutí stěžovatelovy argumentace do ústavněprávní roviny tato úvaha nepostačuje. Stěžovateli možnost uplatnit odpovídající výhrady - a tím na soudním procesu participovat - omezena nebyla (stěžovatelův obhájce závěrečnou řeč pronesl) a souhlasné vyjádření státního zástupce nicméně nepředstavuje zákonnou podmínkou uplatnění tohoto výjimečného postupu. Výklad, podle kterého veřejné zasedání může proběhnout bez přítomnosti státního zástupce pouze tehdy, není-li přítomen u tohoto zasedání ani obhájce, by pozici obviněného zpravidla neposiloval (obecně se má za to, že práva obviněného budou v řízení lépe chráněna za přítomnosti obhájce u veřejného zasedání); již proto jej nelze dovodit ze stěžovatelem vzpomínaného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
34. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje citované právní závěry včleněné do obou usnesení za vybočující z ústavně vymezeného rámce.
35. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na projednání věci mimo pořadí sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu