ECLI:CZ:US:2017:4.US.1980.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1980/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petry K. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, se sídlem Hlavní třída 15, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. dubna 2016 sp. zn. 102 T 53/2016, jímž uvedený soud vyslovil, že stěžovatelka (poškozená) nemůže v trestním řízení nadále uplatňovat nárok na náhradu škody, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníka řízení, a za účasti A) Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově a B) Z. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 21. června 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Petra K. (dále jen "poškozená" nebo "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále též jen "nalézací soud"), neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na ochranu života a zdraví ve smyslu článku 6 a článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. dubna 2016 č. j. 102 T 53/2016-112 Ústavní soud zjistil, že u nalézacího soudu bylo pod sp. zn. 102 T 53/2016 vedeno trestní řízení proti obžalovanému Z. H. (dále jen "obžalovaný"), pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Obžalovaný měl skutek spáchat tím, že dne 9. října 2015 v O. řídil v rámci výkonu svého zaměstnání služební automobil tovární značky Škoda Fabia, přičemž poté, co předjel poškozenou (jedoucí na kole při pravém okraji vozovky) následně odbočil vpravo na účelovou komunikaci, a to v době, kdy se poškozená nacházela těsně za zadní částí automobilu řízeného obviněným, načež měl v průběhu odbočovacího manévru poškozenou pravou boční částí vozidla srazit na vozovku a způsobit jí tak poranění v podobě otevřené zlomeniny pažní kosti, které si vyžádalo léčení od 29. října 2015 v trvání nejméně tří kalendářních měsíců, po které byla poškozená citelně omezena ve svém obvyklém způsobu života, a to nemožností používání levé horní končetiny.
Z obsahu protokolu o hlavním líčení, konaném u nalézacího soudu dne 27. dubna 2016 (dále jen "protokol"), Ústavní soud zjistil, že nalézací soud poškozenou a jejího zmocněnce nejprve poučil dle §43 a §44 tr. řádu, načež tito odkázali na písemné vyhotovení "připojení s nárokem na náhradu škody do trestního řízení ze dne 26. dubna 2016", jež nalézací soud následně přečetl.
Z obsahu protokolu dále plyne, že nalézací soud - poté, co vyslechl obžalovaného k obsahu obžaloby a k návrhu na náhradu škody - vyhlásil usnesení, jímž dle §206 odst. 4 tr. řádu per analogiam mimo jiné vyslovil, že poškozená (stěžovatelka) nemůže v trestním řízení dále uplatňovat nárok na náhradu škody.
III.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím nalézacího soudu jí byla odepřena ochrana ústavněprávně zaručených práv. Dle stěžovatelky bylo procesním postupem, který nalézací soud zvolil, znemožněno jakékoliv přezkoumání jeho rozhodnutí, neboť stěžovatelka neobdržela ani písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí s náležitým odůvodněním. Nadto byla stěžovatelka procesním postupem nalézacího soudu krácena na svých dalších právech, která by měla jako poškozená, zejména na právu na doručení rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, které v sobě zahrnuje především princip rovnosti zbraní účastníků řízení - postupem nalézacího soudu byl stěžovatelce znemožněn přístup k soudu a ochrana jejích práv, a to v situaci, kdy několik měsíců byla v procesním postavení poškozené. Rozhodnutím nalézacího soudu, které ani nemůže být řádně přezkoumáno, jí mělo být procesní postavení poškozené odňato a rovněž jí měla být odňata i další práva s ním související. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že nalézací soud byl povinen poskytnout jí veškeré možnosti k uplatnění jejích práv, což však neučinil, pročež jeho postup označuje za hraničící se svévolí a odporující principům demokratického právního státu.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, posoudil její obsah, načež dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 tr. řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2001 sp. zn. I. ÚS 570/99, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz). Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 tr. řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu [článek 80 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Trestní řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99, či ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96). Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07).
Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, a to zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od obecných pravidel trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, ale nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), avšak procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 6/2000).
Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 tr. řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, resp. pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07, či ze dne 12. července 2016 sp. zn. II. ÚS 1177/16). I s ohledem na takto vytyčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti zásadně vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
S ohledem na výše vyřčené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou. Ústavní soud především připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Ústavní stížnost je totiž nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním, v němž mu, oproti jeho názoru, orgány činné v trestním řízení nepřiznaly postavení poškozeného v trestním řízení (jako v případě stěžovatelky), jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty soudní ochrany.
Stěžovatelka tudíž má ve své dispozici procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů jednotlivce, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv formální. Existuje-li totiž v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatelky, přičemž takto jí zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu článku 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), neboť i ze samotného textu ustanovení §206 odst. 3 věty druhé tr. řádu - na něž odkazuje v projednávané věci aplikované ustanovení §206 odst. 4 tr. řádu - plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.
Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že postupem nalézacího soudu jí mělo být znemožněno uplatňovat nadále její práva jakožto poškozené, Ústavní soud nemohl těmto tvrzením stěžovatelky přitakat. Z obsahu protokolu (strana 2) je zřejmé, že nalézací soud v napadaném usnesení vyslovil, že poškozená "nemůže v trestním řízení dále uplatňovat právo na náhradu škody" s odkazem na §206 odst. 4 tr. řádu per analogiam. Stěžovatelce tak v dané věci nebylo "odňato" postavení poškozené, nýbrž jí nebylo umožněno domáhat se náhrady škody nebo nemajetkové újmy v rámci adhezního řízení - práva poškozené jí však nadále v trestním řízení příslušela.
Naopak je třeba přisvědčit stěžovatelce stran námitky, že jí (resp. jejímu zmocněnci - viz §130 odst. 3 tr. řádu) rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. dubna 2016 měl být doručen. "Poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, se opis rozsudku doručuje i tehdy, nebyl-li poškozený v tomto postavení k hlavnímu líčení připuštěn anebo bylo rozhodnuto, že nemůže v hlavním líčení uplatňovat nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, a to na adresu, kterou poškozený uvedl (...)" (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1716). Uvedené pochybení nalézacího soudu však dle Ústavního soudu nedosahuje intenzity zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud považuje za nezbytné konstatovat, že z obsahu protokolu je zřejmé (strana 14), že obžalovaný i státní zástupce se vzdali práva na podání odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (§129 odst. 2 tr. řádu). Rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířove ze dne 27. dubna 2016 č. j. 102 T 53/2016-112, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, se zkušební dobou třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců, tak již téhož dne nabyl právní moci.
Z tohoto důvodu by stěžovatelce ani v případě, kdy by Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení nalézacího soudu zrušil, nebylo umožněno domoci se svého nároku v trestním řízení vedeném proti obžalovanému, neboť uvedené trestní řízení je již pravomocně skončeno (k důsledkům případného zrušení pravomocného rozhodnutí o vině a trestu "toliko" pro nevypořádání se s adhezním nárokem srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15).
Protože napadené rozhodnutí nebylo způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu