ECLI:CZ:US:2017:3.US.861.17.1
sp. zn. III. ÚS 861/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. 4 Tdo 1397/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2016 sp. zn. 5 To 13/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 46 T 5/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a pěti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Současně soud rozhodl podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o povinnosti stěžovatele k náhradě majetkové škody konkretizovaným poškozeným ve výších specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. řádu další specifikované poškozené odkázal se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se nevypořádaly řádně s obhajobou odvíjející se z tvrzení, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Dovozuje, že poškození si museli být vědomi značného rizika obchodů, které sjednávali. Zdůraznil, že u svých největších věřitelů přistoupil na zajištění jejich pohledávek, a to formou zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., blankosměnkou a notářským zápisem o uznání dluhu se svolením k vykonatelnosti. Uvedené způsoby zajištění, dovozuje dále stěžovatel, vylučují jeho úmysl nezaplatit přinejmenším u těchto závazků.
6. Jak stěžovatel dále uvádí, soudy zcela vytěsnily ze svých úvah právní význam užitých zajišťovacích institutů, proto nemohou závěry o jeho podvodném úmyslu obstát. Předmětné zajištění nelze hodnotit izolovaně, ale má i s dalšími důkazy význam pro posouzení subjektivní stránky ve vztahu k závazkům nezajištěným. Stěžovatel se vyslovuje, že soudy přehlížely míru odpovědnosti poškozených osob za své jednání v obchodním vztahu vzhledem k informacím, které měly k dispozici. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 7 Tdo 461/2007.
7. Podle stěžovatele důvod, proč nedošlo k uspokojení veškerých nároků věřitelů, představuje liknavý postup insolvenčního správce (nikoli nedostatečná hodnota majetku v době vyhlášení úpadku), kterému zpeněžení nemovitostí, při absenci objektivních překážek, trvalo bezmála čtyři roky, během nichž se jejich tržní cena snížila "na méně než polovinu".
8. Stěžovatel dovozuje, že učinil vše potřebné k tomu, aby při obvyklém chodu událostí zajistil řádnou úhradu všech závazků společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., avšak provoz společnosti narušila krize ve stavebnictví a následně zmiňovaná nečinnost v insolvenčním řízení. Soudy zcela pominuly, že hospodářská situace jmenované společnosti k datu 31. 12. 2007 byla příznivá, což nepochybně mělo vliv na úvahu stěžovatele ohledně schopnosti společnosti dostát svým závazkům.
9. Coby další důkaz vyvracející jeho podvodný úmysl stěžovatel označuje jednání o vstupu zahraničního investora - společnosti Galhofer Vetrieb GmbH. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, podle kterých přípravy na tento kapitálový vstup nedosáhly takového vývojového stupně, aby je bylo možno zohlednit v rámci posuzování jeho trestní odpovědnosti. Uvádí, že jím vlastněná společnost přistoupila ke změnám technologií a výrobních procesů, zaškolení zaměstnanců na tyto technologické změny a jejich jazykové vzdělávání apod. Další jednání s uvedenou společností však poznamenala krize ve stavebnictví a již koncem roku 2008 se ukázalo, že vstup zmiňované společnosti jakožto investora přestal být reálný. Stěžovatel směřoval k úpadku, proto v dubnu 2009 podal návrh na insolvenci. Domnívá se proto, že závazky vzniklé od 1. 1. 2009, kdy vstup tohoto investora pozbyl na reálnosti, mu sice lze přičítat k odpovědnosti, avšak nikoli z titulu podvodu, nýbrž nanejvýše podle §224 odst. 2 tr. zákoníku (trestný čin způsobení úpadku).
10. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud podal tendenčně restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, čímž svou rozhodovací činnost vyčlenil mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
11. Závěrem stěžovatel namítá, že kriminalizace jeho podnikatelské činnosti je zcela nepřípadná, protože totožným způsobem končí minimálně polovina všech neúspěšných podnikatelů, kteří by v logice verze obžaloby měli být postaveni před soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
14. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
18. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
19. Sluší se předeslat a zdůraznit, že podle konstantní judikatury jde o podvodné jednání i v případě, je-li poškozený schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, což je případ nyní posuzované věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
20. Soudy nadto dospěly k závěru, že poškození (zejména dodavatelé) měli jen velmi omezené možnosti zjišťování kreditního rizika ve vztahu ke společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., čímž se nyní posuzovaná věc odlišuje od skutkových a právních východisek usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 7 Tdo 461/2007, které se zabývalo problematikou úvěrového podvodu ve vztahu k bankovnímu ústavu, jehož zaměstnanci byli odborně vyškoleni v tom, jak postupovat při poskytování úvěrů, jaké doklady k tomu požadovat, apod.
21. Soudy na argumentovaném základě neuznaly stěžovatelovu obhajobu, že přinejmenším největší obchodní partneři, kteří s jeho společností obchodovali dlouhodobě, si museli být vědomi značného rizika podstupovaných obchodů.
22. Soudy konstatovaly, že není povinností poškozených lustrovat odběratele zboží a služeb, navíc stěžovatel nečinil ani základní zákonem předepsané úkony ke zveřejnění povinných údajů ohledně společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o. Dle listinných důkazů byly příslušné podklady (tj. účetní závěrky za rok 2005 a 2006 a výroční zpráva za rok 2007) do obchodního rejstříku doručeny teprve krátce před zahájením insolvenčního řízení v průběhu března až dubna 2009, tedy s několikaletým zpožděním, proto poškozené subjekty ani neměly možnost takové informace včas získat.
23. Svědek Ing. Zdeněk Novotný, jednatel společnosti RAMADA, spol. s r. o., která vymáhala pohledávky společností PKC Praha, spol. s r. o., a PROFILSERVIS Praha, spol. s r. o., k věci mimo jiné vypověděl, že jim finanční situace společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., nebyla známa. Pouze v roce 2005 obdrželi účetní závěrku, ze které vyplývala hodnota areálu společnosti asi 75 000 000 Kč, proto se při zástavě domnívali, že jejich pohledávky jsou dobře zajištěny, když nadto je stěžovatel ujišťoval, že se situace společnosti zlepší.
24. Ústavní soud neshledává exces ani v úvaze soudů, že kdyby poškození věděli o úpadku konkretizované společnosti, stěží by s ní dále obchodovali, dodávali jí zboží či dokonce umožňovali splacení faktur s odloženou splatností.
25. Stěžovatel citovaný závěr soudů zpochybňuje argumentací, že tito dodavatelé si - právě se zřetelem k rizikovosti obchodů - vyžádali zajištění pohledávek, a to formou zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., notářským zápisem o uznání dluhu s přivolením k vykonatelnosti a vystavením osobní směnky.
26. Dlužno konstatovat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nezabýval relevantně otázkou vlivu zajišťovacích institutů na trestní odpovědnost podle §209 tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 8 Tdo 51/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 13/2014 (z něhož vyplývá, že vznikla-li škoda podvodným vylákáním půjčky, není podstatné, zda závazek byl zajištěn některým zajišťovacím institutem - ručením, zástavním právem apod., z něhož mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky v důsledku nevrácení půjčených peněz), resp. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 653/04 a usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 500/16] a ani neobjasnil, jaký měla jejich existence případný vliv na výši škody.
27. Řečeným se omezuje praktický dosah stěžovatelem formulované kritiky závěrů soudů, že zmíněné zajišťovací právní instituty jsou z období, které inkriminované době předcházelo, tj. z roku 2005, kdy statutární orgány poškozených společností mohli vzít v potaz účetní závěrku.
28. Jde-li o zajištění osobní blankosměnkou se společností AGC Fenestra, a. s., soudy dovodily, že stěžovatelem vystavená směnka byla použita k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, který vydal Krajský soud v Brně dne 26. 11. 2009 pod sp. zn. 5 Cm 363/2009, k uspokojení pohledávky oprávněného AGC Fenestra, a. s. Předmětná směnka nesloužila jako způsob zajištění platebního závazku, ale musela být použita k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, jakožto exekučního právního titulu. Na jejím podkladě nebylo náhradním způsobem plněno, z čehož plyne, že vystavení takové směnky nemohlo nijak ovlivnit závěr o stěžovatelově podvodném záměru. Zajištění závazku stěžovatele touto směnkou tak podle soudů nemá z hlediska subjektivní stránky jeho posuzovaného jednání žádný podstatný význam.
29. Podle svědeckých výpovědí zástupců poškozených společností do října 2004 hradila společnost NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., své závazky řádně a až následně docházelo ke zpoždění plateb, proto také došlo v červnu 2005 k uzavření příslušných dohod o uznání dluhu a zástavní smlouvy na majetek uvedené společnosti.
30. Soudy se ústavněprávně přijatelně vypořádaly i s otázkou připravované účasti zahraničního investora. Podle jimi zjištěného skutkového stavu jednání, která v tomto směru proběhla, nepřekročila svoji úvodní fázi, nebylo dohodnuto cokoli konkrétního, neexistovala žádná jasná úmluva o vstupu tohoto investora, vše se odehrálo v hranicích počátečních kontaktních jednání, bez jasně formulovaných závěrů, které by stěžovatele opravňovaly k tvrzení, že dohoda byla jednoznačně uzavřena.
31. K posunutí věci do ústavněprávní roviny nepostačuje ani stěžovatelova kritika nečinnosti insolvenčního správce ve spojení s poklesem cen nemovitostí. Dovozuje-li stěžovatel, že soudy měly zohlednit deflaci aktiv (pokles cen v dané části realitního trhu) způsobenou nepříznivým vývojem ekonomiky, stojí za připomenutí, že ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda podle judiciálního výkladu občanského práva nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, či v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224). Názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je Nejvyšším soudem zastáván konzistentně a vyplývá i z jeho nejnovější judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3591/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4714/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 1400/15).
32. Není vyloučeno odkázat též na možnosti stěžovatele odvíjející se z úpravy dohlédací činnosti insolvenčního soudu podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
33. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
34. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.
35. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů vrchního soudu ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
36. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
37. Dlužno dodat, že Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně jeho diskriminace oproti jiným podnikatelům. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaných postupech, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené nerovnosti ve srovnání s eventuální (stěžovatelem neupřesněnou) další rozhodovací praxí orgánů činných v trestním řízení. Takovéto srovnání není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděný případ.
38. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
39. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu