ECLI:CZ:US:2017:4.US.2030.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2030/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, zastoupené Mgr. et Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 29 NSČR 10/2016-B-986, Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 4 VSPH 1840/2014-B-832, a Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-631, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též "insolvenční soud") zjistil usnesením ze dne 2. 10. 2012, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13, úpadek dlužníka LESS & FOREST s. r. o. se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3 (dále jen "dlužník") a insolvenční správkyní ustanovil stěžovatelku; usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125, povolil reorganizaci dlužníka, insolvenční správkyní zůstala nadále stěžovatelka. Insolvenční soud následně přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, a prohlášením konkursu přešlo na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou.
Dne 29. 6. 2014 podala insolvenční správkyně u insolvenčního soudu návrh na vyslovení souhlasu s vydáním částky 15 292 423, 93 Kč - výtěžku zpeněžení pohledávek zajištěnému věřiteli č. 1510, společnosti NATENDOR a. s., se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37 (dále jen "věřitel"). Z výtěžku zpeněžení 16 924 223, 88 Kč navrhla insolvenční správkyně odečíst svoji odměnu ve výši 767 971, 95 Kč s DPH a povinný příspěvek na náklady znaleckého posudku ve výši 863 828 Kč podle §157 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon").
Proti návrhu insolvenční správkyně podal námitky státní podnik Lesy České republiky i Česká spořitelna, a. s. Tito věřitelé nesouhlasí, aby od výtěžku zpeněžení byla odečtena odměna insolvenční správkyně, neboť inkaso zajištěných pohledávek proběhlo před prohlášením konkursu a z toho důvodu správkyni odměna nenáleží. V pořadí druhá jmenovaná dále nesouhlasila s povinností přispět na náklady znaleckého posudku, který schůze věřitelů neschválila.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-631, vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatelka (insolvenční správkyně) vydala zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka, a to: 1. částku 15 292 423, 93 Kč (výrok I.); 2. částku 1 631 799, 95 Kč (výrok II.). Rozhodnutí insolvenční soud odůvodnil tím, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době reorganizace dlužníka, tj. od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který po právní stránce zpeněžování pohledávek prováděl. Insolvenční soud dále uzavřel, že zajištění věřitelé mají povinnost k úhradě poloviny nákladů na zpracování znaleckého posudku, nicméně zdůraznil, že odměna znalce není předmětem řízení, takže o ní nerozhodoval.
Vrchní soud v Praze rozhodnutí částečně potvrdil ve výroku I. a ve výroku II. co do částky 767 971, 95 Kč, naopak rozhodnutí zrušil ve výroku II. co do částky 863 828 Kč usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. 4 VSPH 1840/2014-B-832. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud inkasa pohledávek bylo dosaženo při reorganizaci, tj. v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, nemá stěžovatelka nárok na odměnu za "zpeněžení" těchto pohledávek ve výši 767 971, 95 Kč. Rozhodnutí insolvenčního soudu bylo proto v tomto rozsahu věcně správné; "pouhé" inkaso pohledávek dlužníka za třetími osobami nezakládá právo na odměnu podle §298 insolvenčního zákona. Ohledně povinnosti zajištěných věřitelů přispět na náklady znaleckého posudku rozhodl tak, že bylo povinností insolvenčního soudu ověřit, zda odměna znalce byla schválena postupem podle §154 insolvenčního zákona a zda nebyly uhrazeny příslušné části odměny a hotových výdajů znalce - proto rozhodnutí co do částky 863 828 Kč zrušil.
Nejvyšší soud dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 29 NSČR 10/2016-B-986, neboť v rámci reorganizace náleží stěžovatelce (insolvenční správkyni) za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena v návaznosti na průměrný měsíční obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Za činnost v období od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace do přeměny reorganizace v konkurs nepřísluší stěžovatelce odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, čímž není dotčeno právo stěžovatelky na náhradu hotových výdajů.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 95 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a jejich závěry jsou podle ní v rozporu s §283 věty druhé insolvenčního zákona. Dále si stěžuje, že obecné soudy náležitě nevypořádaly vznesené námitky a poukazuje na rozpor učiněných závěrů s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1, je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud se již obdobnou ústavní stížností stěžovatelky zabýval, a proto v podrobnostech odkazuje na usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1704/17. Obecné soudy všech stupňů shodně uzavřely, že po dobu reorganizace, měla stěžovatelka právo na odměnu pouze podle §2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., nikoliv však na stěžovatelkou požadovanou odměnu za zpeněžení (inkaso) pohledávek dlužníka podle §298 insolvenčního zákona. Rozhodnutí jsou přehledně a srozumitelně odůvodněna; obecné soudy ke svým skutkovým i právním závěrům dospěly ústavně souladným způsobem.
Ústavní stížnost je ve své podstatě polemikou se závěry obecných soudů a vyjádřením nesouhlasu s přijatým řešením. Takto postavená ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95). Celkově ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr a je zjevné, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí nejsou svévolná ani nedostatečně odůvodněna (viz nález ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04). Obecné soudy se důsledně vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky a své závěry založily na rozumné a přesvědčivé úvaze (viz nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11); výklad a aplikace dotčených zákonných ustanovení zjevně není v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 95 Ústavy (viz nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu