ECLI:CZ:US:2017:4.US.146.17.1
sp. zn. IV. ÚS 146/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Romanou Náhlíkovou Kaletovou, advokátkou se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2016, č.j. 6 Co 1977/2016-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, č.j. 37 P 58/2015-193, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že návrh matky na svěření nezletilého do péče se zamítá. Dále bylo rozhodnuto, že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat každý lichý týden od čtvrtka od 17.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a dále každé sudé úterý po ukončení školní docházky do středy do 8.00 hodin. Styk matky s nezletilým byl upraven také pro období vánočních svátků, velikonočních prázdnin, jarních prázdnin, podzimních prázdnin a letních prázdnin (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2016, č.j. 6 Co 1977/2016-258, byl k odvolání matky a odvolání opatrovníka nezletilého rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že nezletilý byl svěřen do péče matky (výrok I.) a nad péčí nezletilého byl stanoven soudní dohled (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 4.500,-Kč měsíčně (výrok III.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
II.
Podle přesvědčení stěžovatele byla rozsudkem krajského soudu porušena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 32, odst. 1, odst. 4 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a taktéž nebyla dodržena Úmluva o právech dítěte.
Stěžovatel má za to, že není možné, aby soud bez dalšího převzal postoj nezletilého a své rozhodnutí založil jen na jeho přání, a nikoliv na pečlivém posouzení nejlepšího zájmu dítěte a schopností matky zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Upozorňuje, že znalecký posudek nedoporučil svěřit nezletilého do péče matky, zatímco osobnost otce byla hodnocena kladně. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že krajský soud měl důkladně zjišťovat psychický stav matky, což ale neučinil, když nad znalecký posudek postavil odborné vyjádření psychiatra matky. Nerozhodl tak v nejlepším zájmu nezletilého a porušil také ústavně zaručená práva stěžovatele týkající se rodičovství.
Stěžovatel dále namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Je toho názoru, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav, když ignoroval zjištění obsažená ve znaleckém posudku a dospěl k pro stěžovatele absurdnímu a nelogickému závěru, že psychický stav matky je kompenzován. Zatímco podle rozsudku okresního soudu závěry znaleckého posudku převážily nad skutečností, že nezletilý má k matce silnější citové vazby než ke stěžovateli a že vyslovil přání být s matkou, krajský soud se spokojil se závěry vyplývajícími ze zprávy psychiatra matky a přes nesoulad těchto závěrů se znaleckým posudkem a jednoznačné pochybnosti o jejich správnosti zamítl návrh stěžovatele na vypracování nového znaleckého posudku. Takovéto hodnocení důkazů a krajským soudem přijaté skutkové závěry považuje stěžovatel za výraz zjevného logického excesu.
Součástí ústavní stížnosti je také návrh, aby Ústavní soud přijal usnesení, jímž se odkládá vykonatelnost napadeného rozsudku a aby stížnost byla z důvodu naléhavosti projednána mimo jinak stanovené pořadí.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, že odvolací soud nezletilého, který byl původně v roce 2013 svěřen do jeho péče, nyní svěřil do péče matky, a to dle přesvědčení stěžovatele toliko na základě přání nezletilého, aniž by se věnoval nejlepšímu zájmu dítěte, se kterým je podle něj taková úprava péče o nezletilého v rozporu, a to vzhledem k závěrům znaleckého zkoumání týkajícím se psychického stavu matky, které podle stěžovatele odvolací soud dostatečně nezohlednil. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu a skutkový stav byl pod něj zjištěn nesprávně.
V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je však namístě připomenout, že úkolem Ústavního soudu není podrobit napadené rozhodnutí instančnímu přezkumu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí zjištěno nebylo.
S přesvědčením stěžovatele, že ke svěření nezletilého do péče matky došlo bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se ztotožnit nelze. Odvolací soud věnoval patřičnou pozornost jak vyjádření matky, tak vyjádření stěžovatele a vyjádření opatrovníka. Vycházel také z výslechu nezletilého, ze zprávy z ordinace klinické psychologie PhDr. Kadubcové, ke které nezletilý dochází a ze zprávy MUDr. Bauera, psychiatra matky.
Je pravdou, že odvolací soud vycházel z názoru nezletilého, který opakovaně uvedl, že ačkoliv má otce rád, přeje si být svěřen do péče matky a s otcem se dále stýkat. Takto se konzistentně vyjádřil jak u psycholožky PhDr. Kadubcové (č.l. 155 spisu, č.l. 232 spisu), před opatrovníkem (č.l. 152 spisu) a stejně tak i při výslechu nezletilého odvolacím soudem (č.l. 241-242 spisu). Odvolací soud přitom výslechem ověřil, že rozumová a emocionální vyspělost odpovídá věku nezletilého, kterému bylo v době výslechu dvanáct let a dne X. X. XXXX třináct let, a ověřil i skutečnost, že nezletilý je ve svém věku schopen uceleně formulovat své názory a vyjádřit se k budoucímu výchovnému uspořádání.
Takový postup je přitom zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015], jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém posuzování dalších zájmů, komplexním zohlednění všech okolností a v kontextu učiněných skutkových zjištění.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že s názorem stěžovatele, že odvolací soud upřednostnil pouze přání nezletilého namísto pečlivého posouzení nejlepšího zájmu dítěte a schopností matky zajistit jeho vývoj a potřeby, nelze souhlasit. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, soud nevycházel izolovaně pouze z přání nezletilého, ale komplexně zohlednil podstatné aspekty případu a celkový vývoj situace v rodině a zdůvodnil, proč podle jeho názoru došlo od posledního rozhodnutí ve věci k podstatné změně poměrů a proč je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky.
Kromě názoru nezletilého odvolací soud vzal v potaz také zprávu PhDr. Kadubcové ze dne 27. 10. 2016, která doporučila svěřit nezletilého do péče matky při zachování širokého kontaktu s otcem, přičemž poukázala na to, že jde o dlouhodobé přání nezletilého a také na skutečnost, že nezletilý čekal, že až mu bude dvanáct let, soud na jeho přání dá a nyní je zklamaný a cítí jako křivdu, že tomu tak není (č.l. 232 spisu). Vyhovět dlouhodobému přání nezletilého a svěřit ho do péče matky při zachování širokého kontaktu s otcem přitom PhDr. Kadubcová doporučila již ve zprávě ze dne 28. 6. 2016 (č.l. 155 spisu). Také opatrovník v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně upozornil (kromě jiného) na rozpor v tom, že matka je podle názoru okresního soudu na jednu stranu natolik indisponována, že nemůže o nezletilého osobně pečovat, na druhou stranu jí byl umožněn styk, který se svým rozsahem blíží střídavé péči (č.l. 205 spisu). Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že opatrovník navrhl nezletilého svěřit do péče matky již v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně (č.l. 189).
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se závěrů znaleckého posudku ohledně psychického stavu matky, i tomuto věnoval odvolací soud adekvátní pozornost. Upozornil, že znalecký posudek byl vypracován v rámci předchozího řízení, tedy už dne 26. 11. 2012 a od jeho zpracování tak v době rozhodování odvolacího soudu uplynuly již čtyři roky. Odvolací soud uvedl, že v těchto čtyřech letech se nezletilý s matkou pravidelně stýkal, vše probíhalo v naprostém pořádku, přičemž po dostatečně dlouhý čas k dekompenzaci zdravotního stavu matky nedošlo, a to ani v zátěžových situacích. Matka naopak dle odvolacího soudu dlouhodobě prokazuje, že její stav je kompenzován, což prokazuje péčí o nezletilého při styku, který se svým rozsahem téměř blíží střídavé péči, společnou přípravou na vyučování, spoluprací se školou, dětskou psycholožkou a opatrovníkem. Matce byl také snížen stupeň invalidity, a to z třetího stupně na druhý. Do nedávné doby přitom žil s matkou v domácnosti také starší syn s přítelkyní a matka se dokázala postarat i o svou matku, která u ní po určitý čas rovněž bydlela.
Odvolací soud poukázal taktéž na soudem vyžádanou zprávu psychiatra matky, MUDr. Bauera, ze dne 18. 11. 2016, který konstatoval, že matka syna je schopna péči o nezletilého zvládnout, protože porucha osobnosti je u ní léta kompenzovaná (č.l. 245 spisu). Názor, že matka je schopna zajišťovat adekvátní výchovu nezletilého přitom MUDr. Bauer vyjádřil již v době rozhodování soudu prvního stupně, a to ve zprávě ze dne 22. 6. 2016 (č.l. 154 spisu), ze které vyplývá, že matka nezletilého je dlouhodobě plně soběstačná, odolná a užívá pouze šetrnou antidepresivní medikaci, která nemá na její duševní stav nejmenší negativní vliv. V tomto kontextu odvolací soud zdůraznil, že matka navštěvuje pravidelně psychiatra a se svým zdravotním stavem je dobře obeznámená a má na něj náhled.
Krajský soud v Českých Budějovicích tedy vyšel z aktuální situace, z nynějšího zdravotního stavu matky a uzavřel, že v současné době nic nenasvědčuje tomu, že by matka péči o nezletilého nezvládla, když naopak dlouhodobě prokazuje, že její stav je kompenzován a jsou tak dány podmínky pro změnu rozhodnutí. Z právě naznačené rekapitulace (blíže viz s. 5-8 rozsudku krajského soudu) je tak zřejmé, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil jen na postoji nezletilého, ale také důkladně zvažoval otázku schopností matky zajistit péči o nezletilého, jeho vývoj a potřeby.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká také to, že zamítl jeho návrh na vypracování nového znaleckého posudku, a to přes pochybnosti o správnosti závěrů vyplývajících ze zprávy psychiatra matky a nesoulad těchto závěrů se znaleckým posudkem ze dne 26. 11. 2012.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou však povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Z hlediska kautel ústavního práva jde o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je však patrné, že návrh na vypracování nového znaleckého posudku nebyl ignorován, ale řádně zamítnut a soud zvolený postup také odpovídajícím způsobem zdůvodnil (blíže viz s. 7-8 rozsudku), přičemž Ústavní soud vnímá argumentaci krajského soudu jako přijatelnou a důvod ke svému zásahu tak neshledal.
V.
Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, zohlednil jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl.
Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud doplňuje, že došlo-li by mezi rodiči k neshodě o rozsahu styku stěžovatele s nezletilým, může se stěžovatel kdykoliv domáhat jeho úpravy. Stejně tak pokud by měl stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není s ohledem na případnou možnou změnu poměrů dále vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro takovou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak.
V této souvislosti by si však Ústavní soud dovolil apelovat na oba rodiče, aby se k vytvoření optimálního a férového výchovného prostředí pokusili co možná nejvíce přispět především vlastními postoji, tolerantním a respektujícím přístupem a snahou o vzájemné porozumění, které ani při nejlepší snaze nemohou soudy v rámci svého rozhodování plně nahradit.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti pak Ústavní soud vyhověl fakticky, když od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc byla s ohledem na svou povahu projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu