ECLI:CZ:US:2017:3.US.898.17.1
sp. zn. III. ÚS 898/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivanky Zethnerové, Tomáše Zethnera a Ing. Aleše Zethnera, MBA, zastoupených Mgr. Kateřinou Vaňkovou, advokátkou, sídlem Loretánské nám. 109/3, Praha 1 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 4668/2016-421, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 13 Co 439/2015-363 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2015 č. j. 18 C 184/2011-310, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ivo Zethnera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"), právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny, čl. 90 a 96 Ústavy a základní právní principy jako pramene práva ústavního.
2. Z podkladů předložených stěžovateli a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 184/2011 se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že je dědicem ze zákona po zůstaviteli Gustavu Zethnerovi, protože jako jeho syn neuznal důvody, pro které ho otec vydědil. Stěžovatelé s tvrzeními vedlejšího účastníka nesouhlasili. Po provedeném obsáhlém dokazování, zejména výslechu svědků navržených účastníky, obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 7. 2015 č. j. 18 C 184/2011-310 žalobě vyhověl. Na základě skutkových zjištění, především ze svědeckých výpovědí, dospěl k závěru, že důvody vydědění tak, jak byly vymezeny listinou o vydědění, nejsou dány. Konstatoval, že vztahy mezi vedlejším účastníkem a zůstavitelem, resp. rodinou v širším smyslu, sice vykazovaly určité nestandardní znaky, nicméně chování vedlejšího účastníka, jakkoliv by se mohlo v určitých situacích jevit jako neuctivé či lhostejné vůči zůstaviteli, nelze izolovat od chování ostatních členů rodiny. Zdůraznil, že vztahy mezi vedlejším účastníkem a zůstavitelem byly do značné míry ovlivněny i přístupem matky vedlejšího účastníka, a odkázal na svědecké výpovědi. Dále uvedl, že v listině o vydědění nebyla konkretizována doba, po kterou se měl stěžovatel dopouštět uvedeného jednání, že z důkazů nevyplynuly žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o relevantní zaviněné míře nezájmu vedlejšího účastníka o zůstavitele, a nebylo prokázáno, že by zůstavitel v době sepsání listiny o vydědění potřeboval pomoc v nemoci, ve stáří či při správě majetku.
3. Proti rozsudku podali stěžovatelé obsáhlé odvolání (č. l. 329 - 345), které odůvodňovali nesprávnými skutkovými zjištěními o řadě skutečností, obvodnímu soudu vytýkali doslovný opis podání účastníků a obsahu svědeckých výpovědí, vnitřní rozpornost odůvodnění, pominutí hodnocení některých svědeckých výpovědí, jakož i nesprávné právní posouzení. Též upozornili, že nikdy netvrdili důvod vydědění spočívající v neposkytnutí pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 č. j. 13 Co 439/2015-363 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Přisvědčil stěžovatelům, že odůvodnění rozsudku je mnohomluvné, což však nezpůsobuje jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost. Stranou pozornosti ponechal důvod vydědění spočívající v neposkytnutí pomoci a konstatoval, že důvody, které zůstavitel uvedl pro vydědění, nemohou obstát. Zdůraznil, že zůstavitel byl přísný a nekompromisní člověk, který zřejmě nebyl zcela spokojen se způsobem života vedlejšího účastníka, s nímž byla v konfliktním vztahu i jeho matka, napjaté vztahy vyvrcholily v létě 1999 a následně vedlejší účastník přerušil kontakty s rodiči, avšak uzavřel, že nedostatek opravdového zájmu nedosahoval takových znaků, které by naplňovaly zákonný důvod vydědění; na vzniklé situaci se podílel sám zůstavitel.
4. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu dovolání (č. l. 366 - 380), jehož přípustnost zakládali na vyřešení otázek procesního práva řešených městským soudem odchylně (včetně tvrzení o porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces), dosud nevyřešené otázky hmotného práva (délka období trvalého nezájmu) a otázky hmotného práva též odchylně řešené od praxe dovolacího soudu (intenzita nezájmu a porušení práva stěžovatelů dědit majetek). Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 4668/2016-421 dovolání odmítl se stručným odůvodněním, že rozsudek městského soudu je v otázce předpokladů vydědění potomka v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (s odkazy na řadu svých dřívějších rozhodnutí) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Část dovolání, v němž stěžovatelé vznášeli výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, vyhodnotil Nejvyšší soud jako vadné (jde o uplatnění jiného dovolacího důvodu, než je uveden v §241a odst. 2 občanského soudního řádu), a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé (po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy převzaté z dovolání a doplněné údaji o usnesení Nejvyššího soudu) se zaměřují na ústavněprávní argumentaci rozčleněnou do tří částí.
6. Nejprve formulují argumenty o porušení jejich práv rozsudky obvodního soudu a městského soudu. Mělo k němu dojít nekritickým převzetím rozhodnutí obvodního soudu městským soudem a jeho postupem, zejména opomenutím dvou svědeckých výpovědí a e-mailu vedlejšího účastníka, libovůlí v jejich rozhodování (např. v údajném ovlivňování zůstavitele jeho manželkou, hodnocením délky doby neutěšených vztahů).
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají ústavně nekonformní závěr o vadách části jejich dovolání obsahující výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, když správnost skutkových zjištění napadali prostřednictvím poukazu na chybný výklad relevantních ustanovení občanského soudního řádu. Zejména zdůraznili, že již v dovolání podrobně osvětlili porušení svého práva na spravedlivý proces (s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu i nálezy Ústavního soudu), avšak Nejvyšší soud se tímto dovolacím důvodem nezabýval a argumentaci stěžovatelů odbyl en bloc tím, že nejde o způsobilý dovolací důvod, ale o vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
8. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) považují za pramen ústavního práva i základní právní principy a zvyklosti. Tvrdí, že v řízení byl porušen princip dobrých mravů (jednáním vedlejšího účastníka, který se zřekl zůstavitele), princip spravedlnosti (umnou argumentací ve prospěch tvrzení vedlejšího účastníka) a princip autonomie vůle vyjádřené v listině o vydědění.
9. Součástí ústavní stížnosti byl i návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, zejména ve vazbě na pokračující dědické řízení a deset exekučních řízení vedených proti vedlejšímu účastníkovi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
12. Těžiště první skupiny námitek stěžovatelů (bod 6.) proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu spočívá v jejich nesouhlasu s postupem soudů při dokazování (ne)existence důvodu vydědění. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, může do této jejich pravomoci zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
13. První skupinou takových kvalifikovaných vad (pochybení) jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]; právě takovou námitku stěžovatelé vznesli, a to s akcentem na okolnost, že k některým provedeným důkazům obecné soudy nepřihlédly při jejich hodnocení. Ústavní soud však tuto námitku neshledává relevantní. Ve shodě se stěžovateli a s městským soudem považuje odůvodnění rozsudku obvodního soudu v jeho rekapitulační fázi za zbytečně obsáhlé, což mohlo vyvolat - s ohledem na věcnost hodnotící části - dojem opomenutých důkazů. Je však třeba zohlednit, že obvodní soud právě v této části odůvodnění jednak přihlédl k výpovědi konkrétních svědků (které vyjmenoval), jednak zhodnotil i výpovědi ostatních svědků, které lze zahrnout do množiny osob obecně označené v odůvodnění jako "svědci", či do množiny důkazních prostředků označených jako "svědecké výpovědi" (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku obvodního soudu), čímž dostál své povinnosti vyhodnotit všechny provedené důkazy.
14. Druhou skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]; takovou námitku stěžovatelé nevznesli.
15. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud tento rozpor, jde-li o neexistenci důvodu vydědění vedlejšího účastníka spočívající v absenci opravdového zájmu o zůstavitele, neshledal (viz přiléhavé hodnocení provedené městským soudem na str. 4 napadeného rozsudku).
16. Vytýkají-li stěžovatelé Nejvyššímu soudu ústavně nekonformní závěr o vadách části jejich dovolání obsahující výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů (bod 7.), pak nezohledňují konstrukci opravného systému využitého v aktuální právní regulaci dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, jež se projevuje v podmínkách přípustnosti a důvodnosti dovolání. Ač stěžovatelé v dovolání avizují procesní otázku, jejíž relevanci zakládají na diformitě s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (str. 5 dovolání), v dalším textu takovou otázku nevymezili a soustřeďují se na výhrady proti správnosti skutkových zjištění; v tomto smyslu je odmítnutí jejich dovolání v této části ústavně konformní. V takové situaci nemohla být přípustnost dovolání založena tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces. V souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 (chybně stěžovateli označeného jako "nález") je námitka o porušení základního práva nebo svobody dovolacím důvodem, což však předpokládá, že dovolání je přípustné. Nad rámec tohoto závěru Ústavní soud dodává, že s vymezenými hmotněprávními otázkami se Nejvyšší soud vyrovnal, sice lapidárně (s odkazy na řadu předchozích judikaturních závěrů), avšak v posouzení souladu s jeho rozhodovací praxí ohledně (ne)existence důvodu vydědění naprosto dostatečně.
17. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů o porušení základních právních principů (bod 8.), neboť touto argumentací se snaží pouze podpořit svoje přesvědčení o nesprávném posouzení nedůvodnosti vydědění vedlejšího účastníka zůstavitelem.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k délce řízení o ústavní stížnosti tak nebylo třeba, aby samostatně rozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu