ECLI:CZ:US:2017:4.US.1925.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1925/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Zuzanou Mládkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Nerudova 1668, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. května 2016 č. j. 22 Co 153/2016-269, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Pardubicích a 2) P. L. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 16. června 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 10. srpna 2016, jímž se P. B. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 8. ledna 2016 č. j. 35 EXE 1163/2012-246, Okresní soud v Pardubicích (dále jen "exekuční soud") rozhodl tak, že neustanovil stěžovateli zástupce ve smyslu §30 o. s. ř. a zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce. Exekuční soud konstatoval, že účastníkovi řízení lze ustanovit zástupce jen za předpokladu, že jde o účastníka, u něhož jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.) a jestliže je to nezbytně třeba k ochraně zájmů takového účastníka (§30 odst. 1 o. s. ř.). V dané věci exekuční soud neshledal naplnění druhé z podmínek, neboť stěžovatel ve svém návrhu na odklad exekuce vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, pro něž se domnívá, že je třeba exekuci odložit. Tato svá tvrzení stěžovatel zopakoval i v odvolacím řízení, přičemž exekuční soud neshledal důvodu k jejich doplnění. Z tohoto důvodu exekuční soud uzavřel, že ochrana zájmů stěžovatele nevyžaduje ustanovení zástupce, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že stěžovatel trpí posttraumatickou stresovou poruchou.
Stran návrhu na odklad exekuce exekuční soud poukázal na ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §266 odst. 1 o. s. ř., z nichž se podává, že soud může na návrh odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. Z podání stěžovatele je přitom zřejmé, že jeho tíživá sociální situace je s ohledem na výši jeho invalidního důchodu a nepříznivý zdravotní stav trvalého charakteru (přičemž ani sám stěžovatel netvrdí, že by do budoucna mohlo v tomto směru dojít k nějaké změně). Ustanovení §266 odst. 1 o. s. ř. však umožňuje odklad exekuce toliko v případech, kdy nepříznivá situace povinného je pouze přechodného charakteru. V případě stěžovatele však dle exekučního soudu o takovou situaci nejde.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozhodnutí exekučního soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem exekučního soudu, že ustanovení zástupce z důvodu ochrany zájmů stěžovatele není v dané fázi řízení třeba. Doplnil, že z vlastní rozhodovací činnosti jsou mu známy majetkové poměry stěžovatele (darování bytu stěžovatelem, který v současnosti užívá z titulu věcného břemene práva doživotního bydlení a užívání nemovitosti, jednorázové odškodnění od České pojišťovny a. s. ve výši 1 700 000 Kč, které stěžovatel obdržel v lednu 2012 a invalidní důchod, jenž byl stěžovateli přiznán ve výši 11.821 Kč), na jejichž základu nelze dovodit ani nemajetnost stěžovatele, pro kterou by mu bylo možné přiznat osvobození od placení soudních poplatků, což současně brání ustanovení zástupce dle §30 odst. 1 o. s. ř.
Ohledně žádosti o odklad exekuce odvolací soud doplnil, že obsahově totožné návrhy stěžovatele na odklad exekuce byly již dvakrát pravomocně zamítnuty. V projednávané věci stěžovatel nepřinesl žádná nová tvrzení, která by dokládala změnu skutkového stavu v tom směru, že by nyní podaný návrh na odklad exekuce bylo možné shledat důvodným.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti v prvé řadě napadá závěr odvolacího soudu o jeho majetkových poměrech, jimiž se prý exekuční soud vůbec nezabýval. Poukázal-li odvolací soud na darování bytu stěžovatele a jednorázové odškodnění obdržené od České pojišťovny a. s., přehlíží, že k těmto událostem došlo více jak tři roky před podáním žádosti o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř.
Dále stěžovatel namítá, že o ustanovení zástupce žádal nikoliv pro dílčí fázi řízení, ale pro celé exekuční řízení vedené pod sp. zn. 35 EXE 1163/2012, a to proto, aby se mohl nařízení a provádění exekuce účinně bránit. Dle stěžovatele v řízení vedeném před exekučním soudem prokázal, že je nemajetný a že trpí posttraumatickou stresovou poruchou, a tedy splňuje předpoklady pro ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. Obecným soudům rovněž vytýká, že při posuzování jeho žádosti o ustanovení zástupce postupovaly příliš formalisticky, neboť jeho žádost bylo možné posoudit i jako návrh na ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů, které nevyhověly jeho žádosti o ustanovení zástupce, byla porušena jeho základní práva; stěžovatel má za to, že pokud by mu byl ustanoven zástupce, mohl by v probíhajícím exekučním řízení využít účinných prostředků k hájení jeho práv.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o nesplnění podmínek pro ustanovení zástupce pro řízení vedené před exekučním soudem.
V této souvislosti Ústavní soud již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05). Zároveň Ústavní soud opakovaně konstatoval, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§30 a §138 o. s. ř.), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1657/15, či ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2479/15). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Takováto pochybení obecných soudů však v projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť žádost stěžovatele o ustanovení zástupce byla soudy obou stupňů řádně projednána a rozhodnuta.
Své závěry ohledně nesplnění ani jedné z podmínek pro ustanovení zástupce (tj. naplnění předpokladů o osvobození od soudních poplatků a nezbytnost takového postupu z hlediska ochrany práv stěžovatele) obecné soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily, přičemž zohlednily jak skutečnosti vážící se k osobě stěžovatele (trpícího posttraumatickou stresovou poruchou), tak i okolnosti, pro které o ustanovení zástupce žádal (řízení o návrhu na odklad exekuce). Soudy vzaly v potaz též schopnost stěžovatele i přes jeho zdravotní stav dostatečně jasně formulovat důvody, pro které má za to, že je třeba odložit prováděnou exekuci (a které ve srovnání s jeho dřívějšími žádostmi o odklad exekuce nedoznaly žádných změn).
V rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, ani žádné jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny.
Brojí-li stěžovatel proti posouzení jeho majetkových poměrů odvolacím soudem (s odkazem na to, že jsou mu známé z jeho rozhodovací činnosti), je třeba dát stěžovateli za pravdu v tom směru, že jejich hodnocením se exekuční soud nezabýval. V kontextu hodnocení podmínek pro ustanovení zástupce stěžovateli je však nezbytné dodat, že posouzení splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků dle §138 o. s. ř. je jednou ze dvou podmínek ustanovení zástupce dle §30 odst. 1 o. s. ř. Nesplnění kterékoliv z podmínek dle §30 odst. 1 o. s. ř. vede zákonitě k zamítnutí takové žádosti. Jestliže tedy exekuční soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna podmínka "nezbytnosti", pak závěr odvolacího soudu o tom, že není splněna ani podmínka splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, nebyl způsobilý přivodit stěžovateli újmu na jeho základních právech. Posuzovaly-li navíc obecné soudy žádost stěžovatele i dle §30 odst. 2 o. s. ř., je třeba uvést, že uvedené ustanovení podmiňuje ustanovení zástupce z řad advokátů toliko tak, že to vyžaduje ochrana zájmů účastníka řízení. Uvedenou podmínku však exekuční soud shledal jako nesplněnou, s čímž se odvolací soud ztotožnil.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stran samotného rozhodnutí o neodložení exekuce stěžovatel neuvádí zcela žádnou argumentaci. Namítá-li stěžovatel, že exekuční soud měl v dané věci jeho žádost o ustanovení zástupce dle §30 odst. 1, resp. zástupce z řad advokátů dle §30 odst. 2 o. s. ř. posoudit případně jako návrh dle §29 odst. 3 o. s. ř., je třeba říci, že předpoklady pro ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 3 o. s. ř. a zástupce dle §30 o. s. ř. jsou zcela odlišné a Ústavnímu soudu nepřísluší je přezkoumávat (především co se zdravotního stavu stěžovatele týče, k jemuž se však dostatečně vyjádřily obecné soudy). Požádal-li stěžovatel o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř., a rozhodovaly-li obecné soudy o takové žádosti - nikoliv o návrhu na ustanovení opatrovníka - Ústavní soud nemohl přitakat tvrzení stěžovatele, že takový postup je projevem přepjatého formalismu.
Protože napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu