ECLI:CZ:US:2017:4.US.1635.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1635/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Radmily Paulové, zastoupené Mgr. Petrem Filippi, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2016 č. j. 53 Co 321/2015-178, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Obvodního soudu pro Prahu 2 a 3) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Radmila Paulová (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2017, napadá výhradně v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, kterým podle jejího názoru bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na právní pomoc (ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny), právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (právo na rovnost práv účastníků soudního řízení).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 31 C 420/2014 občanskoprávní spor mezi žalobkyní Radmilou Paulovou a Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "žalovaná"), v němž se žalobkyně domáhala zaplacení zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ad 2/2010.
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2015 č. j. 31 C 420/2014-148 nalézací soud přiznal žalobkyni finanční zadostiučinění v částce 59 125,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. února 2016 č. j. 53 Co 321/2015-178 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že konstatoval, že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ad 2/2010 a žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 59 125,- Kč zamítl (výrok I.).
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že mu je i z úřední činnosti známo, že žalobkyně v letech 2010 až 2015 vedla či vede jen na úseku správního soudnictví u Městského soudu v Praze dalších 42 řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, žaloby jsou směřovány proti Ministerstvu práce a sociálních věcí a proti Magistrátu hl. m. Prahy. Odvolací soud konstatoval, že množství sporů, vedených žalobkyní, ji nutně z hlediska prožívání intenzity majetkové újmy staví do zcela odlišné pozice, než by tomu bylo u subjektu, který by se účastnil jednoho či několika málo dalších řízení. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni odvolací soud doplnil, že v předmětném řízení, v němž mělo dojít k průtahům, samotný předmět sporu, tedy nezaplacení pojistného, žalobkyně nezpochybňovala a o jeho průběh se začala zajímat až po několika letech od jeho zahájení. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že za plně dostačující zadostiučinění lze pokládat konstatování, že v namítaném řízení ve správním soudnictví bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť namítané řízení mělo pro žalobkyni minimální význam.
Ústavní soud konstatuje, že jako poslední rozhodoval o žalobkyní podaném dovolání Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4141/2016-373 dovolání odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění). Stěžovatelka citované usnesení dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti nenapadla.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka napadá řízení před obecnými soudy s poukazem na skutečnost, že jí nebyl ustanoven pro tato řízení zástupce z řad advokátů, ačkoli sama od počátku poukazovala na svoji údajně tíživou sociální situaci. Podle názoru stěžovatelky odepřením právní pomoci jí bylo znemožněno dosáhnout požadovaného cíle, finančního odškodnění za zjištěné průtahy v řízení ve správním soudnictví. Stěžovatelka je toho názoru, že ustanovený advokát by byl schopen doplnit žalobní tvrzení a zformulovat žalobní petit takovým způsobem, aby byla v řízení úspěšná a byla jí přiznána jako nemajetková újma co nejvyšší částka. Takovým postupem soudů prý byla narušena zásada rovnosti zbraní.
K napadenému rozhodnutí stěžovatelka uvádí, že odvolací soud "zneužil" skutečnosti, že stěžovatelka je nucena se bránit proti řadě správních rozhodnutí soudními žalobami, byť byla v několika z takto zahájených řízení procesně úspěšná a její aktivitu v tomto směru použil jako argumentaci o nepatrném významu tohoto posledního řízení pro stěžovatelku, přičemž jako odškodnění v tomto směru shledal přiměřeným jen konstatování porušení jejího práva, nikoli poskytnutí finanční náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se svým rozhodnutím odchýlil od judikatury [v tomto směru stěžovatelka poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a na sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 401/2010)].
Stěžovatelka nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že se začala zajímat o stav řízení až po několika letech po jeho zahájení a uvádí, že v předmětném řízení pořádala o ustanovení zástupce z řad advokátů a poté v roce 2013 (řízení v předmětné věci bylo zahájeno koncem roku 2009) podala na správní orgán a na Ministerstvo spravedlnosti stížnosti na průtahy v předmětné věci.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Zásah do jejich rozhodování je odůvodněn jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z rámce ústavně zaručených základních práv. Tak by tomu bylo zejména v případech, kdy by jejich rozhodnutí bylo projevem svévole nebo stálo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, spolu s ostatní judikaturou Ústavního soudu dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod. Pokud Ústavní soud takovéto protiústavní excesy neshledá, řídí se zásadou respektu vůči obecným soudům a vůči jejich interpretaci a aplikaci příslušných právních norem.
Posuzovaná ústavní stížnost je pouze projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci obecnými soudy. Stěžovatelkou použitá argumentace není způsobilá dovodit závěr, že obecné soudy v posuzované věci postupovaly protiústavně.
Žádný protiústavní zásah do některého ze základních práv nebo svobod stěžovatelky, však v posuzované věci nebyl shledán. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je řádně a přesvědčivě odůvodněno a nevykazuje žádné protiústavní deficity.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
Podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud vyšel z toho, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu by stěžovatelce náleželo tehdy, pokud by nebylo možné vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů). Důvody, resp. kritéria obsažená v ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., které odvolací soud vedly k závěru, že jako kompenzace utrpěné újmy postačí konstatování porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, jsou podrobně uvedeny a vyhodnoceny v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které je i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ústavně akceptovatelné.
V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (srov. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze obecného soudu, která však musí být odůvodněna. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že újma způsobená nesprávným úředním postupem žalované strany je přiměřeně odčiněna tím, že soud ve výroku svého rozhodnutí konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to s ohledem ke všem specifikům projednávané věci (zejména k četnosti podaných správních žalob stěžovatelkou v řádech několika desítek v průběhu cca pěti let) a tedy minimálního významu takového porušení práva pro stěžovatelku. Poskytnutí zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti vzniklé újmy, způsobené průtahy.
S ohledem na výše uvedenou zásadu respektu Ústavního soudu k interpretaci a aplikaci podústavního práva obecnými soudy, nedojde-li k vybočení z ústavně zaručených základních práv, není úlohou Ústavního soudu tento právní závěr odvolacího soudu zpochybňovat.
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelce ani v tom, že v průběhu občanskoprávního řízení došlo k porušení i dalších jejích ústavně zaručených práv (práva na rovnost zbraní, resp. na rovnost účastníků řízení či na právní pomoc). Zejména vyhodnocení splnění předpokladů uvedených v ustanovení §30 o. s. ř. ohledně ustanovení zástupce z řad advokátů je výlučnou záležitostí obecných soudů; Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich závěry přehodnocoval.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu