ECLI:CZ:US:2017:3.US.991.17.1
sp. zn. III. ÚS 991/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Byry, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144/3, Vimperk, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2017 č. j. 15 C 213/2016-51, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Andrese Blažka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy. Dále se domnívá, že byla rovněž porušena jeho práva dle čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a dle čl. 2, čl. 3, čl. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 213/2016 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 5. 2015 č. j. 11 C 44/2013-298 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 9. 2015 č. j. 15 Co 459/2015-330 byla vedlejšímu účastníku řízení uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 30 000 Kč oproti vydání blíže určeného osobního automobilu zn. Volkswagen Passat. Protože technický stav tohoto vozidla neodpovídal v důsledku stočení tachometru stavu deklarovanému v kupní smlouvě, přičemž vadu nešlo odstranit opravou, bylo odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy dle §616 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také "občanský zákoník"), důvodné. Výše uvedenými rozsudky proto bylo vyhověno žalobě dle §457 občanského zákoníku na vzájemné vrácení poskytnutých plnění ze zrušené kupní smlouvy.
3. Po nabytí právní moci tohoto rozsudku (sub 2) se stěžovatel domáhal žalobou proti žalovanému zaplacení částky 6 687 Kč s příslušenstvím, představující úroky z prodlení z kupní ceny výše uvedeného osobního automobilu. Okresní soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že z výše uvedených rozsudků Okresního soudu v Táboře a krajského soudu nevyplývá, a ani stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastník řízení od počátku nejednal v dobré víře. Proto žaloba není dle §458 odst. 2 občanského zákoníku a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1998/2008 důvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvedl, že skutkové zjištění, že vedlejší účastník řízení s ním jednal od počátku v dobré víře při uzavírání kupní smlouvy, není správné a je v příkrém rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Táboře a krajského soudu. Stěžovatel po odstoupení od smlouvy vozidlo uložil do depozita a neužíval jej, proto z něj neměl žádné užitky na rozdíl od žalovaného, který měl užitek z finančních prostředků představujících kupní cenu vozidla od uzavření kupní smlouvy do vrácení finančních prostředků. Napadený rozsudek je překvapivým rozhodnutím, neboť skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno toto soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, a z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak patrno z výše uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, již lze označit za "bagatelní" [srov. ustanovení §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. To se však stěžovateli nepodařilo.
8. Podstatou jeho ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovými zjištěními obsaženými v napadeném rozsudku, když obecné soudy neshledaly absenci dobré víry vedlejšího účastníka řízení, proto z těchto důvodů nelze napadenému rozsudku vytýkat žádná pochybení, natož extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další).
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal vady ústavněprávní intenzity, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu