ECLI:CZ:US:2017:3.US.609.17.1
sp. zn. III. ÚS 609/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Militkého, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 29 Cdo 3122/2016-389, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016 č. j. 23 Co 31/2016-324 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. července 2015 č. j. 28 C 100/2012-271, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní korporace M 3000, a. s., sídlem Šaldova 278/36, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavě zaručených základních práv.
2. Vedlejší účastnice je obchodní společností zaměřující se na prodej vozidel tovární značky Mercedes-Benz. Stěžovatel u vedlejší účastnice v minulosti působil jako člen představenstva, vedle toho měl též uzavřenou pracovní smlouvu na místo manažera pro rozvoj.
3. Při svém působení u vedlejší účastnice podepsal stěžovatel zprostředkovatelskou smlouvu se třetí společností. Této společnosti následně vedlejší účastnice podle smlouvy uhradila provizi. Předmětem rozhodování soudů bylo posuzování, zda byl stěžovatel oprávněn zavázat vedlejší účastnici (stanovy vedlejší účastnice vyžadovaly, aby smlouvy podepisovaly oba členové představenstva společně), a též zda vedlejší účastnici vznikla škoda tím, že byla vyplacena provize třetí společnosti.
4. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici částku 2 755 422,36 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé ohledně části jistiny ve výši 1 822 560,11 Kč, změnil lhůtu k plnění tak, že činí šest měsíců (výrok I), změnil napadené rozhodnutí ve výroku I tak, že žalobu co do jistiny ve výši 932 862,25 Kč zamítl (výrok II) a ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok III).
6. Dovolání stěžovatele proti výroku I rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že podané dovolání je nepřípustné, jelikož "otázky", které dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá, maje jejich řešení odvolacím soudem za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, popř. jde o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Porušení výše sub 1 uvedených základních práv v řízení před obecnými soudy mělo podle stěžovatele spočívat v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které založilo jejich nepřezkoumatelnost a protiústavnost. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zejména neuvedly, na základě kterých důkazů dospěly k daným skutkovým zjištěním. Takový postup je Ústavním soudem dlouhodobě považován za zásah do práva na spravedlivý proces, neboť vede porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1235/11, IV. ÚS 304/98, III. ÚS 84/94, I. ÚS 2771/10 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel v řízeních před soudy také namítal pracovněprávní povahu sporu. Nesprávné posouzení této otázky a jeho nedostatečné odůvodnění způsobilo zásah do stěžovatelova práva na zákonného soudce, neboť spor nebyl projednán před správným senátem soudu.
9. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se v napadeném usnesení nijak nevypořádal s řadou jeho námitek. Předně jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu. Dále stěžovatel namítal, že předmětné smlouvy mohly být platné na základě ratihabice, tedy dodatečného schválení vedlejším účastníkem. K této otázce se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil, stejně jako k otázce vzniku a výše škody.
10. Další argumentace je zaměřena proti dokazování a vyhodnocení důkazů při rozhodování obvodního soudu a městského soudu. S ohledem na to, že v případě těchto rozhodnutí, jak bude dále vyloženo, nebyly splněny procesní předpoklady pro to, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnost meritorně posoudit, není třeba zde stěžovatelovy argumenty podrobně reprodukovat.
III.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatele
11. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
12. Obvodní soud pouze uvedl, že nemá zájem se k ústavní stížnosti vyjádřit a rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
13. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se podrobně vypořádal s opakovanou účelovou argumentací stěžovatele v uvedeném sporu. Městský soud proto odkazuje na skutkové i právní závěry uvedené v jeho obsáhlém rozhodnutí. Poukázal současně i na to, že stěžovatel sleduje revizi skutkových i právních závěrů všech soudů dosud rozhodujících ve věci.
14. Nejvyšší soud na úvod svého vyjádření upozornil, že v rámci řízení o dovolání je oprávněn posuzovat pouze některé právní otázky. Konkrétně ty, na jejichž vyřešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a které zároveň dovolatel učinil předmětem dovolání, a ohledně nichž dovolatel vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dle svého názoru stěžovatelovo dovolání pečlivě posoudil a zabýval se veškerými otázkami hmotného či procesního práva, které stěžovatel byť jen naznačil a k nimž (opět alespoň náznakem) vymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 občanského soudního řádu. Vytýká-li tudíž stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, že se nezabýval otázkou vzniku a výše škody či otázkou ratihabice zprostředkovatelské smlouvy, pomíjí, že se těmito "otázkami" Nejvyšší soud (s ohledem na obsah dovolání) zabývat nemohl.
15. Dále se pak Nejvyšší soud obsáhle vyjádřil k otázce vázanosti akciové společnosti jednáním jediného člena představenstva v situaci, kdy podle stanov společnosti a podle zápisu v obchodním rejstříku musí jménem společnosti jednat alespoň dva členové představenstva. Otázka platnosti či právního režimu manažerské smlouvy stěžovatele na pozici výkonného ředitele pak, podle Nejvyššího soudu, nemá žádný význam ani pro posouzení odpovědnosti stěžovatele za škodu způsobenou proplacením provize podle jím uzavřené zprostředkovatelské smlouvy. Rozhodnutí o tom, zda zaplatí (ať už domnělý nebo skutečný) dluh, spadá do obchodního vedení společnosti, jež náleží představenstvu (§192 odst. 1 obchodního zákoníku). Učiní-li toto rozhodnutí člen představenstva, bude jeho případná odpovědnost (za porušení péče řádného hospodáře při takovém rozhodnutí) vždy posuzována jako odpovědnost za výkon funkce člena představenstva, a to bez ohledu na to, zda a kolik má takový člen představenstva uzavřených "souběžných" "manažerských" smluv a zda se tyto smlouvy "řídí zákoníkem práce". S tím ostatně výslovně počítala úprava tzv. souběhů účinná od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 (srov. §66d odst. 2 obchodního zákoníku), a jiný závěr ani neplyne ze stěžovatelem namítaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15.
16. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření rozebírá jednotlivé argumenty stěžovatele. Zdůrazňuje, že není možné, aby stěžovatel ve svém dovolání argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, neboť tento nález byl vydán až poté, co stěžovatel podal dovolání. Dále vedlejší účastnice polemizuje se stěžovatelovými tvrzeními o tom, že se soudy nevypořádaly s určitým argumentem, a odkazuje na konkrétní pasáže napadených rozhodnutí. Tuto argumentaci není třeba podrobněji reprodukovat s ohledem na to, že ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu je nepřípustná.
17. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření městského soudu, Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka na vědomí a k replice. Ve své replice stěžovatel upřesnil, že jeho argument nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 nebyl obsažen přímo v dovolání, nýbrž v jeho doplnění ze dne 12. 10. 2016. Z předmětného nálezu stěžovatel ve své replice cituje a dovozuje, že byl oprávněn uzavřít zprostředkovatelské smlouvy jménem vedlejšího účastníka. Dále stěžovatel v replice kritizuje průběh dokazování před obvodním soudem a městským soudem, a kvalitu jejich rozhodnutí, z čehož dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud přípustnou, ve zbývající části (viz dále) nepřípustnou.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, a řízení, které předcházelo vydání tohoto usnesení, a shledal, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
V.a)
Právo na zákonného soudce
20. Stěžovatel namítal, že o jeho dovolání rozhodl nesprávný senát Nejvyššího soudu, když jeho věc měla být kvalifikována jako pracovněprávní.
21. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně garantovaným právem. Při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je však nutno posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc bez předem daných pravidel. Tyto požadavky Ústavní soud postupně konkretizoval v řadě nálezů [viz např. nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423), ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219)]. Jde-li o transparentnost a předvídatelnost rozvrhu práce, nevyloučil Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře, že určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Opět je nutno připomenout, že účelem a smyslem ústavně zaručeného práva na zákonného soudce je bránit libovůli a účelové manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Při použití kritéria, spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky, může být v určité míře přítomna úvaha dovolacího soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne, a to zejména u věcí složitějších. I rozvrh práce, jakožto souhrn pravidel pro přidělování věcí, nutně podléhá soudcovské interpretaci. Samotnou možnost této interpretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Jinak řečeno, kritérium sporné právní otázky, i když jde o kritérium nutně podléhající dalšímu výkladu, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce.
22. Spornou otázkou v posuzované věci, tedy rozdělováním dovolání v civilních věcech mezi jednotlivé senáty Nejvyššího soudu, se již Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 1589/13 (N 9/76 SbNU 131). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval: "Připouští-li tedy rozvrh práce soudu určitou úvahu interpretující konkrétní ustanovení rozvrhu práce (typicky u dovolacího soudu výklad pojmu "hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky"), musí být při posuzování respektu ústavního práva na zákonného soudce z okolností konkrétního případu zřejmé, že při výkladu tohoto pojmu nejde o libovůli, nýbrž že jde o postup racionální, logický a zdůvodnitelný.".
23. V nyní posuzované věci byla žaloba původně podána v roce 2008 k městskému soudu jako obchodní spor. Na základě námitky věcné nepříslušnosti posoudil otázku věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým usnesením ze dne 2. 4. 2014 č. j. Ncp 1069/2011-127. Vrchní soud dospěl k závěru, že není-li zřejmé, zda jde o spor pracovněprávní či obchodněprávní, bude třeba provádět důkazy a posuzovat právní argumenty pracovněprávního charakteru, jež mohou vést k závěru, zda stěžovatel žalované úkony činil jako zaměstnanec či jako člen představenstva obchodní společnosti. Proto rozhodl vrchní soud, že ve věci je příslušný rozhodovat obvodní soud v senátu pro věci pracovněprávní. Vrchní soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že bez provedeného dokazování nelze předjímat, zda má být vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem kvalifikován jako pracovněprávní či obchodněprávní.
24. V dalším řízení dospěl obvodní soud k závěru, že předmětné jednání stěžovatele je třeba posuzovat jako jednání člena představenstva obchodní společnosti a žalobě vyhověl. Tento závěr potvrdil i městský soud. Oba soudy tak posuzovaly věc jako obchodněprávní.
25. Za těchto okolností se jeví jako logické a racionální, že o dovolání rozhodoval Nejvyšší soud v senátu 29, kterému podle rozvrhu práce přísluší rozhodovat o dovolání v otázkách sporů "mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy a členy jejich orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace [§9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014]".
26. Přidělení věci do tohoto senátu Nejvyššího soudu se Ústavnímu soudu nejeví jako svévolné, a proto nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že byl v řízení před Nejvyšším soudem odňat svému zákonnému soudci.
V.b)
Přístup k dovolacímu soudu
27. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítal, že se Nejvyšší soud nezabýval některými argumenty, které předložil ve svém dovolání. V této souvislosti je třeba v prvé řadě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, ve kterém je podrobně vyloženo, v čem z hlediska ústavního přezkumu spočívá smysl a účel právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání a jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§241a občanského soudního řádu). Současně je třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb. řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě stanovení dané náležitosti dovolání) bylo snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali s případným závěrem, že při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu nemá rozumný smysl dovolání podávat.
29. S ohledem na výše uvedené nelze danou právní úpravu hodnotit negativně ani ve vztahu k účastníkům řízení. Dovolání je určeno výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod - srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 a zejména nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/15) a právě odlišení těchto otázek od otázek jiných (skutkových) činí v praxi problémy (viz k tomu nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13), přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se důsledně zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Nadto je dovolatel povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek uvedených (zde) v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na to, jak je §241a odst. 2, a (v souvislosti s tím) také §237 o. s. ř., formulován, je zřejmé, že dovolatel musí vyvinout určité interpretační úsilí, nicméně i s ohledem na povinné právní zastoupení nejde o nepřekonatelnou překážku, jež by fakticky bránila v přístupu k dovolacímu soudu, navíc v době podání stěžovatelova dovolání k této otázce již existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
30. Z vyžádaného soudního spisu přitom vyplývá, že k otázkám vzniku a výše škody, a otázce ratihabice zprostředkovatelské smlouvy, přípustnost dovolání stěžovatel nijak nevymezil, tedy neuvedl, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se měl městský soud při posuzování těchto právních otázek odchýlit.
31. Po prostudování stěžovatelova dovolání založeného ve spise na č. l. 343-359, a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že se ve svém usnesení zabýval všemi otázkami, k nimž stěžovatel přípustnost dovolání byť jen naznačil (například nekonkrétním poukazem na to, že určitou otázku městský soud posoudil "v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu"). Nezabýval-li se Nejvyšší soud ostatními stěžovatelem načrtnutými problémy, ohledně nichž přípustnost dovolání stěžovatel nevymezil, neporušil takovým postupem stěžovatelova ústavně zaručená práva.
32. Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho argumentací nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, je třeba poukázat na to, že tento argument se objevil až ve stěžovatelově podání ze dne 12. 10. 2016, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání, včetně vymezení jeho předpokladů podle §241b odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto nepochybil, když se tímto stěžovatelovým argumentem výslovně nezabýval. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že obsahově identický argument stěžovatele, obsažený již v dovolání a založený na rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014, Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal, když konstatoval, že předmětné rozhodnutí se týká platnosti souběžně uzavřené pracovněprávní smlouvy, a nikoliv oprávnění jednat za obchodní společnost. Šlo tedy o právní otázku, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí městského soudu nebylo založeno. Uvedené beze zbytku platí i o nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15.
33. V případě všech právních otázek, k nimž stěžovatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud v napadeném usnesení přesvědčivě uvedl, proč nemůže být dovolání přípustné. Ústavní soud tak uzavírá, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva, když dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné, a z tohoto důvodu bylo odmítnuto. Proto je v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.c)
Ostatní námitky stěžovatele
34. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem z výše uvedených důvodů odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
35. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou. Z tohoto důvodu nebylo třeba podrobněji vypořádat stěžovatelovy námitky vůči napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu.
VI.
Závěr
36. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu