ECLI:CZ:US:2017:3.US.740.17.1
sp. zn. III. ÚS 740/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Jaroslavy Řezníčkové, zastoupené JUDr. et Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 29 Cdo 5249/2014-133, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2014 č. j. 5 Cmo 200/2014-85 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2014 č. j. 13 Cm 828/2013-51, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Dušana Voráčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Přestože stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti rubrikované usnesení Nejvyššího soudu nezahrnula, z jejího obsahu je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, dostupné na: http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího návrhu (toto rozhodnutí je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 8. 2013 č. j. 13 Cm 828/2013-11 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 2 830 600 Kč s 6 % úrokem od 1. 7. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 9 435 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 182 000 Kč; směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 8. 2013 č. j. 13 Cm 829/2013-11 stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 169 488,20 Kč s 6 % úrokem od 1. 7. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 564 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 24 980 Kč.
4. Námitkám stěžovatelky proti uvedeným směnečným platebním rozkazům krajský soud shora označeným rozsudkem (poté co výše označené věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) nevyhověl, ponechal oba směnečné platební rozkazy v platnosti a stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 73 830 Kč.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výše identifikovaným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť se se skutkovými i právními závěry krajského soudu plně ztotožnil.
6. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s obsahem jí uplatněných směnečných námitek (v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1970/2014), když se nikterak nezabývaly její námitkou, že předmětné směnky podepsala pod nátlakem. V této spojitosti stěžovatelka připomíná, že v §175 odst. 1 občanského soudního řádu uvedená lhůta k podání směnečných námitek je velmi krátká, pročež jí nelze důvodně vytýkat, pokud některé uplatněné námitky nejsou vzájemně kompatibilní. Nadto stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že se nezabýval námitkou nedostatku vůle, přestože ji vznesla řádně a včas - v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu - odkazem na přiložený listinný důkaz (úřední záznam o podaném vysvětlení). S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 (N 126/73 SbNU 903) potom stěžovatelka namítá, že ani přísná formálnost směnečných vztahů by v případě zajišťovacích směnek neměla "vychylovat práva" ve prospěch jedné ze zúčastněných stran. Mimo výše uvedené stěžovatelka soudům první a druhé instance vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazy k prokázání námitky, že předmětné směnky byly původně vystavěny jako vistasměnky, nikoliv jako směnky fixní (přičemž připomíná, že řešení této otázky má vliv i na výši přiznaného směnečného úroku). V závěru ústavní stížnosti potom stěžovatelka zdůrazňuje, že si v pozici žalované "vystačí" s tvrzením, že kauza předmětných zajišťovacích směnek neexistuje, a jelikož jde o negativní skutečnost, nemůže být po ní požadováno, aby takovou skutečnost prokázala, neboť břemeno tvrzení a důkazní břemeno v takovém případě tíží vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
10. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost je přitom třeba označit mimo jiné takový návrh, ve kterém stěžovatelka vznáší pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly, respektive námitky, jež jsou sice s to zpochybnit správnost napadených rozhodnutí, nikoliv však bez dalšího i jejich ústavnost. Tak je tomu i v posuzované věci.
11. Postačí tak připomenout, že oproti přesvědčení stěžovatelky se krajský soud a vrchní soud dle názoru Ústavního soudu jejími námitkami řádně zabývaly (byť jednu z nich krajský soud označil za "téměř neprojednatelnou"), neshledaly je však důvodnými; pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že předmětné směnky podepsala (vystavila) pod nátlakem, dospěly soudy k závěru, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila včas (srov. předposlední odstavec na str. 5 rozsudku vrchního soudu). V tomto ohledu proto stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1970/2014 není přiléhavý. Namítá-li stěžovatelka, že lhůta uvedená v ustanovení §175 odst. 1 občanského soudního řádu je příliš krátká, je namístě připomenout, že v této lhůtě postačí vznést námitky pouze v obecných konturách, a z tohoto hlediska jde po novelizaci tohoto ustanovení, provedenou zákonem č. 45/2013 Sb., o lhůtu přiměřenou. S tvrzením stěžovatelky, že její námitka, že směnky vystavila pod nátlakem, byla obsažena k námitkám přiložené listině, se potom vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení. V něm poukázal na skutečnost, že stěžovatelka na přiloženou listinu ve svých námitkách - ve smyslu jí dovolávaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4940/2007 či sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 - neodkázala; tomuto závěru dovolacího soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti již nikterak neoponuje.
12. Případným není ani stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 980/13; tento nález navazuje na nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 [(N 124/70 SbNU 133), viz např. bod 30. odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 980/13], ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí být dle §17 zákona směnečného a šekového (č. 191/1950 Sb.) přihlíženo k tvrzení, že došlo ke zneužití práva osobou oprávněnou ze směnky. Nic takového se však v posuzované věci nepodává (nehledě na skutečnost, že v nálezových věcech šlo - na rozdíl od posuzované věci - o indosované blankosměnky). Navíc nelze ztrácet ze zřetele, že v těchto nálezech Ústavní soud rovněž přihlížel ke skutečnosti, že ze směnky zavázané osoby byly nepodnikatelskými subjekty (srov. mutatis mutandis též nález ze dne 16. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 290/15), tedy subjekty směnečného práva v zásadě neznalé, stěžovatelka je naopak podnikající fyzickou osobou, u které je - přinejmenším v kontextu využití směnky jakožto zajišťovacího institutu - znalost směnečného práva (nejen ve smyslu zásady, že neznalost zákona neomlouvá) namístě presumovat, a tedy v posuzované věci striktně vycházet z principu směnečné přísnosti.
13. Stěžovatelčina polemika se závěrem krajského soudu a vrchního soudu, zda šlo, či nešlo o vistasměnku, nedosahuje ústavněprávního rozměru, neboť - z hlediska celkového předmětu řízení - výsledek této polemiky může mít vliv pouze na relativně zanedbatelnou část předmětu řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí je podstatné to, že krajský soud i vrchní soud řádně odůvodnily, proč neprovedou stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jenž by měl dát odpověď na otázku, zda splatnost směnky nebyla na předmětných směnkách doplněna dodatečně (bez vědomí stěžovatelky).
14. Pakliže stěžovatelka namítá, že existenci kauzy měl prokazovat vedlejší účastník, postačí připomenout, že této otázce se - oproti tvrzení stěžovatelky - krajský i vrchní soud řádně věnovaly a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč stěžovatelčinu námitku o neexistenci kauzy neshledaly důvodnou (srov. první odstavec na str. 6 rozsudku vrchního soudu a str. 4 a 5 rozsudku krajského soudu).
15. Je tak namístě závěr, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny zjevně prokázat nepodařilo.
16. Ústavní soud proto rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu