ECLI:CZ:US:2017:4.US.2115.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2115/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti LOGIS a. s., se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, U Nového světa 286, zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Náměstí míru 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2016 č. j. 4 Cmo 112/2016-155 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 23 Cdo 184/2017-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 1 474 009,66 Kč.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2016 č. j. 17/7 Cm 114/2013-95 v napadeném výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 474 009,66 Kč; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí námitky týkající se především napadeného usnesení dovolacího soudu. Uvádí, že povinností dovolacího soudu bylo provést právní posouzení věci předestřené mu k rozhodnutí s tím, že stěžovatelka definovala, co je předmětem přezkumu, a z jakého důvodu má za to, že rozhodnutí nižších soudů jsou rozporná s dosavadní praxí dovolacího soudu. Dovolací soud však podle stěžovatelky odkazuje pouze na skutková zjištění, aniž by se zabýval právním posouzením věci. Stěžovatelka dovolacímu soudu dále vytýká, že pouze zopakoval argumenty nižších soudů, aniž by je podrobil přezkumu ve vztahu k dovolacímu důvodu a konstatoval, že měla předložit zcela jinou dovolací otázku, která však v celém řízení nebyla vůbec řešena. Stěžovatelka má za to, že byla poškozena postupem odvolacího i dovolacího soudu a bylo jí odepřeno právo na řádné projednání věci.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především konstatuje, že se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že jí bylo upřeno právo na řádné projednání věci. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a velmi podrobně objasnil, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěl ke svým závěrům. Ústavní soud poznamenává, že jde o typický obchodní spor a s ohledem na výše uvedené se nemůže pouštět do meritorního přezkumu a nahrazovat úvahy soudů vlastními, a to i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Věcné posouzení předmětu sporu přísluší pouze soudům.
Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není dán právní nárok. Jeho přípustnost je striktně vymezena, stěžovatelka přísné podmínky nesplnila, v důsledku čehož bylo dovolání odmítnuto. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy taková rozhodnutí posuzuje pouze z ústavněprávního hlediska, přičemž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. Nejvyšší soud uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu není primárně založeno na řešení stěžovatelkou předestřené otázky, zda přílohy smlouvy, které jsou označeny za nedílnou součást smlouvy a jsou i neoddělitelně spolu spojeny (svázány), musí být opatřeny samostatným podpisem umístěným za textem pro udržení písemné formy tohoto ujednání, a zda absence tohoto podpisu zakládá neplatnost písemné právní formy právního úkonu. Pokud ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávána, vyplynulo, že o ujednání o smluvní pokutě není odkaz ve smlouvě, jejíž součástí má být ujednání o smluvní pokutě, a na základě tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta dohodnutá písemnou formou ve smlouvě hlavní se na porušení platební kázně žalované (Šmeral Brno a. s.) ze závazků založených specifikovanými smlouvami nevztahovala, nelze stěžovatelce přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení výše uvedené otázky. Dovolací soud rovněž konstatoval, že podstatná pro právní posouzení věci byla skutková zjištění soudů, z nichž nevyplynulo, že smlouva, která byla uzavřena v písemné formě, a z níž je dovozován nárok na zaplacení smluvní pokuty, by výslovně odkazovala na ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě hlavní. Aby totiž byla dodržena písemná forma sjednání smluvní pokuty, musela by předmětná smlouva výslovně na ujednání o smluvní pokutě v tzv. smlouvě hlavní odkazovat. Za této situace není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou, zabývající se platností ujednání o smluvní pokutě s ohledem na její platné sjednání pouze písemnou formou podle kogentního ustanovení §544 odst. 1 občanského zákoníku. V projednávané věci tak Ústavní soud neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu