ECLI:CZ:US:2017:4.US.1477.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1477/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Drahoslava Frička, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 32 Cdo 4310/2016-281, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015 č. j. 17 Co 475/2014-187 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 1. 2013 č. j. 9 C 263/2010-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, Okresní soud v Teplicích ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného) povinnost zaplatit žalobkyni částku 279 012,20 Kč s příslušenstvím. Ve věci bylo rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatele, jelikož ten opakovaně žádal o odročení jednání, což soud považoval za účelovou snahu oddálit rozhodnutí ve věci. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel podmínky přípustnosti dovolání vymezil jen v otázce jednání v nepřítomnosti, což je ovšem dle Nejvyššího soudu vada, kterou může stěžovatel uplatnit žalobou pro zmatečnost. Ve zbytku stěžovatel podmínky přípustnosti řádně nevymezil.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, což vedlo i k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel také uvádí, že věc byla projednána místně nepříslušným soudem. V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje právní a skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu. K postupu dovolacího soudu pak uvádí, že v dovolání podrobně rozebral argumentaci odvolacího soudu a vytkl zásadní procesní vady, k nimž došlo v řízení před okresním soudem. Byť dovolání odůvodnil zejména procesními chybami, neznamená to údajně, že by po věcné stránce byla rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu správná. Uváděl také, že jsou splněny podmínky pro přípustnost dovolání, neboť se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky odročení ústního jednání.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí krajského soudu bylo odmítnuto ze dvou důvodů. Ve vztahu k námitce, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, Nejvyšší soud vysvětlil, že ji lze uplatnit v žalobě pro zmatečnost. Ve vztahu k ostatním námitkám pak z toho důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Ani jeden z těchto argumentů stěžovatel relevantním způsobem nezpochybňuje.
V ústavní stížnosti sice stěžovatel uvádí, že vymezil podmínku přípustnosti dovolání stran námitky práva jednat před soudem, ale již nevysvětluje, proč tuto námitku neuplatnil (pokud tak neučinil, což ale netvrdí) v žalobě pro zmatečnost, a to případně i poté, co jej na tuto možnost Nejvyšší soud výslovně upozornil, neboť lhůta zůstávala stěžovateli zachována (viz §235 odst. 2 občanského soudního řádu). Jelikož žaloba pro zmatečnost je procesním prostředkem, který jsou stěžovatelé v zákonem předepsaných případech povinni v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008), je nutno námitku odepření práva jednat před soudem odmítnout jako nepřípustnou.
Závěr Nejvyššího soudu, že ve vztahu k ostatním námitkám nevymezil podmínky přípustnosti, pak stěžovatel nezpochybňuje vůbec. Rozhodnutími Nejvyššího soudu, kterými bylo dovolání odmítnuto pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 588/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 583/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1794/16 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2780/16 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 105/17 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2109/16 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2728/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1725/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 494/16 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 230/16 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3794/15 ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 144/15 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3445/13 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013 nebo nálezy sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 a sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017).
V posledně citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "[j]ednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", a dále že "k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu".
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 pak shrnul, že "[v] každém dovolání ... musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu §237 občanského soudního řádu zjednodušeně řečeno spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu". Jak také Ústavní soud v citovaném nálezu poznamenal, pokud dovolatelé svých povinností nedostojí, je odmítnutí dovolání souladné s ústavním pořádkem.
Jak už bylo řečeno, stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by zákonnému požadavku, tak jak je stanoven v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, ve vztahu k ostatním námitkám (tedy těm, které nesouvisejí s odnětím práva jednat před soudem) dostál. Z vyžádaného dovolání a jeho doplněních je ostatně patrné, že tomu tak není (stěžovatel mimo jiné necituje žádnou konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu). Stěžovatel uvádí, že v dovolání podrobně rozebral argumentaci odvolacího soudu a vytkl zásadní procesní vady, k nimž došlo v řízení před okresním soudem. Nic z toho ale nemá na požadavek vymezit, v čem je spatřováno splnění podmínek přípustnosti dovolání, vliv.
Tím, že stěžovatel nepodal řádné dovolání, resp. nepodal žalobu pro zmatečnost, nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je sice přípustná (neboť k námitkám nad rámec odnětí práva jednat před soudem neměl stěžovatel po rozhodnutí Nejvyššího soudu k dispozici další opravné prostředky), ale zároveň zjevně neopodstatněná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, návrhu na odklad vykonatelnosti proto nevyhověl, a to aniž by považoval za potřebné rozhodovat o něm samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Musil v. r .
předseda senátu