ECLI:CZ:US:2017:3.US.886.17.1
sp. zn. III. ÚS 886/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Lukšíkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 1435/2015-151 a proti výroku II.b. a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2014 č. j. 44 Co 57/2014-134, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") - mimo části, kterou bylo její žalobě vyhověno - s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V petitu ústavní stížnosti navrhla zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a "potvrzující jako i nákladový body výroku rozsudku" krajského soudu.
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 43 C 24/2008 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 950 000 Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu škody spočívající v nákladech řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1675/99. Rozsudkem ze dne 3. 3. 2011 č. j. 43 C 24/2008-24 městský soud žalobu zamítl, protože nezjistil existenci podmínek pro finanční odškodnění, neboť postačuje konstatování, že v určitém rozsahu došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni byla způsobena určitá nemajetková újma, a pro pochybnost, zda náklady, které jí vznikly v průběhu řízení, byly účelně vynaloženými.
3. Na základě stěžovatelčina odvolání krajský soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2011 č. j. 44 Co 211/2011-49 potvrdil rozsudek městského soudu, protože odvolání neshledal důvodným.
4. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 č. j. 30 Cdo 1424/2012-68 byly oba rozsudky zrušeny pro vady řízení [stěžovatelka nebyla vyzvána k doplnění tvrzení a případnému splnění důkazní povinnosti ohledně výše nákladů vynaložených na vedení řízení u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a podala zjevně neurčitou žalobu, přičemž městský soud vadu žaloby postupem podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neodstranil].
5. V další fázi řízení vyzval městský soud stěžovatelku ke specifikaci jednotlivých nároků, k čemuž stěžovatelka uvedla, že se domáhá nároku na úhradu majetkové škody spočívající v nákladech vynaložených na řízení u ESLP ve výši 35 300 Kč a přiměřeného zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu soudů - průtahů - ve výši 914 700 Kč. Po provedeném dokazování uložil městský soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2013 č. j. 43 C 24/2008-102 vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a nepřiznal vedlejší účastnici náklady řízení. Přisouzená částka představovala částečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zbývající požadavek, včetně náhrady vynaložených nákladů na řízení u ESLP, považoval za nedůvodný.
6. Rozsudek městského soudu v části příslušenství napadla odvoláním vedlejší účastnice, stěžovatelka svým odvoláním napadla výrok I. ve vyčíslení výše úroků z prodlení a výrok II. v části týkající se náhrady nákladů řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 zrušil rozsudek městského soudu v napadeném výroku o příslušenství a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), dále změnil zamítavý výrok tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 8 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.a.), ve zbývající částce 881 500 Kč ho potvrdil (výrok II.b.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Hodoníně a za odpovídající výši zadostiučinění považoval částku 60 000 Kč. Na rozdíl od městského soudu však shledal důvodným též stěžovatelčin požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před ESLP, a to ve výši 8 500 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů řízení krajský soud účastníkům nepřiznal (výrok III.).
7. Proti potvrzujícímu výroku II.b. a proti výroku III. o náhradě nákladů řízení rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje "v tom, že
- se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive tyto jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, respektive mají být dovolacím soudem posouzeny jinak".
Poté obecně shrnula vady napadeného rozhodnutí, které spatřovala v nesprávném posouzení otázky výše jejího nároku na přiměřené zadostiučinění, že v kontextu s tím bylo nesprávně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a odvolací soud porušil některé z povinností stanovených mu občanský soudním řádem, jakož i judikaturou nejen soudu dovolacího. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 1435/2015-151 odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (v relevantním znění). Nejvyšší soud vyšel ze zjištění, že krajský soud rozhodoval jednak o jejím nároku na zadostiučinění ve výši 914 700 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, jednak o nároku na náhradu škody představovanou náklady právního zastoupení ve výši 35 300 Kč s příslušenstvím vynaloženými v souvislosti se stížností stěžovatelky podanou u ESLP. V odůvodnění pak stěžovatelce objasnil nepřípustnost jejího dovolání ohledně nároku na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům na právní zastoupení ve výši 35 300 Kč s ohledem na majetkový census [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], částečně pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání (proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí stěžovatelčina nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění) a pro soulad postupu krajského soudu, který nezrušil jako nepřezkoumatelný rozsudek městského soudu z důvodu, že výše přiznaného zadostiučinění nebyla řádně odůvodněna, s judikaturou. Podrobně se zabýval posouzením přípustnosti dovolání do rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Podle stěžovatelky pochybil Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání závěrem o bagatelnosti nároků, který je diametrálně odlišný od závěru přijatého Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Připomíná, že v uvedeném nálezu Ústavní soud jednoznačně uzavřel, že je pouze věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; spojí-li žalobce v jedné žalobě několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro dovolací řízení, a stěžovatelka tento závěr aplikuje i na posuzování finančního limitu pro přípustnost dovolání. Nemá-li být uplatněný nárok rozštěpen, pak je podle stěžovatelky dovolání přípustné i ohledně nároku na náhradu majetkové škody ve výši 35 300 Kč.
9. Pochybení Nejvyššího soudu shledává stěžovatelka také v posouzení (ne)přípustnosti jejího dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí s aplikací §142 odst. 2 o. s. ř. (podle ní měl být aplikován §142 odst. 3 o. s. ř.) a dále namítá nesprávné posouzení základu pro výpočet jejich výše, protože Nejvyšší soud měl za tzv. tarifní hodnotu považovat žalobou požadovanou částku k přisouzení. Proti obojímu stěžovatelka brojila již v dovolání, avšak Nejvyšší soud se s jejími námitkami nijak nevypořádal, čímž se dopustil nepřípustné svévole a porušil její právo na spravedlivý proces. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11, usnesení ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11, nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08) dovozuje, že Nejvyšší soud nerespektoval závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu. K tomu upozorňuje i na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 24/2016. Vše uzavírá, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení, jehož předmětem je nárok na náhradu nemajetkové újmy, resp. při posuzování otázky finanční částky limitující přípustnost dovolání (v dané věci) nemůže být aplikováno ustanovení §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V této části ústavní stížnosti upozorňuje též na údajné nezapočtení dvou úkonů právní služby a nedostatečně srozumitelné odůvodnění podílu úspěšnosti (37 %).
10. Stěžovatelka vznáší námitky i proti vyhodnocení jejího tvrzení, že krajský soud rozhodl meritorně namísto toho, aby prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci.
11. Samostatně stěžovatelka brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je toho názoru, že v dovolání uvedla jak obecné, tak i konkrétní vymezení všech zákonem stanovených podmínek pro přípustnost dovolání, když tvrdí, že své nejprve obecně formulované výtky konkretizovala výčtem a popisem zcela konkrétních vad (otázek), při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud tak měl, podle ní, možnost z dovolání zjistit, řešení jakých otázek a proč považuje za odchýlení se od jeho judikatury. Postup Nejvyššího soudu pokládá stěžovatelka za nepřípustně formalistický (opět s odkazy na judikaturu Ústavního soudu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutno - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit, nejprve proti výrokům ohledně žaloby uplatňující nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (body 15. až 18.), posléze proti výrokům o nepřiznání náhrady nákladů řízení (body 19. až 20.).
IV.a
14. Ještě dříve je však třeba posoudit stěžovatelčinu námitku (výše bod 8.) proti postupu Nejvyššího soudu o štěpení jí uplatněného nároku, kterou podporuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3153/15. Ústavní soud však u této věci poukazuje na odlišnost odkazovaného nálezu, v němž byly uplatněny samostatně nároky ze shodného skutkového základu, za různá časová období, zatímco stěžovatelka uplatnila nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nárok na náhradu škody představovanou vynaloženými náklady na právní zastoupení); proto je stěžovatelčina námitka vůči postupu Nejvyššího soudu neopodstatněná.
IV.b
15. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 17. 12. 2014) napadla výrok II.b. rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 881 500 Kč. Přípustnost dovolání odůvodnila způsobem reprodukovaným sub 7. i. p. Ústavní soud po posouzení obsahu stěžovatelčina dovolání neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka v části, v níž podané dovolání směřovalo proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jejího nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu na str. 4, čtvrtý odstavec). Představa stěžovatelky vyjádřená jejím tvrzením v ústavní stížnosti, že své nejprve obecně formulované výtky konkretizovala výčtem a popisem zcela konkrétních vad (otázek), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, čím vymezila všechny zákonem stanovené podmínky pro přípustnost dovolání, je v příkrém rozporu s povahou jednoznačně vymezených obsahových náležitostí dovolání (tzv. essencialia negotii); formulace zařazené do části A/, B/ a D/ dovolání neobsahují žádnou otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, příp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Ústavní soud dodává, že teprve vymezení takové otázky hmotného nebo procesního práva umožňuje její hodnocení prizmatem některého ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání.
16. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
17. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. v prosinci 2014) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka nezohlednila. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. odůvodnění jeho usnesení, str. 4. i. f.).
18. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému výroku II.b. rozsudku krajského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání proti tomuto výroku řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části napadající výrok II.b. rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
IV.c
19. Stěžovatelka podaným dovoláním brojila též proti výroku III. krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Podrobným odůvodněním, souladným s jeho dosavadní judikaturou, potvrzenou Ústavním soudem, vypočetl Nejvyšší soud, že výše náhrady nákladů řízení, která byla rozsudkem krajského soudu stěžovatelce odepřena, činí 19 501 Kč, tudíž nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
20. K námitkám stěžovatelky v této záležitosti lze poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud postupoval při výpočtu odměny advokáta podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v souladu se závěry obsaženými v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 (sc. č. j. 30 Cdo 3378/2013-146); přičemž je třeba připomenout, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 958/14 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Za relevantní nelze považovat ani námitku, že pro určení sazby za úkon právní služby je rozhodující částka žalovaná, neboť již krajský soud zcela případně objasnil, že obecně by bylo možno aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., avšak v tomto případě, s přihlédnutím k tomu, že požadované přiměřené zadostiučinění bylo zjevně "nepřiměřené", postupoval podle §142 odst. 2 o. s. ř. a přihlédl k výraznému neúspěchu stěžovatelky (bylo jí přiznáno pouhých 6 % požadovaného). Stranou pozornosti lze pak ponechat výtku stěžovatelky o počtu započitatelných úkonů právní pomoci (do tohoto počtu nebylo možno zahrnout podání dovolání, protože Nejvyšší soud se zabýval odměnou advokáta za úkony právní služby v řízení před soudem městským a před soudem krajským; v žádném případě nelze samostatně účtovat odměnu za převzetí zastoupení ve věci dovolacího řízení, protože shodný advokát zastupoval stěžovatelku již od podání žaloby). Obdobné platí o výpočtu 37 % úspěchu, když výpočet je výsledkem rovnice s jednoduchými aritmetickými úkony (viz odůvodnění napadeného usnesení, str. 4 nahoře).
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu