ECLI:CZ:US:2017:3.US.441.17.1
sp. zn. III. ÚS 441/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem v Ostravě, Závodní 2006/101, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2016, č. j. 10 Co 541/2016-127, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2016, č. j. 53 EXE 12234/2015-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka vystupuje na straně povinné v řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 53 EXE 12234/2015. V tomto řízení bylo dne 9. 5. 2016 vydáno usnesení (č. l. 29), kterým byl soudní exekutor JUDr. Milan Vlha, Exekutorský úřad v Ostravě, pověřen k vedení exekuce pro vymožení pohledávky oprávněného Statutární město Ostrava - Městský obvod Ostrava-Jih (dále jen "vedlejší účastník") ve výši 30 450,- Kč s příslušenstvím dle vykonatelných exekučních titulů, a to rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 107/2002-260, usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-6, usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 756/2009-8, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 54 C 255/2001-244. Podáním ze dne 30. 9. 2015 se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce a odkladu provedení exekuce z důvodu částečné úhrady vymáhané pohledávky, z důvodu nepřiměřeného způsobu provedení exekuce s ohledem na výši pohledávky a skutečnost, že jí má být postižen byt, ve kterém stěžovatelka bydlí, a dále vzhledem ke skutečnosti, že exekucí měly být vymáhány toliko náklady předchozích řízení, argumentovala stěžovatelka neúčelností těchto nákladů v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz).
3. Okresní soud v Ostravě napadeným rozhodnutím č. j. 53 EXE 12234/2015-76 rozhodl o částečném zastavení exekuce co do částky 2 000,- Kč, ve zbytku návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Z odůvodnění usnesení se podává, že mimo částky ve výši 2 000,- Kč nebylo prokázáno, že by stěžovatelka na vymáhané částky cokoliv uhradila. S námitkou nemožnosti vymáhat náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka jako neúčelné se soud vypořádal tak, že tímto způsobem lze argumentovat pouze v řízení, kde se o nákladech řízení teprve rozhoduje, avšak není možno prostřednictvím těchto závěrů revidovat již pravomocně přiznané náklady řízení. Argumentace spočívající na nepřiměřenosti způsobu provedení exekuce (prodej bytu) byla pak soudem shledána v dané fázi řízení nedůvodnou, když tuto námitku lze uplatnit až s okamžikem zahájení dražby.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Ostravě, č. j. 10 Co 541/2016-127, který odvolání odmítl v části, v níž směřovalo proti vyhovujícímu výroku a ve zbytku bylo napadené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které rovněž odkázal. Zejména zdůraznil, že "dodatečná revize" pravomocně přiznaných nákladů řízení není možná, a to i ve vztahu k jiným řízením o výkon rozhodnutí, když pouze v rámci těchto řízení mohl soud aplikovat postup dle ustanovení §271 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
III.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce pro pohledávky vymáhané na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-6, kde vymáhaná částka činí 5 400,- Kč a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 756/2009-8, kde vymáhaná částka činí 5 970,- Kč, kdy v rámci těchto řízení byl výkon rozhodnutí zastaven, a to na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-261 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 756/2009-191. Těmito usneseními bylo shodně rozhodnuto tak, že výkon rozhodnutí se zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí s tím, že v obou případech byl výkon rozhodnutí veden jen pro náhradu nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka, které jsou však s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), neúčelné, když oprávněným je statutární město. Výkon rozhodnutí tak byl zastaven dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces, soudní a jinou právní ochranu a právo vlastnit majetek. Soudy se měly tvrzeného protiústavního postupu dopustit tím, že ačkoliv v samotném řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 51 E 755/2009 a sp. zn. 51 E 756/2009 byl výkon rozhodnutí zastaven s ohledem na vývoj judikatury a závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, jsou tytéž náklady řízení, ohledně kterých byl výkon rozhodnutí zastaven, požadovány prostřednictvím exekuce vedené soukromým exekutorem. Vzhledem k tomu, že uvedené náklady vykonávacího řízení byly vynaloženy neúčelně, považuje stěžovatelka usnesení okresního soudu č. j. 51 E 755/2009-6, a č. j. 51 E 756/2009-8 za nevykonatelná. Okresní soud v Ostravě se dle názoru stěžovatelky vykonatelností uvedených usnesení v napadeném rozhodnutí
č. j. 53 EXE 12234/2015-76 vůbec nezabýval, když nevzal v potaz, že jejich nevykonatelnost de facto konstatoval tentýž soud v rámci rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí, což bylo uvedeno v odůvodnění usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-261 a č. j. 51 E 756/2009-191. V tomto spatřuje stěžovatelka rovněž porušení principu právní jistoty. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly její námitkou, že provedení exekuce prodejem nemovitosti je v rozporu se zásadou přiměřenosti, když dle jejího názoru je v možnostech soudu již nyní zjistit výši pohledávky, která bude v exekuci vymáhána a není tak nutno čekat až na stádium dražby.
IV.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je řádně zastoupena.
8. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však v nyní projednávané věci zjištěna nebyla.
10. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatelka v dané věci brojí proti rozhodnutí v otázce nákladů řízení, které v konečném součtu činí částku ve výši 11 370,- Kč, tedy částku velice blízkou limitu tzv. bagatelních věcí podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne už ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
V.
11. Je třeba souhlasit se stěžovatelkou v tom směru, že dočasný stav, kdy prostřednictvím exekuce je po ní vymáhána částka, pro kterou byl výkon rozhodnutí v předchozím řízení zastaven, je přinejmenším matoucí. Je však nutno zohlednit veškeré souvislosti, které této situaci předcházely. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce nařízené rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě č. j. 53 EXE 12234/2015-29 ještě v době, kdy výkon rozhodnutí vedený týmž soudem pod sp. zn. 51 E 755/2009, a 51 E 756/2009, dosud probíhal a nebylo rozhodnuto o jeho zastavení. I v době, kdy Okresní soud v Ostravě rozhodoval o zastavení exekuce v řízení vedeném pod sp. zn. 53 EXE 12234/2015, nebyla dosud stěžovatelkou namítaná rozhodnutí téhož soudu č. j. 51 E 755/2009-261 a č. j. 51 E 756/2009-191 dosud pravomocná. Obecně tak lze konstatovat, že názor Okresního soudu v Ostravě vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tj. že prostřednictvím závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 nelze revidovat již v jiném řízení pravomocně přiznané náklady řízení, je správný.
12. Stěžovatelka předložila spolu se svou ústavní stížností rovněž kopii rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-261 a č. j. 51 E 756/2009-191. Z obsahu těchto rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jimi bylo rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí (část I. výroku) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (část II. výroku). V odůvodnění těchto rozhodnutí bylo shodně uvedeno, že výkon rozhodnutí je veden již jen pro náhradu nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka, které jsou však s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, neúčelné, když oprávněným je statutární město, a proto je zde jiný důvod k zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Dle §271 občanského soudního řádu pak platí, že dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil. Předmětná usnesení však rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu §271 občanského soudního řádu neobsahují, jak správně poznamenal i Okresní soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí a rovněž soud odvolací. Obsahují pouze rozhodnutí o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, avšak nikoliv o nákladech celého řízení. Takové rozhodnutí v předmětných řízeních vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 E 755/2009 a 51 E 756/2009-191 zjevně chybí. Přesto dle sdělení stěžovatelky nabyla předmětná rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí právní moci, tudíž je stěžovatelka nenapadla odvoláním pro absenci (či nejasnost) nákladového výroku, ačkoliv byla v řízení zastoupena advokátem.
13. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího pak bylo vydáno již v době, kdy rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-261 a č. j. 51 E 756/2009-191 nabyla právní moci. Jestliže však odvolací soud konstatoval, že závěry soudu prvního stupně shledává správnými, nelze mu v tomto směru z pohledu Ústavního soudu za dané situace ničeho vytknout, neboť nákladové výroky obsažené v rozhodnutích Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 E 755/2009-6 a č. j. 51 E 756/2009-8 skutečně změněny nebyly, a to i když se stěžovatelka mohla domáhat jejich zrušení podle ustanovení §271 občanského soudního řádu. Exekuce v předmětné věci tak byla nařízena dle vykonatelných titulů, které nebyly v mezidobí zrušeny.
14. Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani v otázce posouzení přiměřenosti způsobu provedení exekuce. Soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly, přičemž jejich výklad ustanovení §336i odst. 2 občanského soudního řádu je ústavně konformní.
15. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější zásah se pak musí jednat v případě, kdy předmětem sporu jsou náklady řízení.
VI.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu