ECLI:CZ:US:2017:4.US.1446.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1446/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Lubora Tichého, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 67 To 72/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 6 T 7/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl podle §151 odst. 2, 3 trestního řádu zamítnut jeho návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za vykonanou obhajobu. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Trestní soudy odůvodnily zamítnutí návrhu stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za vykonanou obhajobu tím, že návrh podal až dne 6. 9. 2016, tedy po uplynutí jednoroční lhůty stanovené pro tyto účely ustanovením §151 odst. 2 trestního řádu, která začala plynout dne 15. 7. 2015. Stěžovatel namítá, že trestní soudy k uvedenému závěru o tom, kdy byl návrh na přiznání nákladů obhajoby podán, dospěly nepřípustným způsobem, neboť vycházely z úředního razítka podatelny Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel připomíná ustanovení §60 odst. 4 trestního řádu, podle kterého je lhůta zachována i tehdy, jestliže je podání ve lhůtě podáno jako poštovní zásilka adresovaná příslušnému orgánu. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že trestní soudy zaznamenaly údaj uvedený na přední straně jeho návrhu, podle kterého měl tento návrh dojít na poštu již dne 11. 7. 2016, a za nepřípustné přenášení důkazního břemene považuje tvrzení trestních soudů, že toto datum nelze považovat za okamžik skutečného podání návrhu, neboť uvedený údaj byl na přední stranu návrhu dopsán ručně a stěžovatel nedoložil žádné potvrzení o tom, že by svůj návrh podal právě tento den.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12).
V posuzované věci představuje klíčový problém řešení otázky, kdy stěžovatel podal svůj návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za vykonanou obhajobu. Trestní soudy považovaly za nevěrohodné datum 11. 7. 2016, ručně vepsané na přední straně návrhu, a vycházely proto z jediného dalšího údaje, kterým bylo razítko podatelny Obvodního soudu pro Prahu 1 s datem 6. 9. 2016. Z něj pak dovodily, že návrh musel být reálně podán až po 15. 7. 2016, kdy uplynula jednoroční lhůta vyplývající z ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu.
Uvedené úvahy trestních soudů je třeba považovat za projev zásady volného hodnocení důkazů (srov. §2 odst. 6 trestního řádu), která ovládá celé trestní řízení, tedy i rozhodování o nákladech trestního řízení. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát konstatoval, že zásadně není v jeho pravomoci zasahovat do způsobu hodnocení důkazů. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud dovodil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 či III. ÚS 166/95). Taková situace však v posuzovaném případě nenastala.
Ústavní soud považuje pochybnosti trestních soudů o věrohodnosti ručně vepsaného data za opodstatněné. A to vzhledem ke skutečnosti, že tento údaj nebyl podepsán ani jinak potvrzen odpovědným pracovníkem pošty; návrh byl na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 1 prokazatelně evidován až 6. 9. 2016, tedy téměř dva měsíce poté. Jestliže pak trestní soudy v napadených rozhodnutích poukazovaly na to, že stěžovatel nereagoval na výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1, aby hodnověrným způsobem doložil včasnost odeslání návrhu, a Městský soud v Praze navíc vyjádřil podiv nad tím, že stěžovatel v evidentní časové tísni nevyužil k podání svého návrhu datovou schránku, vnímá to Ústavní soud jako připomínku zásady vigilantibus iura skripta sunt, kterou ve věcech odměny a náhrady nákladů za vykonávání obhajoby v minulosti sám zdůrazňoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 846/07, III. ÚS 2461/09 či IV. ÚS 3523/14).
Ústavní soud tak konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněná a úvahy trestních soudů, na nichž jsou rozhodnutí založena, za racionální.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu